Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2017

    Od
    Michala Knápková
    -
    0

    Dvacet čtyři hodin – ve sněhu, větru, zimě, v noci a přes den. Jste tu jen vy a kopec. Emoce, překonávání, vytrvalost, soustředěnost a mnoho více o tom to je, a nejen o tom. Letošní dvacet čtyři hodinovka byla stejná jako loni a zároveň jiná. Vždy je to jiné. Vždy jste v jiném rozpoložení. Bylo to záživné, emotivní. S bolesti hlavy, ale i tak jsme to zmákli. 

    První okruh

    START
    Byla jsem určena jako první a tak startuji. První okruh považuji za zahřívací. Závodníci okolo mě “vypálí“, ale já ne nehrnu do první lajny. Rozbíhám se, ale s klidem. Úvod závodu běžím do doby, než přijde první stoupání, kde už přecházím do chůze. Mám před sebou přeci dvacet čtyři hodin, a tak se musím mentálně krotit, abych neběžela jako šílená, což mám někdy ve zvyku. Sebeovládání naštěstí zabere a i přes to, že jsem šla okruh opět nejrychleji, tak se nenechám strhnout davem. Okruh jdu v pohodě, nikde nespěchám. Jediné zrychlení nastává od Sepetné k Transformátoru, u kterého probíhala naše předávka s Lenkou a kde jsem se snažila vždy běžet. To mi ale vydrželo ve třech kolech, poté jsem zpomalila. Po první předávce se cítím dobře. Co se týče počasí, tak letos padly teplotní rekordy. Je to nejteplejší ročník.

    PŘEDBÍHÁNÍ
    To, co mě štve, je chování některých závodníků. Musím konstatovat, že se jednalo převážně o muže, kterým ješitnost nedovolila pustit mě přes ně. Asi tak, že jdete do kopce, před vámi kolona a vy slušně:“s dovolením“ a dotyčný nic, naprostá ignorace. Ze startu se mi nepodařilo dostat se dopředu a tak musím vydržet v prvním stoupání se tvoří kolony, které mě krásně zaseknou. Nucené zastavování mě štve a zdržuje. Přiznávám, že jsem asi moc hrr.V cíli je to ale dobře, protože toto nechtěné zpomalování mi ušetří energii. 

    Odpočívám a čekám na své druhé kolo (celkově společné třetí). Doufám, že se kolona už trochu roztrhá. Závodníci neuhýbají a mají někdy i blbé řeči. Za mnou je dvojice a stále si povídají. Za normálních okolností jsem i já hodně ukecaný člověk, avšak při závodě nemluvím. Mluvení ubírá energii a já jsem přišla závodit a vyčistit si hlavu a ne poslouchat okolí. Za chvíli se lidé prostřídají a odejdou z dohledu. Nesmím to přehánět, což zatím nedělám. Máme před sebou totiž dlouhý den a dlouhou noc. Vše je před námi.

    Druhé kolo (celkově společné třetí kolo)

     “DÍVEJ, BĚŽÍ SOUKALOVÁ, NE KOUKALOVÁ…“
    Vybíhám v klidu, nebo spíše vycházím. K běhu to má daleko. Zatím je vše v pohodě. Držím tempo. Nicméně na celé trati a hlavně nahoře, pod vrcholem Lysé je rozdupaný prašan. A kdo se účastnil letošního ročníku, tak mi dá za pravdu, že tyto úseky spoustu lidí doničili. Tento úsek je čistě o překonání samy sebe (úsek náročný v každém okruhu). Vypínám hlavu a při stoupání jdu už ve stylu robot. Pravá ruka, levá noha – jedna, dvě. Šlapu do kopce. Nohy se místy boří a není to tak jednoduché, jak to zpočátku vypadalo. Při seběhu mě pobaví hláška kolemjdoucích: “Dívej, běží Soukalová, ne Koukalová…“ Pobavilo. 😀 😀 
    Nejhorší je pro mě úsek od kontroly na Sepetné ke Sluníčku. Poté si už odpočinu a jde se dále. Nesmíme to vzdávat. Po druhém kole doplňuji sacharidy ve formě sladké rýže z rautu. Letos jím pravidelněji, než předešlé roky, avšak je konci závodu se stejně musím do jídla nutit.

