Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů – tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.
Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 – to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.
Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.
No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.
Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.
Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 – on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).
Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce – domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát – čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.
