Ač se o tomhle závodě u nás prakticky nevědělo, pokukoval jsem po něm už od loňského Dragon’s Back Race. Když pak letos na jaře přišla pozvánka, neváhal jsem ani chvílí a začal se těšit na jedinečnou běžeckou výpravu na sever.
Foto : Ian Corless, Rob Howard, Jen Scotney, Frank Tschope a něco jsem cvakl i sám
Běžecký expediční závod
Formátu závodu jsem se věnoval v předchozím článku, tak jen krátce pro připomenutí: Jedná se o 8denní etapový závod jednotlivců o celkové délce 400km. Každý den jedna etapa v rozmezí 26 až 72 km. Trasa vede z Fort William na západním pobřeží Skotska na sever až k nejseverozápadnějšímu bodu Skotska – mýtickému Cape Wrath. Každý si naviguje sám, ale má k dispozici mapu i GPS strasou. Na celých osm dní se musíme sbalit do 60L loďáku, který nesmí překročit 15kg, organizátor zajišťuje stravu, každý den před i po etapě. A po celou tu dobu budeme prakticky mimo civilizaci, kdesi na severu Skotska uprostřed pustých pustin, mezi Lochy (jezery).
Trasa Cape Wrath Ultra 8 dní
Trasa Cape Wrath Ultra 8 dní
Poslední den před startem, už ve Fort William jsem se chtěl jít proběhnout, ideálně vyběhnout na Ben Nevis. Ale prší a jsou takový mratky, že vidím akorát tak na druhý konec ulice. Prostě Skotsko. Tak registrace, tam už mě všichni zdraví, foto od Iana a už sedím na stolku s mapou. Jak mám mapu, začíná pro mě závod. Dostali jsme obrovskou plachtu, kde jsou narovnané jednotlivé archy mapy. První co mě napadá, je rozstříhat mapu, ať nepřijde tolik k úhoně. Jenže mapa je oboustranná a složitá úlohabez dokonalého řešení. Na poslední společné večeři ještě probíráme různé aspekty závodu, ale spíše se mě ostatní ptají co budu a nebudu dělat, já se snažím si užít poslední klidný večer v civilizaci. Nemyslet na závod, protože následujících 8 dní nebudu myslet na nic jiného.
Připraven jsem, zkušenosti mám, přesto se opět vydávám do neznáma – 8 dní mimo civilizaci, kdesi na severu Skotska, odkázán jen na sebe a co nám poskytnou pořadatelé, v místech, kam se běžně dostává jen velmi těžko. Jaké bude počasí, terén či mapy, to všechno se uvidí. Severní Skotsko je pro mě synonymem pro tvrdé podmínky – déšť vítr a také midges (malé a nepříjemné mušky). Jsa si vědom svojeho klasického vytuhnutí v cíli, kdy mi je velmi rychle kosa bez ohledu na okolí, vzal jsem si s sebou dostatek nepromokavého i teplého oblečení. Také budu muset hodně hospodařit s bateriemi a nabíjením. Ani ne tak čelovky (světlo je tu dlouho a neplánuji být na trase potmě), ale s veškerou elektronikou od sporttesteru přes mobil budu muset být úsporný.
Etapa 1. – modelová
Za slunečného a teplého rána se přeplavíme přes Loch Linhe na druhou stranu, kde na nás čeká skotský dudák. Čaj, sušenky, dudy, o moc stylovější start být nemohl. Snad jedině whiskey, ale to by byl asi trochu jiný závod…
Už na nás čeká
Před startem
Jdem do toho
První den je vyloženě rozehřívací – 37km a 700 převýšení po dobrém povrchu. První desítka po asfaltu pod 44, začínáme pozvolna 16km stoupání a naše vedoucí skupina 6 statečných se začíná trhat. Postupně se usazuji na pátem místě, rozestupy se roztahují jen mírně. Moc to neřeším, docvaknu je v seběhu a dnešek nerozhoduje, stačí to nezazdít. Po krátkém úprku před splašenou místní krávou stoupáme pořádně, cesta se mění v pěšinku, posunuji se o místo vpřed a konečně jsme v sedle a sbíháme.
Tady se ukazuje hned dva efekty, které platí pro celý závod:
1) Mimo velké cesty (tedy drtivá většina závodu) je běh velice náročný, povětšinou měkká, drnovitá, místy bahnitá, místy podmáčená podložka je velice náročná na techniku, Každý krok stojí spoustu síly.
2) Britové umí běhat zkopce. Tradice fell runningu způsobuje, že nejlepší z kopce stahuji jen velmi mírně nebo vůbec.