    Mé třetí kolo (celkové páté)

    “Jde to – zatím“ to jsou mé pocity. Úseky s prašanem pod vrcholem jsou okruh od okruhu náročnější. Trať je už rozšlapaná spousty závodníky, kteří zde stihli proběhnout či projít. Je potřeba vydávat stále více a více energie. Udělám krok a propadnu se ve sněhu o krok zpět. Pocitově, jako bych se nehnula z místa. Okruh od okruhu je logicky těžší a těžší. Svaly už to dávají znát, i když to ještě nebolí – alespoň ne tak, jako loni.

    Mým cílem je myslet na trať, bohužel se mi do hlavy dostávají úplné blbosti. Jsou to takové ty vtíravé myšlenky, slety událostí, či texty písní na které si v duchu rozpomínám. V tomto kole mi začíná třeštit hlava. Co bych dala za pořádnou bolest svalu za výměnu mé bolesti hlavy. 
    Při běhu z kopce se ještě “rozsekám“ Co už? Vstávám a běžím dále. Nic to nebude. Možná jen naražené koleno. Na bolest za chvíli zapomenu. Chci nahnat čas, avšak v prašanu, který se bortí spadnu ještě nejméně desetkrát (opravdu nekecám). Díky prašanu to přežiji bez následků – skoro jako skočit do peřiny, dobrá, možná přeháním – peřina by byla o trochu měkčí a příjemnější. Na trati jsou bohužel i úseky, které jsou zrádné. Při jednom takovém úseku spadnu na výše zmíněné koleno. 
    V duchu se stále modlím, aby odezněla bolest hlavy. Ono, ale žádná změna.

     HLAVA TO PROTRPÍ AŽ DO KONCE ZÁVODU

    Na tento stav mi nic nepomáhá. Lidé okolo mi radí spoustu věcí – od jídla, pití až po ibalgin. V této fázi klasické jídlo nemůžu (vařené). Jsem ráda, že sním müsli a ještě nějakou tyčinku a ovoce. Ono to vypadá, že jsem moc nejedla, ale raut je raut. Jím opravdu dost. Bolest je však způsobená už nespáním. Nepotřebuji do sebe rvát prášky. Přetrpím to. Když už jsem se na to dala, tak se vším všudy.

    Další, pro mě náročnou věcí je to, že máte parťáka, ale na trati. Nemůžete mu nic sdělit. Podělit se o pocity. Štafeta je štafeta. Jste v tom společně, avšak každý sám. Ono prakticky nakonec jste vždy sami. Dříve nebo později. Není to špatně. Má to výhody i nevýhody. Člověk si ujasní své myšlenky a to jako nikdy. Dvacet čtyři hodin je dlouhá doba k přemýšlení a nebo k nemyšlení, což je lepší. Vypnete mozek a jdete. Jste jen vy a hora (kopec).

    Při každém výstupu mám respekt před tímto kopcem. Ať je menší či větší, chovám k němu úctu. Nejde o výšku kopce, nebo o to kolikrát ho zdoláte. Nejde o to, co si o vás druzí budou myslet. Jde jen o to, jak přistupujete sami k sobě a o to, co jste schopni obětovat, za to, co chcete získat.

    Mé čtvrté kolo (celkové sedmé) a mé páté kolo (celkově deváté) a konec

    Shrnutí těchto dvou kol bude rychlejší. Jednalo se  o to, že trapézové svaly pobolívají. Nohy jsou v pohodě – stále, ale hlava odchází – ne ve smyslu psychickém – že bych to chtěla vzdát, to ne. Je to spíše ve smyslu fyziologickém. Nevím přesně co bylo příčnou bolesti. Příčin mohla být spousta. Nejpravděpodobnější příčinou byla celková únava – chyběl mi spánek. Nespala jsem letos vůbec. Oproti loňskému roku jsem se poučila, protože, jsem byla hodně zničená. Cílem bylo neusnout, jinak bych se neprobudila a byla bych po spánku zničená jako loni. Mohla jsem do sebe nacpat něco proti spánku nebo něco na nakopnutí, například gutar, s kterým ale nemám zkušenosti, tak to nebudu riskovat při závodě. Káva by mě dehydratovala, tím pádem i toto řešení nepřipadalo v úvahu. Ibalgin? ten jsem zamítla okamžitě. Bylo by to jen potlačení příčiny bolesti, ne její odstranění. 
    V tu chvíli, při závodě, bylo vše špatně. Jako by žádná rada nezabírala.

