Přátelé,
které znám i neznám, lidé, kteří cítíte jako já. Koho blaží běžet po noční louce ve směru mléčné dráhy, ležet mezi horskými travami, které jsou plevelem, nikdo je netrhá a nešatí a přece patří mezi nejkrásnější a nejsvobodnější stvoření Světa. Kdo chce nechat myšlenky létat nad mraky a v modré dálce. Kdo tak cítí, toho objímám a chci s ním běžet do Světa. Rozzařte oči!
Píši Vám dopis, je to poslední dopis z větrného blogu. Nechci ať je mé psaní v polopauze, chci pořád sytit duši a duhovky očí krásou okolo, ale teď si nechám vše pro sebe. Cítím to tak.
Letí mi teď hlavou zážitky posledních let, letní cesta s Lenčou, Bílé Karpaty, Roháče a do krvava spálený krk. Běhání po mých Jeseníkách, mokrá semena trav zachycená po bouřce v tričku, pálení potu v očích. Podzimní Černé jezero, Lví hora a burácivý vítr. Nejjasnější hvězdy na Hraničkách.Chci vždycky žít takový život. A přeji ho všem, kdo o něj stojí. A chci vždycky vědět, co je důležité. Mít v srdci tato slova:
„Cokoli opravdu potřebujeme,
můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé.
Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec.
Kdykoli můžeme hledět na východ i západ slunce, na květiny u cesty.
Také do síně noci osvětlené pravými hvězdami se žádné vstupné neplatí.“
(Axel Munthe)
Mávám, Vaša
———————————————————————————-
Tímto se končí pouť větrného blogu. Kdybych někdy chtěl zase psát – a myslím, že to přijde – tak tady vyvěsím odkaz. Jsou sny, které zatím čekají v modré dálce (třeba reportáž z cesty kolem Světa, že Leničko:).
Pište do kometářů, když vás cokoli osloví. Já budu rád.
