LYSACUP!!! 22. 2. 2014. Finále. Ach jo… Ale jak je patrné z titulku, tolik se toho za celý den seběhlo. Poslední závod Lysacupu se již tradičně běhá z Rajské Boudy. Délka 5,7 km, 811 metrů převýšení a asi 270 borců na startu. Poslední etapa se tradičně startuje ve třech vlnách, podle nejlepšího umístění v jednotlivých etapách. První skupina – bez umístění v první 50. Druhá skupina vybíhá po 2,5 minutách – umístili se v některé etapě mezi 13-50. Nakonec skupina „elite“ se ztrátou 5 minut – umístění v některé z etap do 12. místa. K tomu se ještě boduje do celkového pořadí dvojnásobně. Toto jsem si nezapamatovala, to jsem opsala Na start jsem se dopravila s Danem a Djangem. Postupně jsme se na parkovišti poslézali všichni. Přesně si to nevybavuji, bylo nás 18? 20? To není důležité. Důležité je, že jsem dostala funkci. Stala jsem se „spojkou“. Berďa vymyslel, že se po doběhnutí nebudeme tradičně srocovat v Kameňáku, ale v cíli se otočíme a první pozávodní pivko, kofolu a polívku si dáme až v Rajské boudě. Současně mě pověřil, abych tuto zprávu rozšířila mezi ostatní. Inu jsem v oddíle nováček a tudíž tak trochu „nosič, potah,primitiv“. Nicméně si myslím, že jsem se úkolu zhostila kvalitně. Během 5-ti minut to věděli všeci. Trochu mě zarmoutilo, že Koudy už „to věděl dávno, protože to vymyslel“. No nechme otázku prvenství nápadu se srazem stranou. Nejde o život. Bylo „pěkně hnusně“. Poprchávalo, šedivo. Někteří přišli s nápadem ani nahoru neběžet a rovnou se posadit do Rajské, protože otvíračka je v 10:00 hod. Bylo to ale prázdné mlácení slámy, v 10:00 hodin jsme se radostně přemístili na start. A už se běželo. Poprvé letos v první vlně. Moc dlouho jsem si této pozice neužila, vzápětí nás smetla vlna č. 2 následovaná vlnou č. 3. Ale co, první kilometr jsem běžela. Na druhém kilometru to už začalo stoupat, současně ale asfalt nahradila lesní cesta a to už je paráda. Má taktika byla jednoduchá…PŘYDAT. Šla jsem do závodu naplno (z mého subjektivního pohledu). Běžela jsem, co to jenom šlo. Funěla jsem jako lokomotiva, ale zároveň jsem se cítila dobře a i přes mírné nevyspání plná energie. Dokonce jsem předbíhala…Předběhla jsem Orlika – Medvidká, předběhla jsem i Petru. Přiznávám, že asi hlavně z toho důvodu, že jsem měla na nohách Orocy. Kdo neměl při této etapě hřeby nebo alespoň nesmeky, hořce zaplakal. Od Lukšince byl souvislý led. Do toho pršel namrzající deštík. Já se ale nebála, při každém dopady nohy jsem slyšela, jak se hřeby zakously do ledu a držely a držely. A já držela taky. Tempo. Hlavou se mi honila olympiáda. Jak se každý medailista musí překonávat, jak zarvat. Čím blíže k vrcholu, tím více mlhy. V posledních zatáčkách zaregistruji dvojčata, Berďu a Rudu a slyším, jak fandí. Hodně mě povzbudili, rozhodla jsem setrvat v běhu….Posledních 200 – 300 metrů jsem už cítila houpání v žaludku, ale styděla bych se, kdybych přešla do chůze. Vzpoměla jsem si totiž, jak jsem sledovala olympiádu. Gabriela Soukalová finišuje do cíle. A já si sedím v teple a povzbuzuji: “Vydrž, vydrž, to dáš, nevzdávej se, to už vydržíš“. Jojo, krásně se to fandí, hůř se běží v reáluUž vidím Luďu a Vlaďku, čip – píp.. Chce se mi zvracet. Nemůžu nic, tak se zavěšuji kolem krku Dědkovi Beskydskému.Od Dědka se dokodrcám k hladícímu bodu, kamarádka mi udělá fotku a už běžíme dolů. Do tepla. Na hodně zledovatělých místech přecházíme do chůze. Katka by asi přidala, ale já se na ledu bojím a další úraz už nechci riskovat. I když boty drží fantasticky. Jiné už nechci. To jsem teda letos udělala „posun“. Ještě loni bych si koupila nějaké šmrncovní lodičky. A teď místo elagance praktické botky. Náhle před sebou vidím hráče curlingu. Skutečně. Někdo před námi nekontrolovaně klouže z kopce v curlingovém podřepu. I ruku má před sebou nataženou, jako by v ní držel hrací kámen…No není to curlingový hráč, je to náš Orlík – Medvídka. Na notách má totiž boty s totálně sjetou podrážku. Takové totalitní „jarmilky“. Poněkud nejapně mu navrhuji, že by se mohl zout, že by mu to možná na tom ledu drželo lépe. Čím níže, tím sněhu ubývalo. A už tu byla Rajská bouda a zasloužená plzeň. Tradičně mnou cloumají endorfiny, ale tentokrát poněkud intenzivněji. Na rozdíl od listopadu jsem si zrovna na této etapě zlepšila čas o necelých 5 minut. Radostí se úplně vznáším. A pak už se vznášíme autem směr Kotelna ve Frýdlantu. Zasloužená sauna. Zasloužený relax. Nádherně jsem si odpočinula. Prezident nechává kolovat výtečné přívlastkové víno. Ani do bazénu se mi už nechtělo… Vyhlášení a after party se letos nekoná U Freuda, ale v Malenovicích v hospodě Pod Borovu. Vyhlašování se mi líbilo. Na bedně jsem po zásluze nebyla, ale atmosféra skvělá. Např. borkyně ženy místo květin dostávaly pórek. Hodně ho zbylo. Proto byl po vyhlášení výsledků dán k dispozici. Uzmula jsem jeden kousek a v neděli z něj obratem uvařila polívku. Pořadatelům zbylo i hodně vína z vinotéky U Karla. Dav byl vyzván k rozebrání. Zabojovala jsem úspěšně o jednu láhev. Hned jsme s ní v neděli zapili můj svátek. Tombola…Zakoupila jsem si 10 lístků ve 4 různých barvách, abych podpořila dobrou věc. Tu slyším ….“Jágr bílá“….Jágr je přece 68 a tu já mám na stole. Radostně si běžím pro cenu. Cyklistický dres. Nevnímám další vytažené čísla. Zato ale vnímám Ivon, která ke mně běží s lístkemč. 95 – „Na, to je tvoje“. Za lístek jsem získala běžecké tričko s dlouhým rukávem. Děcka, jak já byla spokojená… Tanec, hodně tance. Hrálo kytarové trio Los Pedros a byla to naprostá pecka, byli schopni zahrát cokoli. Mezi tancem pivíčko, zelená (brrrrrrrrr), Lysá hora (hmmmmm). Jak si tak od baru fičím s pivem na taneční parket, zaslechnu zvolání „Lenkočlenko“. Otočím se aon to Vašek (se mi představil, jsem ho neznala) a vedle něj Fido. Ten oddílový Fido, který si za pomoci běžně dostupných součástek sestrojil domácí EKG a pak si diagnostikoval za 5 minut smrt. Tentokrát mě neskutečně pobavil s historkou, kterak si za pomoci pájky vypálil jakýsi výrůstek na krčních mandlích. Smíchy jsme se váleli. Fidovi se nechtělo k lékaři, protože by mu naordinoval antibiotika. A tak otevřel ústa, jazyk si chytnul do kombinaček a rozžhavenou pájkou vypaloval to, co dle jeho názoru na krční mandle nepatří. Prý to bolelo „jak sviňa“, ale operace se zdařila, Fido vypadá zdravě! A zase tanec, hodně tance. Stoša chodil po rukách. Vzepřel se i na židli. Inu-bývalý gymnasta. Já jsem tak zpívala, že jsem si vyřvala hlas. Dokud Los Pedroshráli, tančilo se. A pak už tady bylo něco málo po půlnoci a padla. Jelo se domů. Děkuji Majde za odvoz. Asi si užila svoje. My pasažéři jsme byli hodně rozjuchaní, pořád jsem ji něco nabízeli. Majda se však ukázala jako profík a víno odmítala. Už se těším na všechno další běhání. Hlavně zůstat zdravá. V květnu horský běh na Lysou horu, Radegastova výzva, v srpnu Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton, září, říjen a šup, už je tu další ročník Lysacupu. Budu trénovat, ať se zadaří a alespoň sem tam atakuji v cíli umístění začínající jedničkou – např. 199 🙂 🙂 🙂 P.S: Asi se to dobře nečte. Ale dnes jsem psala na nějakém starším modelu PC a vůbec se to tady nedá opravit, fotky nejde vložit.Anebo to možná jde¨, ale já to zkrátka NEUMÍM :-)))
