Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky – tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní – tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.
