Duben 2

Je tma, mlha a prší, je mi zima a už hodinu se tady motáme a hledáme horní část skalního hřbetu. Skalní hřbet je, jak jinak, kamenitý, k tomu je zarostlý borůvčím. Kdykoliv si posvítím okolo, abych viděla lampion, o nějaký šutr se přerazím, nebo zapadnu do nějaké díry. Blbých 70 bodů. Já chci domů, nebo alespoň do tepla. Už si ani nedokážu vzpomenout jaké to je, mít sucho v botách. A v centru mám ve stanu suchý spacák, tedy alespoň doufám, že průtrž mračen přežil suchý.

Zpočátku to bylo, jako vždy, lákavé. Orlické hory, to zase bude pěkný přeshraniční rogaining. V pátek jsem měla ještě neplánovaně volné odpoledne, když se kluci rozhodli, že pojedeme až ráno, tak jsme poseděli na zahradě s pivem a kouskem pečeného prasátka. Ráno taky dojezd v pohodě, pětivteřinový stan postavený hned, svačinka, sluníčko. Zaplomovat čipy, v 10 pro závodní mapu a můžeme plánovat. To nám celkem jde, už víme, co od sebe můžeme čekat, něco přidáme navíc, ať je co škrtat.

Asi fakt něco přijde, dusno je na zdechnutí, těšíme se z asfaltu do lesa.

Vedro, dusno. Cestou z páté kontroly na chvilku zalezeme do potoka, posedíme, posvačíme. A zase na další kopec. Nějak začíná foukat. A nějak se začíná zatahovat. Na mě už káplo. Ta černota nevypadá nijak povzbudivě, vždyť jsou čtyři hodiny, proč nevidím do mapy? Tam je u cesty krmelec. Sice bez sena, ale má střechu. Ještě jsme se ani nedovrtěli na šprušlích a je to tady. Hromy, blesky, slejvák, kroupy. Mokří jsme, ale nemáme důlky v hlavě. A ten strom taky spadl až 5 m od nás.

Přicházejí další kolegové na pokec, po chvilce pokračují dál. To my si ještě posedíme, zdřímneme, počkáme, až bouřka odejde

Od teď už budeme trvale mokří, chvilkama jenom nohy, často však i na zádech. Další kontrola je vývrat 4m, nějaký čas tam necháme, než je všechny obejdeme. Tak tu bych nechtěla hledat v noci, říkám. To jsem si ještě naivně myslela, že třeba bunkr půjde najít lépe.

V lyžařském středisku mají hospody zavřeno a Zbyňa se obává, že mu dojde voda (mohl si nechat napršet, ne? :-)), tak se snažíme domluvit s ochotnou Polkou a doplňujeme vaky. Nabízela nám dokonce i vařící.

Cestou dál vidíme horskou chatu s nápisem Občerstvení. Veselý chlaapík před ní na nás volá: Stihnete to, za chvilku je tma? Máme světla. Hned kousek za křižovatkou máme kontrolu. Je to sranda, když tak člověk trochu oschne, jak se mu potom do toho mokra nechce, a snaží se vykoukat bunkr z cesty přes hustník. Stejně jsme tam museli.

Vracíme se do chaty, dáváme polívku a pivo (to musím, přece iThinkBeer). Chlapík mezitím naladil kytaru, tak to máme i s kulturou. A poté, co jsme osazenstvu vysvětlili, co to vlastně provozujeme, přetextoval speciálně pro nás píseň. Sedělo by se tam dobře.

Na další kontroly už jdeme potmě. Hned ta první, bunkr nám dala docela zabrat. Nejen, že byla tma, ještě i drobně pršelo a byla mlha. A v polootevřeném prostoru porostlém travou, bez nějakých záchytných bodů jsme tam nechali hodinu. Závěr vypadal tak, že Zbyněk držel směr a krokoval a já jsem se rozhlížela, jestli v té šedi neuvidím nějaký jiný odstín, který by mohl být bunkr. Naše snaha byla korunována úspěchem, dalších 90 bodů.

Skupinu skal a pomník jsme taky trošku pohledali, ale našli, tak jsme se povzbuzeni úspěchem, vydali na skalní hřbet, horní část. A to bylo nejhorší rozhodnutí celého víkendu. Po více než hodině to vzdáváme a opouštíme prostor kontroly bez ní. Na další, pro změnu zase bunkr, už dorážíme za světla a to je hned veselejší, i když prší.

Jdeme dál, usínáme za chůze, křižujeme cestu a když Zbyňa skončí při jednom mikrospánku v borůvčí, vytahuju kávu. A hned je svět krásnější. Je menší zima, déšť je méně mokrý, kopec nižší, ptáci zpívají hlasitěji. A když časem ještě začne svítit slunko, sundám si dokonce bundu. Ještě jednou přebrodíme Divokou Orlici (včera šla skoro přejít suchou nohou, dneska je vody nad kolena, čím to asi?) a pomalu míříme k cíli. Máme sice ještě hodinu do limitu, už nám ale stačilo, a v cíli jsou lákadla 🙂