Čím déle se v čase vzdaluji od běhu přes deset lužických vrcholů, tím méně dokáži tento běh zařadit. Trail? Nikoliv. Po prvních osmnácti kilometrech výhradně po asfaltu jsem jásal nad rozhodnutím nazout silniční boty. Tak tedy silniční běh? Nikoliv. Dalších třicet kilometrů jsem přemítal o tom, že příště bych se na druhém občerstvení přezul. Kameny, kořeny, prudké výběhy a seběhy prověřily až přespříliš mé kotníky. Byl to závod? Těžko. Nešlo jen o skromnou účast dvou žen a sedmi mužů. Zdálo se mi, že všichni se více radovali z krásné krajiny než aby mezi sebou bojovali. Prali se jen se svým tělem při rozhodnutí, zda při stoupání na Luž vydrží ještě běžet nebo je chybějící dech donutí zpomalit do chůze. Co takhle běh přátel? Podobně, jako je tomu na Jizerském ultramaratónu. Ale ani tak nelze na uplynulý běh nahlížet. Každý zvolil jemu příjemné tempo a Lužické hory viděl většinou sám.
Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.
Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.
První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde „jen“ o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.
Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.
Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže… Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je „zábava“. Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.
Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden – Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.
Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.
Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.
Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.
Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.
Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.
Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.
Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: „Bylo to krásný, Martine“.
