Mám kamaráda, který je schopen vrátit se půl kilometru po vyběhnutí k domu, když zjistí, že si zapomněl pustit měření běhu. Co nezměříš, to jsi nenaběhal. Znám další lidi, kteří žádnou elektronickou evidenci běhů nepoužívají. Je to jen datové porno, obsese, nebo seberozvoj či sebemotivace?
Sám mám měření běhání rád. Na mě efekt tachometru funguje už od dětství, kdy jsem měl kolo, na kole tachometr, který ukazoval rychlost. Měl jsem mizernou skládačku, zatímco ostatní měli sportovní favority, ale každé dítě si chtělo půjčit mou skládačku a zkusit, jak rychle pojedou nebo kolik je to, objet blok. Proto měření jako způsobu sebemotivace u lidí věřím. Když jsem začal používat RunKeeper, bylo to přesně tak. Tahle mobilní aplikace totiž třídí běhy do kategorií podle délky, takže jsem si navyknul, že když uběhnu 4,5 kilometru, ještě bych mohl uběhnout pětistovku, abych měl přes pět a dostal se ve statistice do vyšší kategorie. Tohle fungovalo chvíli. Pak jsem začal běhat s hodinkami Garmin, data primárně ukládám do Garmin Connect a Stravy, do RunKeeperu se mi data synchronizují spíše jen kvůli historii. A už tam nelezu. Vyvinul jsem si teorii běžeckých ér.
Zcela začátečnická éra je taková, kdy se snažíte vůbec něco uběhnout. Dusíte se při kilometru, dvou, pak dáte tři. Uběhnout pět v kuse je první velké vítězství, když vás dva z toho neveze sanitka. Pro tuhle periodu je RunKeeper úžasný, protože je jednoduchý, hezky vás roztřídí a docela příjemně motivuje, když po doběhu pochválí, v čem to bylo lepší. A vždycky je to lepší. Pokud jste neběželi rychleji, běželi jste déle nebo výše nebo hlouběji nebo jste udrželi trend. V téhle éře si asi nehrajete na rychlost, ale na to, že jste uběhli něco v kuse a znovu jste se vykopali o pár dní později na další podobný běh.
Pak přijde éra pokročilého začátečníka. Už uběhnete pět, láká vás deset, což je vlastně jen dvakrát pět. Pamatuju si to dodneška: uběhl jsem svoje kolečko dlouhé pět kilometrů a ještě jsem mohl. A řekl jsem si, že bych ho mohl zkusit dát podruhé, však co, mobil mám, kdyžtak zavolám ženě, ať mě doveze domů. A dal jsem ho a bylo to v pohodě.
V tuhle chvíli přicházejí další choutky. Nejenom, že člověku nestačí běhat přes 5 kilometrů a říká si, že by vlastně mohl rutinně běhat za hodinu tu desítku, ale taky že by si něco zasloužil. Lepší boty třeba, protože jestli investoval pár peněz do nějakých tenisek, už se ozývají kolena a dobré boty to fakt většinou rychle spraví, pokud problém není hlubší. A třeba já jsem začal snít o hodinkách coby sporttrackeru, protože už mi mobilní aplikace nestačila. Už běháte dlouho, už na to máte vědecký systém, už byste si rádi měřili puls a dokonce tušíte k čemu, protože už jste si něco přečetli o zónách tepu nebo vás jako mě zjebal kardiolog.
Já měl to štěstí, že jsem si mohl půjčit od kamaráda Garmin Fenix 3, měl jsem sám FitBit s HR senzorem a od Jakuba jsem dostal hodinky s prsním měřičem pulsu, takže jsem mohl porovnávat. A že právě přicházela dostatečná nabídka zařízení s optickým HR senzorem, takže jsem mohl rovnou jít do hodinek, které kromě všech běhacích věcí mají i vestavěný optický snímač tepu. Chvíli jsem se podle toho řídil, zkorigoval si svůj přistup k běhání na vědeckám základě – a pak jsem zase alerty na překročení tepové zóny vypnul a běhám podle pocitu. Mimo jiné i proto, že mi kardiolog vesele sdělil, že moje tepové zóny jsou úplně jiné, než tabulkové.
Dneska Garmin Forerunner 235 používám k záznamu naběhaného a k tomu, abych se později ve Strava podíval, jaký mám vývoj nebo jak se osvědčila nějaká změna. Kupříkladu včera: poprvé jsem trasu z vlaku domů běžel s batohem, ve kterém nosím notebook. Tenhle batoh váží 8 kg, jinak bych měl na zádech jen dvoukilový batoh s oblečením. Ve výsledku byl běh pocitově mnohem méně příjemný (ten batoh v běhu taky hůře sedí) a čas na kilometr jsem zhoršil o 10%. Výsledkem je racionalizované rozhodnutí pokud možno běhat bez batohu s notebookem.
