Když jsem natrefil na webu na stránky CUTT a zjistil, že jeden ze závodů se poběží v pro mě asi 30km vzdálených a mnou oblíbených Bílých Karpatech, neváhal jsem ani na chvilku.
Parametry závodu byly „skoro“ stejné, jak podzimní Brněnský Masakr. Takže jsem CUTT pojal jako kvalitní trénink na závod v mém rodišti. Ještě jsem se snažil nalákat betelnýho kamoša Martina, ale ten s díky odmítl. Údajně moc práce na baráku, ale je mi jasné, že měl strach, že bych ho jak loni na Masakru vyklepal jak Ivani Amíky. (Zdravím do Měčína 😉 🙂 ).
 |
| Profil trati CUTT-Bílé Karpaty |
Předzávodní horečka
Jak bývá mým zvykem, týden před závodem se snažím minimalizovat fyzickou aktivitu. Takže jsem se byl jen jednou lehce „bosky“ vyklusat a celý týden do sebe rval Magnosolv. Plán byl jasný, užít si to a zaběhnout to v podobném (ne-li lepším) čase jak Brněnský Masakr (7:36). Což se později ukázalo, jako ne příliš dobrý nápad.
V noci z pátka na sobotu jsem se prospal necelých 7 hodin s jednou kulturní vložkou na přebalování syna a od 5 hodin dolaďoval poslední detaily. Snídaně, kafe, maté, zelený čaj, voda s chia semínky, banánovo/mangový koktejl s lnem a chia semínky (jak jsem nedávno zjistil, prý se tomu říká smoothie) a další várka magnosolvu. Autem jsem z Ostrohu vyjížděl zhruba ve čtvrt na 7 a ještě se stihl pozdravit s Ostrožským guruběžcem Tondou. Už od Blatnice se proti mně tyčil v dálce majestátně vysílač Javořiny, který se mi ukázal ještě při příjezdu do Vápenek – tentorkát mnohem blíž. V rychlosti jsem si vyzvedl tašku a číslo, převlékl se v autě, snědl banán, doplnil další spoustu tekutin a šel se trochu proklusat a protáhnout.
Ostrý start
V 7:45 začínal v areálu RS Vápenky ještě poslední výklad trati a pravidel a byly zodpovídány poslední dotazy. V 8 hodin bylo odstartováno a dav závodníků na 64 a 31 km se vydal vstříc prvnímu stoupání. Před závodem jsem přemýšlel, jestli první kopec jít, nebo běžet. Vzhledem k tomu, že všichni kolem běželi, bylo rozhodnuto. Samotného mě překvapilo, jak se mi běželo dobře, ale pro jistotu jsem ke konci stupání párkrát přešel na „indiána“. Pak přišel kratičký seběh na Kubíkův vrch a poté klus po hřebeni na Krůžok. V těchto místech se závodníci už dost rozkouskovali a tak jsem se držel skupinky, která měla celkem svižné tempo. Z Krůžoku jsme si seběhli k bratům na Slovensko do Staré Myjavy. Poté strmě po sjezdovce nahoru směrem k první občerstvovačce na 13.5km na Pridolie, kam jsem doběhl poměrně brzy, snad ani ne za hodinu dvacet. Snědl jsem tam akorát banán, nějaké arašídy, napil se a polil vodou. Ještě jsem tam do sebe hodil solnou tabletu a do ruky vzal z batohu tyčinku a první tubu s magnéziem. Následovalo stoupání na Velkou Javořinu-nejvyšší bod celé trati. Místy bylo stoupání už prudké a tak jsem střídal chůzi s během a jedl tyčinku. Poté jsem do sebe pro sichr kopl ještě magnézium. V nejprudším stoupání fandil postarší pár a hecoval mě, že už je to kousek a že jsou nádherné výhledy. Do kopce jsem předešel ještě jednoho závodníka a už jsem vyhlížel hřeben Javořiny. Najednou jsem uslyšel odkudsi ze křoví cvakání až jsem se zarazil… a on tam fotograf Lukáš Budínský :).
