z emailu 12Honzovi z 5.dubna (ctvrtek, dva dny pred zavodem):
„… jako kamarad taky budes mit radost :)))
Zpatky k behani – na sobotu se fakt tesim, i kdyz na to moc nemyslim. Jediny se bojim, abych si nezapomnel vyprat obleceni. Je to uplne jiny mod behani, vlastne az do posledni chvile si ziju svym „nebezeckym zivotem“ a prepnu na 100% asi az v sobotu ve tri rano kdy budu nasedat do auta (je to dve hodiny od nas). Samozrejme muj vykon urcite nebude optimalni, ale myslim, ze bude dost dobry na to abych z toho mel radost a se cti dokoncil. A to je hlavni. Koukal jsem se, kdo vsechno startuje, zadna velka ultra jmena tam nejsou, ale nekolik hodne velkejch rychliku tam pobezi taky. Jsou to vetsinou specialisti na horske pulmarathony, tak jim to asi pofrci.
Dival jsem se taky na „ranking“ podle ultrasignup.com, myslim, ze jsem nekde na konci prvni tretiny startovniho pole. Vim, ze nekolik lidi co je hodnoceno prede mnou urcite dam, ale taky par lidi co je za mnou mi v pohode utece. Suma sumarum si myslim, ze to docela odpovida v mym pripade. Prihlaseno je 78 lidi, ja jsem 21. z 65. rankovanych lidi (13 jeste nema zadnej zaznam). Myslim, ze tak 60 odstartuje, dokonci asi vsichni, mozna 2-3 odpadnou, kdybych se vesel do prvni dvacky, byl by to uspech. Prvnich 30 beru taky. V Salide i pres vsechny problemy jsem se vesel do prvni pulky, tenhle beh neni tak dobre obsazeny, tak snad bych se do prvni pulky mohl vejit znovu. Uvidime :)) Cilem je bezet „ultra“, takze klasicky to rozbihat pomaloucku ze zadu, tak po 15 kilometrech bych se mel zacit posouvat dopredu. Chtel bych se zase snazit bezet vsechno (i kdyz by chuze nekdy mohla byt efektivnejsi), uvidime jestli neodpadnu na konci. V Salide jsem se ke konci tak-tak drzel, ale porad za kazdeho cloveka co me predbehl ze zadu jsem ja jeste dostihl dva jine. Oproti Salide tohle bude taky zhruba o tisic metru nizsi nadmorska vyska, rozdrobene kopce, to by mi mohlo vic sedet nez nejake dlouhe krpaly. Je to taky prvni rocnik, urcite vsechno nepujde organizacne hladce, ale beru to jako trenink „necekaneho“ coz se do ultra vzdycky hodi :))) …“
Poznamka autora: krome 78 lidi prihlasenych na 45K bylo na 45M prihlaseno jeste dalsich 72. Cas a misto startu obou zavodu byl totozny.
————————————————————————–
Kdyz to Jim odmavnul, davem to jen zahucelo. Ti nejnazhavenejsi okamzite vystrelili se poprat o prvni zatacku, ostatni netrpelive preslapuji a silou vule a rytmickym podupavanim se snazi presvedcit ty pred sebou aby se uz konecne hnuli. Zda se to jako vecnost, ale mozna je to jen dvacet, tricet vterin nez se dame do pohybu i my s Veronikou. Myslim, ze se to ode mne ceka, tak vyrazim o krok pred ni. Bohuzel, hned v prvni zakrute se necham zmackout a proudi to kolem mne jak kdyz zapadnu do medu. Veronika zvolila lepsi stopu a jde dopredu bez problemu. Mezi nas se vmisi asi ctyri nebo pet lidi. Jesitnost mi samozrejme neda a snazim se to okamzite obihat. Stoji me to nekolik vetvi do ksichtu, ale po necele minute se radim zase za ni. Co ale ted ? … myslel jsem si, ze zacne mnohem volneji, ze ji v pohode predebehnu a jen jako mavnu na stastnou cestu a uz ji neuvidim. Neni sice tezke se ji udrzet, ale preci jen sem si chtel podobny stres hned na zacatku odpustit. Tech pred sebou se drzi jako kliste. Sou tam mozna tri ctyri pred ni, pak mensi dira. Tempo idealni, kdybych myslel racionalne, tak bych to tak nechal. Jenze muzsky ego je strasna vec. Ja jsem preci ten velky ultra, tak musim dopredu …
Stezka se ale dost krouti a pribyvaji kameny. Idelani stopa je jen na jedny nohy, navic po tme je predbihani pomerne riskantni. Snazim se utesit, ze tu urcite bude nekde nejaky dobry misto. Trpelive cekam, ale ze zadu se na nas lepi dalsi. Zacinam byt hodne nervozni, uz nejde o Veroniku, spis se zacinam bat padu … Salidu mam stale v zive pameti. Stezka se z nenadani hodne prohne a je videt, ze na cele vlacku obezretne brzdi. Po stranach kameny, navic vidim jen snad sest sedm metru pred sebe. To je malo na tech pet lidi prede mnou. Ale neda mi to, slapnu na to a jdu na riziko. Profrcim a pozdravim … sbohem a satecek.
