Už od začátku zkouškového jsem toužebně upínal svůj knihami otrávený zrak na začátek února. V plánu bylo zopakovat loňskou akci, která loni nedopadla úplně podle plánu. Chtěli jsme zase přejít Nízké Tatry. Povím vám, jak to letos dopadlo.
aneb Slovensko v neobvyklé sezóně II.
Je to bláznivý příběh pěti dnů, čtyř nocí a čtyř pohoří pod slovenským nebem, které někdy bylo ocelově šedé a jindy hluboce modré, jako je sama dálka. Pod tím nebem, po těch horách, poskakovali tři kluci s batohy velkými jako kupka sena nebo pozadí barokní princezny a radovali se z dobrodružství a strachovali z počasí. To jsme byli my.
Střih, klapka, vše jede od začátku. Třetí únor, Olomouc, dvě hodiny ráno. S Kubou se budíme u mě na kolejích po asi třech hodinách spánku. Spěcháme na rychlík Excelsior, v kterém už od Prahy uhání Jirka a snaží se aspoň trochu spát. Večer jsme nakonec vymysleli, kam pojedeme. S počasím to vypadá bídně, tak na Nízké Tatry počkáme a rozcvičíme se trochu na Malé Fatře.
Logika je to trochu zvrhlá, protože místo lehkého startu jsme vylezli po zamrzlých kaňonech Dier až na Malý Rozsutec, po tmě sešli do Zázrivé pořádně strmý svah a pak si dali na zahřátí pochod po asfaltce asi až do desáté večerní. Výživný a dlouhý den. A začal hodně vtipně – na úvod jsme si dali sprint s bágly z vlaku na autobus, který nám stejně ujel. Jeli jsme tedy dalším autobusem do vesničky Varín, kde jsme podle plánu měli předjet autobus do Terchové a nasednout do něj. Ale mohli jsme mu jen zamávat, když jel kolem nás. Asi hodinu jsme mrzli na zastávce v poryvech větru – to mi byla asi největší zima za celý výlet. Když jsme konečně dojeli do Terchové, tak jsem zjistil, že mám rozbitou trekovou hůlku. U místního domorodce s dřevorubeckými svaly jsme se ji snažil spravit půjčenými kleštěmi a hasákem. Pán chvíli pozoroval naše marné snažení, pak vzal do ruky nářadí a uštípl mi pěkný kus hůlky a s omluvným úsměvem nám ji vrátil…
Pak ale konečně byla civilizace za námi. Vydali jsme se do hor. Do soutěsek Horné a Dolné diery. Cesta, kterou jsme se dali, vede vápencovými tiesňavami až do sedla mezi Malý a Velký Rozsutec, nádherně rozeklané hory. V létě jsou v dolinách lávky a žebříky, teď ale bylo všechno pokryté ledem. Hlavně horní soutěska. Ledopády, rampouchy, zamrzlé žebříky. Z šedého nebe se sypal sníh. Kubovi padaly z bot mačky, tak si je co chvíli spravoval. Než jsme vylezli na louky v sedle Medzirozsutce, tak jsme se nasmáli až nás bolely břicha, užili si ledu a den se přehoupl do druhé poloviny. Velký Rozsutec byl celý v mracích, Malý občas vykoukl. Protože jsme měli v plánu přejet zítra do Nízkých Tater, tak jsme se vyškrábli jen na menší Rozsutec (1343 m n.m.) – krásné skalisko, trčící většinou do mlhy – a rychle se vydali do údolí. Tma se chystala zahalit hory.
Sestup do Zázrivé je strmostrmý, chodec na sněžnicích ujede na strmém svahu a řítí se v tekoucím prašanu i deset metrů, než ho zastaví laskavý bratr strom. Na svahu nad jezdcem nezbyde už žádný sníh a další chodci, kteří upadnou po něm drncají a drkotají tělem o kameny a kořeny. V těchto podmínkách si nasadíme mačky a čelovky a opatrně sestupujeme níž a níž. Kuba a jeho opravdu kvalitní orientační smysl nás vedou bezpečně dolů.