Řekl jsem mu, ať příště dá vědět, že bych se aspoň usmál a on na to, že to by zas nebylo autentické. 🙂 Tak jsem mu ještě pochválil výběr místa pro focení a drápal se dál na hřeben. Pak přišla krátká rovinka a seběh k Holubyho chatě, kde bylo další občerstvení formou vody, čokolády a tyčinek. Dolil jsem vodu do vaku, snědl čtvereček čokolády a vzal s sebou tyčinku. Za chatou se trasy dělily. 31km čekal už jen seběh do cíle, delší trasa sbíhala do obce Květná-Strání. Tedy na cca 5km sestoupat 500 výškových metrů. Naštěstí seběhy mi jdou a baví mě, takže na občerstvení na 27km jsem byl celkem rychle. Před vběhnutím na občerstvovačku stály dvě malé slečny a zběsile fandily s kravským zvoncem – nebo něčím tomu podobným. Na samotné občerstvovačce pak hrála hudba a byla srašně fajn atmosféra. Lidi ochotně dolévali vodu do vaku, nabízeli hořčík, banány, salámy, pivo, kolu, prostě na co jste si vzpomněli. Já uzmul dvě tablety hořčíku, vypil jednu tubu magnézia z vlastních zásob, pojedl, popil a s banánem v ruce vyrazil rychle dál.
 |
| Foto by Lukáš Budínský |
Tuhej jak Franta Kocourek
Následovalo stoupání a klesání na Novou Horu. Tedy na třech km vystoupat 200m a to samé zase naklesat-blátivým zarostlým remízkem. Na rozcestí Staré Díly jsem potkal závodníka fotíc si rozcestník. Ríkal mi, že si v blátivém seběhu nějak hnul s kolenem a že když se dívá na název tohoto místa, tak ví proč. „To jako, že seš starej?“ zeptal jsem se ho, on trpce souhlasil a povzbudil mě k další cestě. Po chvilce se zaběhlo do lesa, kde cestu křižoval potok. Chvíli jsem se díval kudy ho obejít, ale stejně jsem to nakonec vzal skrz něj. Když TRAIL, tak TRAIL. 🙂 Za ním začalo nejprudší stoupání celého závodu. Zrhuba 3 km a 500 výškových metrů. Velký Lopeník opravdu nebyl zadarmo. V tomto stoupání mě předešel jeden závodník s hůlkama. Chvíli jsme debatovali, jestli ti borci ze špice tohle stoupání běželi, nebo ne a že občerstvovačka na čtyřicátýmdruhým bude určitě vysvobození. Moje tempo bez hůlek se však nedalo srovnat s tím jeho s hůlkama a tak jsem po chvíli osiřel. V prudkém stoupání jsem rozkousal dvě solné tablety a snažil se proklepávat za chůze tuhnoucí stehna. Vykoupení přišlo naštěstí brzo a na vrcholu Velkého Lopeníku jsem se za pozorování desítek turistů raději na chvilku zastavil a protáhl. Připadal jsem si jak Franta Kocourek, když se v Zeel am See koupal v tom horském jezeře a lidi poté na něj házeli ty stošilinkový bankovky, řvali bravo a on je nemohl sbírat, protože byl uplně TUHÉ! Moje postava se však nedočkala žádných bankovek jen slov: „Jé tam někdo cvičí tělocvik“…
 |
| Dobíhání na první občerstvení |
Praskla mi voda
Následný seběh mě trošku probral z letargie. Stejně tak skupika bajkerů, kteří se dotazovali, kolik to běžím a na kolikátém jsem km? Po odpovědi že 64 a že zhruba na 35, se mi dostalo velkého uznání a povzbuzení. Připadal jsem si minimálně jak Scott Jurek na Apalačské stezce a tak jsem seběh zvládl celkem hravě. Na občerstvovačce na nějakém 42km jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Místní nám tu napekli buchty, domácí sekanou a udělali vodu s citronem. Normálně bych něco takového na závodě asi vůbec nejedl, ale po stoupání na Lopeník jsem byl ve stavu, kdy bych snědl i Frištenskýho se sáněma, tak to ve mě jen zahučelo a já se olizoval až za ušima (pozn. uši mám velké, takže je to nadlidský výkon). Nechal jsem si dolít vodu do vaku, vytáhl MP3 a s vidinou toho, že těch 22km už lehce doklušu jsem vyrazil dál. Vše vzalo za své, když po asi 500 metrech jsem zjistil, že mi praskla voda, resp. vak na vodu, a že mi z batohu na zadek, stehna a lýtka kape voda. První myšlenka byla, že stejně za nějakých 10km je další občerstvovačka a pak už je to jen 10 km do cíle a že je to osvěžující v tom vedru mít mokrý zadek, stehna a lýtka. Navíc vak mám už 6 let a má na to nárok…To by ale nesměly přijít pasáže přes horské louky nad Březovou a nad Strání, kde Slunce v tu dobu pálilo určitě mnohem víc, než na Badwateru. Zde jsem vypil poslední tubu s magnéziem (aspoň nějaké tekutiny) a kochal se výhledy na Ostrožské jezera, Svatý Antonínek a Střečkův Kopec, prostě na místa, kde rád běhávám.