Tepovka vzrusenim urcite nekde v anaerobnim pasmu, ale po par vterinach mam naskok nekolika metru a rychle se sklidnim. Volny vyhled dela divy a i kdyz brzdim jak muzu, rychle se vzdaluji pronasledovatelum i s Veronikou.
Bezim ted jen za sebe, jak to mam ve tme nejradsi. Snazim se myslenkami odprostit od zavodu, hlavne si nepripustit kolik mne toho jeste ceka. Zatim ale nemam ani nejmensi tuseni jak vypada les kolem. Listnace ? Borovice ? … nebo snad cyprise s roztrousenymi kaktusy ? …stezka je hluboka jednokolejka, zatacky tahle a klopene. Museli to vyjezdit cyklisti. Vetsina je z kopce, musim se hodne krotit a brzdit … pri pomysleni ze tudy budu „finisovat“ do cile se o mne pokouseji mdloby.
Netrva ale dlouho a stahuji dalsi vlacek. Tri celovky poskakuji prede mnou, v serpentynach se mihaji z leva do prava jako by snad bezely proti sobe. Snazim se nezrychlovat, tohle je vzdycky tezky, jak je nekdo prede mnou a ja mam na zacatku jeste sil na rozdavani …
Obvykle se v haku ale prilis nezdrzim. Vyslapana stezka se pomerne casto meni v kamenne pole a na tom mi to jde. Zatimco ostatni po kamenech skakaji, ja pres ne plavu. Staci dve tri vteriny a sem v cudu. Polepseni pozice ale neprecenuji. Prvni hodina je vzdycky takova presypaci, nekdo po tme neumi, ale jen co se rozedni, dostane kridla, jini se na startu derou dopredu i kdyz vedi, ze se s temi okolo se nemohou rovnat. Pak se taky nekdo zapomene v kadibudce, nebo jeste zaskoci do auta pro baterky do celovky a musi se od konce prodirat celym startovnim polem. Tim nechci rict, ze by mi predbihani nedelalo radost, ale vic nez co jineho to zrovna na Cedru byla spise prakticka zalezitost. Fakt jsem se bal padu, a jakmile mi nekdo vkrocil do meho vlastniho svetelneho kuzelu, musel nemilosrdne za mne. Posouval jsem se tedy kupredu hnan strachem spise nez virou ve vlastni vytrvalecke schopnosti. Kolik tech vlacku dohromady bylo si uz presne nepamatuju, mozna sedm, mozna devet …
Kdyz se zacalo rozednivat, mel jsem na dohled zase dalsi trojici, i kdyz uz nebyla zdaleka tak kompaktni jako ty ktere jsem predbihal za tmy. Vzdalenost se navic zkracovala skutecne jen infinitezimalne, ale to mne ted uz opravdu netankovalo. Na cestu videt bylo a casu bylo taky spousta. Vubec nebylo kam spechat.
Pak jsme se zamotali v tesnych esickach skrze brezove mlazi, a bud to ti prede mnou zpomalili, nebo ja jsem se az prilis oddal gravitaci a odstredive sile. V kazdem pripade jsem se ale priblizil jen na par metru od dalsi koristi. V tu chvili nas stezka vyplivla na mensi loucku a my narazili na rozcesti typu T. Ti prede mnou vsak nahle presli do kroku. Zaslechl jsem jak nekdo neco haleka, ale jeste mi to nedocvaklo. Rozcesti rozhodne pusobilo hodne podivne … coz nejdriv nedavalo moc smysl, jen proste takovy sesty tuseni … ale po chvilce mi to doslo … ze nikde nebylo zadny znaceni.
Hustota stezek se u nas samozrejme neda srovnat s turisty prospikovanou ceskou kotlinou, ale kdyz pujdete nebo pobezite hodinu jednim smerem, urcite aspon jednu odbocku potkate. Turisticke znacky prakticky neexistuji a pri (ultra) bezich se pouziva vetsinou vlastni znaceni – faborky, odrazky nebo sipky z mouky nasypane na zemi. Nema-li stezka zadne odbocky, neni neobvykle znaceni s frekvenci jednou za kilometr ci jeste dale. Kdyz se ale trasa nekde staci, predchazi krizovatce pet, deset nebo i vice znacek v rychlem sledu, stejne jako po odbocce. Aby proste bylo jasny, ze se zahlo spravne. Pak treba zase pul kilometru nic.
Jenze tady „tecko“ jako krava, a nikde ani faborek. Fakt divny. Stavim taky, nervozne se ohlizim pres rameno. Doleva to jde z kopce, doprava do kopce. Evidentne vsichni zahli doleva, i kdyz zakladni Murphyho ultra pravidlo veli „kdyz si na krizovatce nejsi jisty, zahni do kopce“. Uz po par vterinach se ozvalo neco ve smyslu „tady to neni, bezeli jsme vic jak pet minut a nikde nic“. Posloucham jako robot a tocim doprava. Nekdo z „podkopce“ se ke mne pridava. Jdem ale pesky, proste nechcem plejtvat silama, kdyz nevime jestli jdem spravne. Asi po sto metrech je dalsi tecko. Zase ani jedna znacka. To je zklamani. Vracime se zpatky na prvni krizovatku. napada mne ze jsme mozna vsichni blbe zahli uz mnohem drive, ale jen co se dostanem na to prvni problematicky tecko vsimnu si male cedulky. Nestacim to cely precist, ale zacina to neco jako „Cyklisti a turisti bacha! Bezi se tady zavod … “ a cedulka je natocena smerem dolu, tedy tam kam vsichni puvodne zahnuli. A tak mi to dochazi, ze tohle je proste varovani pro ty, kteri teprve nevedomky prichazeji nebo prijizdeji na stezku kde se bezi (skoro) o zivot. Do kopce by tedy bylo spravne. Snazim se svuj postreh sdelit ostatnim, ale asi ze mne vychazeji jenom zadychane skreky a nikdo na to proto nereaguje. Kazdopadne pod tihou okolnosti je videt, ze se lide z pod kopce vraceji nahoru. S ostatnimi tedy znovu otacim a vydavam se opet krokem smerem nahoru. Vnitrne je mi to jasny, ale asi cekam na nejake nezavisle potvrzeni. Minem dalsi neoznacene tecko, jedna vetev evidentne vraci smerem odkud jsme pribehli, jdem tedy na opacnou stranu. V tu chvili jsem v cele nasi pruzkumne roty, a i kdyz verim, ze konecne jdeme spravne, vubec mi to neni prijemny. Dalsich sto, dveste metru a furt zadna znacka. Ti za mnou evidentne zpomaluji, proste cekaji az nas bude vic, abychom se nebali vlka nic. Nechci ztratit vizualni kontakt a take brzdim. Jeden borec ale na ostatni ocividne kasle a straduje si to dal. Uz, uz se otacim, ze asi nakonec fakt je to spatne, kdyz ten borec prede mnou zarve „vidim znacku!“ V prvni vterine uleva, zase muzu bezet. Jenze pak mi to dojde … a zamrazi mne v zadech … spatne zahlo totiz cele celo zavodu … mozna padesat nebo sedmdesat lidi …. borec co mne pred chvilkou predesel a ted nasel znacku je v cele … a ja jen par kroku za nim … jako absolutni dvojka … moje strategie rozbihat to ze zadu dostava povazlive trhliny … evidentne mam pred sebou jeste velmi dlouhy den.