Klidová tepová frekvence
Podstatnou výhodou pro mne je celodenní snímání tepu včetně klidové frvence. A tady už jsou velké rozdíly. Takový FitBit mi obecně měří významně vyšší klidovou tepovou frekvenci, než Garmin umístěný na druhé ruce. Zatímco Garmin udává 42, FitBit mi za poslední den naměřil 51. K tomu několik poznatků. Za prvé ten nejmarkantnější – data nejsou mezi jednotlivými přístroji srovnatelná, musí je měřit stejný typ přístroje, abyste se mohli srovnávat s kolegy. Za druhé, FitBit měří klidový tep tak, že očistí extrémně nízké a krátkodobé hodnoty, Garmin prostě vezme denní absolutní minimum. FitBit se podle mě takto vyrovnává s chybami v měření a krátkodobými poklesy, jeho hodnoty jsou signifikantnější pro osobní zdravotní stav.
Zatímco mi podle Garminu klidový tep v poslední době roste, podle Fitbitu klesá, což odpovídá i tomu, jak se cítím a co bych očekával. Odchylky klidového tepu jsou odrazem stresu, přetrénovanosti, únavy i nemoci – ba i té začínající. Už jsem si všiml, že pokud na mě něco leze a ještě ani necítím takové ty příznaky jako svrbění nosu či tenze svalů, nejlépe to poznám z rostoucího klidového tepu. Pokud roste, je dobré zvolnit a tělu dát klid. Dobře to teď bylo vidět i na pilových alergiích, které zjevně jsou pro organismus celkově zvýšenou zátěží, než jenom kýchání a slzení.
A to už je éra začínajícího středně pokročilého běžce. Žádný extra profík, co by mohl rozdávat rozumy, ačkoliv už se na to cítí. Rutinně uběhnout desítku bez velké přípravy kdykoliv, ale pořád žádné extra závodní tempo, patnáct až dvacet s trochou soustředění, více už s podstatnějším úsilím. A to je teď moje éra, kdy chápu, že narážím na limit svých časových možností a momentálních fyzických. Elektronika mi pomáhá optimalizovat. Strava, Mapy.cz s novým exportem trasy do GPX a novou schopností plánovat trasu automaticky i po polňačkách a mapy Garmin Connect mi umožňují předem si trasu promyslet, vecpat se do pauz, které v životě mám, nekufrovat a nepromeškávat tak rodinnou či prací stanovené termíny. Zároveň jsem se naučil respektovat čas regenerace, který mi hlásí Garmin a ještě pořád nechodit běhat desítku každý den, ačkoliv bych to už asi dal.
A tím jsem také dokončil svou migraci z RunKeeperu do Stravy. Většina údajů a motivací, které mi nabízel RunKeeper, mě už nezajímají. Pomáhají mi segmenty, úseky běhů, kde se mohu porovnat s ostatními a pár dalších veličin, jako kadence – nebo komentáře zkušenějších kolegů. Strava si vzala data z Garminu, kde nejsou mé starší běhy, kdysi jsem si myslel, že tohle bude podstatný lock-in efekt k RunKeeperu, kde mám všechny své běhy, jenže naopak. Dneska už mě nezajímá, jak jsem běhal vloni. Jediné, co na tom bylo hezké, byl pokrok, který z toho vydedukoval SmashRun, bohužel jen v placené analýze.
Ve výsledku zjistíte, že každého motivuje něco jiného a v nějakém údobí běhání jej něco jiného zajímá a těší. Rád mám přehled o naběhaných kilometrech, ale na papír si je spát nebudu. Elektronika mi pomáhá sbírat data a pak se do nich dívám, když mám náladu. Nejsem závislý na tom, kolik kilometrů uběhám, nemusím to vědět přesně, ale těší mě mít přehled o tom, zda plním nějaký plán tréninku, který jsem si stanovil.
Jistě jsou lidi, kteří přehled o tom mít nemusí a půjde jim běhání včetně zlepšování skvěle i bez toho. Pak takoví, kteří takovým přehledem pohrdají a nebudou se bez něj rozvíjet. I tací, kteří ta data sbírají jen jako přehlídku svých úspěchu. Jiní jsou duší matematici a baví je, že ta data mají, že jejich tělo se najednou stává exaktně popsatelné daty, z nichž lze něco odvodit. Každému, co jeho jest.