    O co mi tedy šlo? 
    Z hlediska cíle č. 1
    Ve chvíli, kdy jsme věděli, že jsme průběžně druhé, šlo jen o udržení této pozice. Nezkazit to. Vytrvat. Realisticky jsme věděli, že první místo nedoženeme, na to jsme byli příliš pomalé. 
    Z hlediska cíle č. 2
    Šlo o to vypadnout a vypnout. Možná si spousta z vás říká, že lidi, které napadne dvacet čtyři hodin kroužit okolo Lysé hory – na Lysou horu a zpět, jsou blázni. Možná jsme blázni a možná nejsme.

    “Když je člověk sám, rychle se naučí hovořit sám se sebou, a náhle jste tady dva“ Messner

    Při ultramaratonech mohu vypnout mozek – je to stav, kdy mohu myslet a zároveň nemyslet. Mohu si uvědomit své předešlé činy, které při takovém extrému vnímám jinak. Jako by vše okolo mě byla mlha, Vnímáte jen chůzi a běh. Potřebujete jen jídlo a pití. Jde o soustředění se na cíl, soustředění se na chvíli tady a teď. Člověk má při takovém extrému tendenci mluvit sám se sebou – jen v duchu. Ujasníte si podstatné věci. To o tom to je. Nic víc v tom nevidím – je to odreagování, dobrodružství, extrém a proto to miluji. 
    Na bedně 🙂 s Lenkou
    Druhé v kategorii
    stanoviště čas rozdíl kolo čas kola
    Ostravice 21.01. 11:00:00
    Lysá hora 21.01. 12:25:06 01:25:06
    Sepetná 21.01. 12:51:57 00:26:51 1. 01:51:57 Já 
    U Transformátoru 21.01. 12:55:54 00:03:57
    Lysá hora 21.01. 14:17:45 01:21:51
    Sepetná 21.01. 14:50:26 00:32:41 2. 01:58:29 Lenka 
    U Transformátoru 21.01. 14:54:55 00:04:29
    Lysá hora 21.01. 16:18:21 01:23:26
    Sepetná 21.01. 16:49:07 00:30:46 3. 01:58:41 Já 
    U Transformátoru 21.01. 16:53:31 00:04:24
    Lysá hora 21.01. 18:25:28 01:31:57
    Sepetná 21.01. 19:01:58 00:36:30 4. 02:12:51 Lenka
    U Transformátoru 21.01. 19:06:53 00:04:55
    Lysá hora 21.01. 20:32:51 01:25:58
    Sepetná 21.01. 21:05:32 00:32:41 5. 02:03:34 Já 
    U Transformátoru 21.01. 21:09:36 00:04:04
    Lysá hora 21.01. 22:44:24 01:34:48
    Sepetná 21.01. 23:23:45 00:39:21 6. 02:18:13 Lenka
    U Transformátoru 21.01. 23:29:02 00:05:17
    Lysá hora 22.01. 01:08:07 01:39:05
    Sepetná 22.01. 01:41:36 00:33:29 7. 02:17:51 Já 
    U Transformátoru 22.01. 01:46:03 00:04:27
    Lysá hora 22.01. 03:25:56 01:39:53
    Sepetná 22.01. 04:09:23 00:43:27 8. 02:27:47 Lenka 
    U Transformátoru 22.01. 04:15:20 00:05:57
    Lysá hora 22.01. 06:03:03 01:47:43
    Sepetná 22.01. 06:42:30 00:39:27 9. 02:33:07 Já 
    U Transformátoru 22.01. 06:47:33 00:05:03
    Lysá hora 22.01. 08:27:53 01:40:20
    Sepetná 22.01. 09:09:06 00:41:13 10. 02:26:36 Lenka

    Letošní dvacet čtyři hodinovka byla jak jinak než o překonávání. Startovala jsem opět s Lenkou Trawinskou, které mockrát děkuji, že do toho se mnou šla. Při tomto závodě se s parťákem téměř nevidíte, jen si předáte štafetu. Výsledek je ale týmová práce, i přes to, že okruh jde každý sám, jednoduše extrémní štafeta. Díky moc Leni 🙂 Byla jsi skvělá a parádně jsi makala. Díky za podporu a vše. 

    SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA