Jsme vychováni v době, kdy peníze mají přednost před našimi sny, kdy je normální trávit v práci
8 a více hodin denně proto, že to je normální, dělá to tak většina lidí, jsme tak vychováni, takže co? Buďme normální a makejme. Od pondělí se těšíme na víkend, místo toho, abychom se těšili, že vydáme naši energii do správných činností a těšili se na každý další den. Ale vydáme energii na činnost, která nám měsíčně přinese mzdu, kterou uspokojujeme na potřeby fixní (nájem, hypotéka, strava) a dále na uspokojení potřeb, které nejsou uspokojeny při činnosti, kterou děláme od pondělí do pátku (nákup, kupění materiálu, alkohol). Uspokojujeme vnitřní nespokojenosti. Den co den chodíme do práce, den co den se nám těžko vstává, jsme unaveni, o víkend jdeme na pivo, možná na dvě, možná do dvou. V neděli večer myslíme na to, že zítra jdeme zase do té práce.
Představili jste si, že by to tak nebylo? Že byste se od pátku těšili na pondělí? Nebo ještě lépe, že byste se v pondělí těšili na úterý a v úterý na středu a ve středu na… anebo nejlépe, že byste prostě jen žili a každý okamžik by vás naplňoval, že byste žili přítomností, neřešili, že vás včera někdo naštval a že zítra je práce a že to bude dlouhý den? Je prima, že včera to byl skvělý den a celý den žijete ve vzpomínkách a v těšení se na zítra, kdy máte jít na divadelní představení s jedinečným doprovodem, a tak se vám do toho prolínají myšlenky na zítra. A co dnešek? Dneska nežijete?
Zkusme to jinak. Zkusme si uvědomit, co nám dělá radost, kdy jsme šťastni, vnitřně šťastni. Ano, máme radost, když si koupíme krásné džíny, novou kabelku, nebo nové autíčko na ovládání, ale jak dlouho štěstí trvá? Do rána než půjdeme do práce nebo večera, než půjdeme spát s myšlenkami na zítřejší práci?
Den co den potkávám řadu lidí z různých oborů, a to jak face to face, tak virtuálně. Komunikuji s lidmi v práci, ve fitku, při běhu, na fcb, po telefonu, při učení, v obchodě, když cestuju… když nekomunikuji, pozoruji. „Práce, 8,5hodiny a déle, hypotéka, musím, kariéra, dokážu to, dovolená, nemůžu, nemám peníze, šetříme, půjčka, druhé dítě je luxus, no zase mi nepřidali, stále spousta tabulek, jsem unavený, stále marodím, bolí mi hlava, zítra ne, šéf mi zase naštval, ten kolega je nemožný, ježiš ta firma má ale nápad, máme poradu, promiň, to nestihnu…“ pozoruji lidi z kaváren, na letištích, na ulici, v autech… 
= výrazy lidí, spěch, kvap, staženost, rozčílenost…
Dneska ráno jsem to měla 2v1, při komunikaci s řidičem jiného vozu spěchajícího do práce a zároveň pozorováním jeho výrazů v obličeji.
Zaparkovat v Praze bývá problém, zaparkovat na sídlišti kolem 8. ráno, dá se, pokud máte štěstí. Měla jsem ho. Objíždíte malý kruhový objezd, kolem něho stojí jiné vozy. Volné místo. Skvělé. Najedu si dopředu, že couvnu, v tom zprava za mnou vjíždí za mnou jiné auto, blikám a pomalu couvám. Předpokládám, že pochopí, proč a co dělám. No vůbec, vůz se mě rozhodne objet zleva, ode mě má centimetrů pár, od stojícího druhého vozu obdobný pár. Kroutím hlavou, ten spěch. Vůz zastavuje, řidič vystupuje, přibližuje se, z pozorování nastává komunikace. „Co kroutíte hlavou, tady nemáte co stát.“ rozčílený muž přestal spěchat, změnil spěch ve vztek, ke mně 
Muž pokračoval, koukala jsem, stáhla okýnko a řekla jen „běžte do pr..“. Klidný hlas s neslušnou poznámkou muže neuklidnil (mohla jsem říct „běžte do vozu“, ale také mám zažité mnohé fráze), naopak došlo k další komunikaci „Porušujete tady dopravní předpisy, můžu zavolat ….“muž pokračoval v rozčílení. V hlavě mi běželo, tak teď nevím, kam pospíchal, ale asi už nespěchá, řeknu mu, co si myslím. „Jestli jste se špatně vyspal, běžte si ještě lehnout“. Muž po mně neskočil, běžel do vozu a spěchal, asi někam do pr… těžko říct kam konkrétně, zda do práce či do postele. I když se muž snažil, mandle mi nenazdvihl, žaludkem nepohnul, jednak jsem měla endorfiny z ranního běhu a jednak, jeho problémy se mě netýkají. Jen jsem si říkala, jestli to mají lidé zapotřebí. Ano, mají, potřebují ventilovat svou nespojenost, stres a spěch a na někoho to hodit prostě musí. Jak říkal Jaroslav Dušek v jednom svém divadelním představení „flus, flus, flus flus, flus…“ a takto na sebe lidé hází vzájemně své problémy, stresy a podobné výmysly moderní doby.
Vítejte v 21. století, flus
P.S. Třeba se jednou dočkáme, že lidé na sebe budou „flusat“ úsměv a pohodu
