Ve své knížce píšu, že nejlepší běžecké boty na světě jsou už nevyráběné Loco Bandito. Před časem jsem tady vychvaloval nižší čísla série Puma Faas a myslel jsem, že mě v tomhle ranku už jenom tak něco nezaujme. Ale stalo. Čirou náhodou, jak to tak v životě bývá. V čase předvelikonočním jsem zabloudil do Hervisu a narazil tam Skechers Go Run 2. Navzdory názvu na chození ideální, řekl jsem si. Navíc ve slevě, cena 1799 Kč. Nebylo co řešit. Jenom jsem si musel koupit o půl čísla menší, než bývám zvyklý.
Značka Skechers je relativně mladá, ale znal jsem ji. Vím, že vyrábějí především boty pro skejťáky a další módní kousky, které propagují přes více či méně uhozené americké celebrity. Nic, co by mi mělo imponovat. Ale samozřejmě mi neušlo, že firma Skechers před třemi roky nabídla smlouvu Mebu Keflezighimu, když jako neperspektivní 36letý maratonec dostal v Nike padáka. V mém věku mi takový přístup přijde sympatický, jak jinak. Meb se jim za to odvděčil čtvrtým místem na olympijských hrách v Londýně a nedávným vítězstvím v Bostonu.
Koupil jsem si tedy nové boty na chození, ale lákalo mě zkusit si, jak se v nich vlastně běhá (a co na nich ten Meb vidí). A stalo se mi to, co se mi stává jenom v těch nejlepších botách. Pár kroků a věděl jsem, že jsou skvělé. Přidal jsem si, uběhl jsem v nich dva kilometry, potom osm kilometrů a vyhodnotil jsem to tak, že na chození je jich škoda. Kromě toho, že jsou ohebné a skvěle sedí na (mojí) noze, jsou i lehoučké. Mají 190 gramů, v základní verzi jsou bez vložky. A zároveň jsou měkké, s dostatkem ochrany. I já se svou váhou a konfigurací si v nich připadám bezpečně. Minimalismus s rozumem. Neříkám, že bych si v nich troufl na maraton, ale na běhy i přes dvacet kilometrů budou akorát, odhaduju.
Nejsem si akorát jistý, jak dlouho vydrží jejich pěna. Ale i kdyby to mělo být jenom pět set kilometrů, vyplatí se to. Pak si z nich klidně můžu udělat boty na chození, jak jsem měl v plánu.