V údolí se usušíme u halušek v hospodě a šlapeme do pozdního večera po asfaltu. Spíme v hluboké dolině na autobusové zastávce, je aspoň mínus patnáct.
Ranní mráz štípe, horká ovesná kaše do hladového krku, blahoslavené teplo v autobuse. V Dolném Kubíně kupuje Kuba po nočních mrazivých zážitcích deku do spacáku. Zjišťujeme předpověď počasí a jásáme, když z oblaků občas vykoukne slunce. Na hřebenech je jasno, tak míříme do Nízkých Tater.
Městečko Liptovská Lúžná, slunce a jiskřivý sníh. Nad námi hory, jásavě modré nebe, lavinové kotle. Stojíme na zastávce a všude kolem se rozléhá pohřební dechovka, povzbudivé. Čeká nás asi 800 výškových metrů na hřebeny. Spousta potu, horko ze zlatavé záře kolem nás, hluboké závěje, Dereme se vzhůru, lapáme po dechu a střídáme se v prošlapávání stopy. Mám vyhrnuté rukávy od trička.
Na hřebenech začne hučet vítr a s obavami sledujeme mraky na Velké Fatře. Oblékáme bundy, kukly, brýle. Slzíme do větru. Stmívá se. Chtěli jsme si dát noční pochod při úplňku na útulnu Ďurková, ale mraky a tma, které spolu náhle zakrývají hřebeny, nám mění plány. Sestupujeme rychle pod hřeben, kde není vítr tak nevybouřený a chystáme se na noc. Stavíme stan a kopeme pro něj místo v hluboké závěji. Když už stan stojí, tak se v něj snažíme vydýchat teplotu o pár stupňů výše a před stanem hučí v díře ve sněhu vařič. Roztápíme sníh na polévku a čaje a zaháníme dehydrataci. Usínáme s přáním, ať nás vzbudí na hřebenech slunce.
Ranní namrzající mlha a nepřestávající hukot větru nám ale mění plány. Není sice takové počasí, že by se nedalo jít, ale loni jsme strávili dva dny na hřebenech v něčem podobném a už víme, že to nestojí za to. Scházíme z hřebene a včerejší úmorný výstup se mění v lehké klouzání na sněžnicích do hloubky údolí. U malého obchůdku zaháníme čím dál větší deficit vody lokáním minerálek a džusů. Řešíme, co dál a vydáváme se jako loni do Chočských vrchů. Odpoledne vystupujem z autobusu znova do zimy v Lúčkách pod Velkým Chočem.
Chočské vrchy jsou menší pohoří, které tvoří jakousi spojku mezi Roháčemi a Fatrou. Také odděluji Liptov a Oravu. Miluji jejich louky na severní straně hor – Orava. Kopce jsou plné vápencových soutěsek a pod Velkým Chočem jsou travertiny a termální prameny. Velký Choč trčí k nebi vysoko nad okolní kopce a jako by volal – vylez na mě, pokud nejsi posera!
Dnes jsme se ale nevydali na Choč, který byl stejně jako Tatry zapíchnutý v mracích. Vydali jsme se podhůřím z Lúček do Prosieku, pod Prosieckou dolinu, kde jsme byli loni. Tento rok by ale měla být pěkně zamrzlá.
Jenže umíme měnit plány rychle. Na kraji lesa jsme našli termální jezírko, z kterého se valily sirovodíkové páry. Za chvíli se nazí koupeme v teplé vodě a já zjišťuju, jak bylo prozíravé, že jsem se rozhodl zabalit mačky do ručníku (který jinak na hory opravdu neberu). Po koupeli jsme narychlo změnili plány a vydali se na noční pochod až k salaši nad Malatinou, kde jsme s Kubou kdysi nocovali. Odtud by totiž šlo dojít až pod Západní Tatry a vylézt na Sivý vrch – i když na ten bylo v té chvíli ještě hodně daleko.
Pár kopců, dolinou na severní stranu hor, večerní cesta, zasněžené svahy. Rychlá chůze, žízeň, spousta potu. Až v deset večer nám bylo jasné, že jsme nezabloudili a po fanatickém nočním pochodu sešli po lukách k salaši. Uvnitř staré polorozpadlé salaše jsme postavili stan a začali vařit a roztápět sníh na čaj. Kolem půlnoci jsme po obří porci těstovin usnuli, ale v nožkách nám ještě trošku cukalo únavou.