 |
| Banán do ruky, nasadit drsný výraz a rychle pryč |
Piju vodu, piju kolu, piju pivo, piju vše co teče
Následné přeběhnutí hlavního tahu na Slovensko, dávalo tušit blízkost poslední občerstvovačky na Kamenné boudě a tak jsem zavrhl myšlenky na vyptání nějaké vody od četných cykloturistů. Cesta se však neskutečně vlekla a nějaké 2 km mi přišly jako jeden Ultramaraton. Na občerstvení měli opět plno super věcí. Mě hlavně zajímala ale tekutá forma. Mají vodu-šup tam s ní. Mají kolu-jéé ta byla odporně sladká, jééé nelako pivo-ááách neskutečně hořké. Zajedl jsem to banánem a salámem omáchaným v soli. Polil se vodou a vyrazil na poslední stoupání na Velkou Javořinu. Pomalu jsem odpískal veškeré běžecké ambice, protože kopce už jsem fakt nevyběhl a tak jsem připomínal turistu, který se občas na pár metrů rozběhl. Pod vysílačem se cesta hned lámala strmě po modré dolů a já věděl, že je tu poslední seběh. Míjel jsem ještě jednoho závodníka, který si stěžoval na tuhá stehna a že z kopce mu to neběží. Já se naopak těšil, jak to pustím z kopce dolů, stehna nestehna. Začátek klesání spíš ale připomínal mamutí skokanský můstek s popadanými stromy. Až když jsem se dostal na zpevněnou lesní stezku a cyklostezku tak jsem to rozběhl. Po chvilce jsem míjel čistý průzračný potůček, tak jsem k němu přiskočil, dal si doušek a opláchnul obličej. Byla to obrovská vzpruha. Doslova polit studenou vodou jsem pelášil stinným lesem směrem k cíli, kde čekala manželka se synem, švagr, naši a synovec s neteří. Ještě jednou jsem využil podobný „čůrek“ k osvěžení a valil dolů. Zhruba 4km seběh jsem slupnul jak malinu a dostal jsem se do slunkem prohřátých Vápenek. Čekal mě asi ještě kilák asfaltového pekla. Ale to už mě nerozhodilo. Občas jsem běžel po silniční čáře a dělal, že su na Badwateru a nesmí se mi roztéct podrážky. Pak už jsem jen zahlídl fandící rodinu.
Fanfára pro řadového běžce
Manželka mi pod cílovým černým obloukem dala do náruče synka a já s ním za velkého aplausu (takovej neměl určitě ani vítěz 🙂 ) a komentáře Marka Navrátila-ředitele CUTT: „Budeme muset vyhlásit novou kategorii pro nejmladšího běžce!“ přišel do cíle ke stolu s výsledky, kde si paní zapsala moje startovní číslo. Za 8 hodin 18minut po startu závodu. Odevzdal jsem syna manželce, přijal první gratulace a na manželčin dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl: „Jsem utahanej jak šňůra od záchodu.“ U stolku s výsledky jsem viděl nějaké kelímky s vodou a tak jsem hned do sebe jeden vyklopil, ani nevím, jestli to bylo pro závodníky, nebo to tam měl někdo odložené. Dehydratace a žízeň jak víno dělají divy. Následoval strečink, objednání jídla a pití a pak hurá k autu a do sprchy. Při čekání na sprchu jsem klábosil s ostatními závodníky a mizí ve mě džus a nealko pivo. Po sprše a burgru a dalsím množství tekutin se citím tak, že bych mohl běžet znovu… teda aspoň těch 31 :). I odřídit domů to zvládám, nicméně následující dny se mým největším protivníkem (stejně jak pro Kung-Fu Pandu) stávají schody… Chůze dolů z nich je pro mě nadlidský úkol po většině náročných závodů a tento nebyl vyjímkou.
Není nad to ještě bydlet ve 4 patře bez výtahu. 🙂
S výsledkem jsem zpětně spokojen. Trasa je náročnější než Masakrová a těžce jsem to podcenil, když jsem si ji k ní přirovnával. Tím pádem i moje ambice byly přestřelené. Avšak myslím si, že nebýt chybějících tekutin, výsledku by se mi podařilo dosáhnout snad podobného. Co mě těší je i to, že na náročnejěší trati jsem dosáhl lepšího času, než Martin loni na Masakru… takže tady je rukavica a GAJÁRKU TŘES SE 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂
-RUN FREE-
foto: Lukáš Budínský a web CUTT
