Co je úspěch? Z čeho bychom se měli radovat? A na co bychom neměli zapomínat? Někdy je potřeba zastavit. Někdy je potřeba uvědomit si své chyby a hlavně se zlepšit, a to nejen výkonnostně, ale také psychicky….zkrátka poučit se z předešlých chyb. Bohužel, to že jsme udělali chybu, zjistíme, až když ji uděláme. Můžeme ale vstát a jít dále…a něco nám to dá. Poučíme se do příště. A kdybychom nedělali chyby, jak bychom zjistili, že se máme zlepšit?
LIDI V DNEŠNÍ DOBĚ ZAJÍMAJÍ ÚSPĚCHY, VÝKONY, PENÍZE A FAKTA – ŽIJEME V ŠÍLENÉ DOBĚ
Lidé se stále za něčím honí. Není to špatně. Každý musíme mít svůj životní cíl a za tím si jít. Otázkou je za jakou cenu? Jakou cenu jsme schopni obětovat? Netvrdím, že peníze nejsou důležité. Na druhou stranu si lidé zapomínají užívat každodenní a úplně obyčejné okamžiky. Každý někde spěchá. Vstát. Utíkat do školy. Utíkat do práce. Učit se. Pracovat. Lidé nežijí. Bohužel většina lidí jen přežívá, pod návalem svých povinností se snaží být dokonalí. Ale nikdo nikdy nebudeme dokonalí. Ne že bych vám kazila iluze. Navíc dokonalost by byla nuda.
Položme si otázku, co budeme mít když budeme bohatí a úspěšní?
Budeme opravdu šťastní? Jaké budeme mít poté životní cíle?
Tuším, že bez cílů a cesty za nimi, nás budou určité věci za chvíli nudit.
Když se podíváme kolem sebe – vidíme slavné osobnosti, známé lidi. Každý máme nějaký vzor. Podívejte se ale jak některé z nic dopadly? Drogy, sex, alkohol, sebevraždy a podobně. Tyto skutečnosti jsou bohužel dílem dnešní hektické doby. Doby, kdy se za něčím honíme, ale jakmile to máte, začnete být nespokojení. A pak vám třeba stále něco schází – jako těm osobnostem, co sáhli po alkoholu. Není lepší mít cíl a jít si za ním. Mít hodnoty – tím myslím opravdové hodnoty, ne peníze a rozežraný život, ale věci, které nás dělají šťastnými? Zamysleme se na tímto.
CHYBU, KTEROU JSTE UDĚLALI, ZJISTÍTE AŽ ZPĚTNĚ, ALE UŽ JE POZDĚ.
JÍT DO TOHO ZNOVA S POUČENÍM, NEBO TO VZDÁT?
Budu nyní psát z vlastní zkušenosti. Těsně před státnicemi se mi ve třetím ročníku na vysoké škole stala nemilá věc. Vyhodili mě ze školy. Týden jsem nevěděla co dělat. V cíli ale nešlo o to, že jsem byla vyhozena. Více mě tížil fakt, že jsem nevěděla co dále. Nevěděla jsem co chci.
Chci tím říct, že věci které se stanou mají svůj důvod. Všechny zážitky, zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, které zažijeme – ať už ve sportu, či mimo něj nás mají někde posunout.
Měla jsem dvě možnosti. Pokračovat nebo to zabalit. Uvažovala jsem o obou možnostech. Nakonec jsem si vybrala možnost pokračovat. Nevzdala jsem to. Škola mě předtím, než mě vyhodili – hlavně ve třetím ročníku moc nebavila. Začala jsem ztrácet pointu toho, proč to vlastně dělám. Cítila jsem se vyčerpaná, utahaná a znechucená.
KDYBY MĚ NEVYHODILI, ASI BYCH NEZJISTILA O CO PŘICHÁZÍM, MOHLA JSEM SI UVĚDOMIT SVÉ CHYBY A POUČIT SE
Ironií je, že mě škola opět začala bavit, až když jsem byla neoficiálně vyhozena a přibližně tak po týdnu nic nedělání, kdy jsem se musela vzpamatovat a nějak se sebrat a dát se dohromady.
Najednou už nešlo o to udělat zkoušku, někde se dostat a postoupit dále. Už šlo o něco jiného.
VŠECHNO BYLO O MYŠLENÍ – NYNÍ UŽ NEŠLO O CÍL, ALE O CESTU
Před vyhozením ze školy jsem do školy chodila jen pro to, abych udělala zkoušky a dostala do hlavy co nejvíce informací. Po vyhození ze školy (neoficiálním) jsem začala konečně do školy chodit ráda. Začala jsem více vnímat přednášky. Šlo o to, že jsem byla klidná a vyrovnaná, protože jsem už neměla co ztratit a o nic mi nešlo. Má mysl se začala chovat úplně jinak. Nebylo to úmyslně, spíše podvědomě. Když totiž člověku už o nic nejde, je všeobecně klidnější. To se dělo i u mě.
Mohla jsem toho nechat. ale zahodit tři roky studia? To jsem v cíli nechtěla.
Před neúspěchem jsem se honila za tím udělat zkoušky, ale v cíli to nebylo správné. V cíli by mělo jít o zlepšení a uvědomění si chyb, ne o úspěch.
Tak jsem zapomínala na věci, z kterých člověk má radost. Na to zastavit. Podívat se kolem sebe. Oddechnout. Zpomalit. Cestu jsem si zkrátka vůbec neužívala. V cíli mě to přestalo i bavit.
Až po té, co jsem už byla vyhozená a neměla co ztratit, protože jsem to už ztratila. Až po této chybě, jsem si uvědomila, že jde o mno více, než o honbu za titulem. Že jde o to, co děláme, o tu cestu, která nás posouvá dále. To ale uvidíme až zpětně. V tu chvíli jsem byla naprosto zaslepená.
Na druhou stranu, kdyby se mi tato skutečnost s vyhozením ze školy nestala, tak bych se možná nikdy ze svých chyb nepoučila.
A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: JAK TATO SKUTEČNOST SOUVISÍ SE SPORTEM – S ULTRAMARATONEM A SPORTOVNÍM VÝKONEM?
Věci, skutečnosti, co se staly byli tou cestou. Cestou za něčím. A kdyby se to nestalo, tak se nikde neposunu. To právě neúspěch nás posouvá dále. Tak to je i ve sportu. Vždy bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme udělali špatně? Kde mě tento neúspěch může posunout?
Nepřehnal(a) jsem to s tréninkem? Dělal(a) jsem věci dobře? Neudělal(a) jsem někde chybu? Jestli jsem ji udělal(a), tak kde?
Jde v cíli hlavně o to, aby vás to co děláte bavilo a naplňovalo. Bez toho to nejde. Ne vždy lze najít práci, v které to tak je. Na druhou stranu vždy má člověk volbu a záleží jen na něm, kterou cestou se vydá.