Ráno pod Roháčema, vstanu polomrtvý něco před osmou. Kluci ještě hluboce spí. Vykouknu ze stanu a přes chybějící štít salaše vidím šedé nebe. – Sivý vrch se nekoná – bleskne mi hlavou. Ale nakonec vylezu ze stanu a čistě pro jistotu jdu omrknout stav okolní oblačnosti. U této salaše je nádherný výhled na Fatru i Roháče, taky je tu v noci opravdu hodně tma, protože není poblíž žádné velké město. Jsou odtud vidět neskutečně jasně hvězdy. Mám k tomu místu dost citový vztah. A teď ještě víc. Překvapeně zírám na šedé nebe nad Fatrou i Chočskými vrchy a pozoruji linku, zlom modré a šedé oblohy. V Západních Tatrách je azuro. Nahlas zařvu a budím kluky. Chvíli uvažujeme, jestli je v našich silách na Sivák dojít a pak si říkáme, že to zkusíme. Balíme se, vaříme a pak následuje nádherná chůze po Chočských lukách do vesničky Velké Borové. Je sobota a dopolední autobus nám už odjel. Další jede až večer. Na liduprázdných silničkách nepřipadá v úvahu, abychom jeli stopem, tak bezradně sedíme na zastávce a Sivý vrch nám připadá vzdálený víc než Ťan-Šan.
Jdeme aspoň poprosit o vodu do nedalekého domu. Ukazuje se, že je to fara a že je na ní dnes brigáda. Od mladého pana farára dostaneme čaj, každý kus dortu a předpověď počasí. Najíme se a připadáme si smíření s tím, že do Roháčů je pořád daleko. Jdeme po asfaltce a aspoň míříme pod Sivý vrch, vylezeme někam aspoň kvůli výhledům. Jdeme přes celé Huty – úděsně dlouhou vesnici a o půl třetí jsme u úpatí Sivého vrchu. Nad námi je pořád modré nebe. Jíme a rozhodujeme se, že Sivák aspoň zkusíme. V lese schováme pod skálu batohy, napijeme se a vezmeme jen to nejnutnější. Bereme mačky, čelovky, bundy, mobil. Do ruky hole (já, a teď už i Kuba, jen jednu). Pro jistotu beru cepín a do kapsy čokoládu pro všechny. Jdeme vzhůru a opravdu spěcháme. Jsou tři hodiny odpoledne, o půl šesté je tma a podle ukazatele je to na Sivý vrch tři hodiny – a to je údaj platný v létě. My si musíme prošlápnout stopu a čeká nás 800 metrů převýšení.
Do kopce skoro běžíme, zažívám stav akutního přehřátí a dehydratace, naštěstí brzo začínají výhledy. Fatra, Rozsutce, Nízké Tatry, Velký Choč. Zapadající slunce. Za hodinu a čtyřicet pět minut jsme na vrcholu, okolo nebesky krásné, vysokohorské Roháče. Čokoláda do vyschlého krku moc neleze. Řetězy na Radových skalách slézáme ještě za šera, noční sestup lesem, oči ještě plné krásy z vrcholu.
Spíme pod stanem a usneme hodně brzo, ráno sněží a je mlha. Všechno ve stanu je vlhké. Obout na kost zmrzlé boty a sbalit mokrý stan. Čeká nás už jen cesta domů.
Slovenská zimná svoboda.
Fotky:
Diery, Jirka a nadšení z každého kousku ledu.
Mačky, cepín a dobrodrůžo:)
Kuba vymýšlí alternativní trasu.
Fatra!
Radost pod Nízkými Tatrami.
Jirka, Velká Chochula, odcházející slunce a přicházející mraky.
Náš stan na hřebenech.
Já u termálního jezírka, kde jsme se koupali, pak už nám foťák odmítl fotit mrazem.
(Více fotek je na divoke.rajce.net – a přibude ještě pár ze Siváku z Kubova mobilu)