Valíme dolů
Seběh si vyloženě užívám, přestože je velice náročný a je dost vedro, a i s drobnou chybou se posouvám na třetí místo. Sporttester mi hlásí dobu zotavení 62 hodin a až podrobnější pohled na údaje prozradí, že jsem dneska běžel celou dobu na hraně. Na hraně, ale ne za ní, prostě tak akorát. Chybka byla zbytečná, celkově jsem však spokojenej. 3. místo na úvod, ztráta do 10 minut, 35km za 2:56, to beru, tak nějak jsem si to představoval. Chtěl jsem se jen přihlásit do boje o vítězství. Po doběhu v klidu doplňuju energii, zase se zavodním, koukám do mapy a přemýšlím nad druhou etapo, která bude o poznání delší, de facto to bude první pořádná etapa. Večer si nachystám věci na druhý den, dojde i na strečink. Prostě ideální kompletní příprava na další den. A to bylo naposled, co jsem této přípravy byl schopen.
Začátek konce
Hned druhý den se karta obrátila a v dalších dnech se obracela ještě víc… Jak jsem se o to první den přihlásil, tak druhej den jsem se zase odhlásil. Nastoupil vystoupil… známe to.
Sice jsme jako první trojka běželi zpočátku pohromadě. Pekně kolem mostu, kde v pochybné sérii filmů dle podivných knih pro mentálně retardované jakejsi čarodějnej spratek jezdí se svým psem vlakem do Bradavičnic nebo kam. Tam mi kluci trochu odskakují a postupně se projevuje, že se nejsem schopen srovnat s kombinací vedra a naprosto prázdného jídla poskytovaného organizátory. Krásy Skotska si na trase užívám to ano, ale druhou etapu dobíhám za 7:27, pořád na třetím místě, se skoro půlhodinovým náskokem na čtvrté místo, ale taky s hodinovou ztrátou na první místo.
Glenfinnan bridge
Prý slavný most
Hlavně ale dobíhám naprosto uvařenej a hladovej, anžto jsem nebyl schopen nic po cestě sníst. Po doběhu dlouhou chvíli ležím ve stínu stanu a po jsem jak hadrovej panák – nejsem schopný se pro nic sehnout. Kdykoliv se o to pokusím, vystaví mi stopku křeč do nějakého přitahovače někde u stehna. Zkouším to tak dlouho až mě po dlouhém pozorování přijde jeden z organizátorů ty věci podat. Ve stanu potom vykřečuju úplně, seznam svalů s křečí by byl tak dlouhý, že než jej psát, tak by bylo snazší spíše škrtat ze seznamu všech svalů. Včerejší procedura je ta tam, většiny věcí nejsem schopen, ale závod je ještě dlouhý, tak uvidíme co se stane.
Tichá dohoda
A stalo se přesně to, co se na těchto závodech obvykle děje – rozdíly se nestírají, ale zvětšují. Problémy se nevyřeší, ale eskalují. A pro jistotu se eskaluje také trasa. Třetí den si pro nás nachystal nějakých 68km, 2500m převýšení a skutečně náročnej, velmi těžko běhatelný terén. A do tohoto dne startuju s pocitem naprosto bez energie, bez šťávy, nějak ji není z té jejich cizrny, cukety, lilku kde doplnit. Běžím opatrně, protože druhou podobně hlubokou krizi jako o den dříve bych už nemusel ustát. Je to pořád horší, vedro mi v tom rozhodně nepomáhá. Pomohl mi ale obchod před půlkou trasy s Colou a pivem mě doslova zachránil. Žaludek se srovnal, sice nic nepozře, už ale neprotestuje. Vlastně jsme tady s ním uzavřeli takovou dohodu – ja ho nechám na pokoji, nebudu mu tam během závodu skoro nic posílat a on mě taky nechá na pokoji, nebude prudit a nebude mi to vracet. No, občas jsem to během těch dalších dní porušil, ale vždy mi bylo důrazně připomenuto, že tudy ne.
Třetí den přichází krize největší
Už to moc nejde
Glomach Falls
Když přichází beznaděj, začíná se fotit.
Poločas rozpadu
Na posledních 20km se mi tedy daří se konečně rozběhnout a trochu stahuji ztrátu, kterou jsem za ten den nabral. Můj čas v této etapě jsem prakticky zaokrouhlil na 10 hodin a to už moje pozávodní procedura naprosto rozpadla.
Zredukovala se v podstatě na to, že jsem dorazil do cíle – uvařený, spálený a totálně hladový a prázdný. Během chvíle mi začala být zima, přestože jsem na sebe velmi rychle navlékl teplý kalhoty a péřovku a začal se postupně dopíjet něčím teplým a jen velmi opatrně doplňovat energii. V podstatě zvládnu jen dojít do stanu, tam se uložit a dojít si pro jídlo. Není energie na cokoliv dalšího. I při mé strašné pomalosti a neefektivitě bych něco víc stihl, ale není energie, není morál, není kde brát. Naprosto nechápu a obdivuju lidi, co byli na trase čtrnáct hodin a podobně (a že takoví byli). To znamená stávat v půl šesté, v sedm startovat, dorazit do cíle po deváté večer a pak teprve začít chystat a jíst. Na tohle bych neměl, to mi hlava nebere ani teď. Když koukám na výsledkovou listinu – někteří tam byli o padesát hodin déle. Padesát hodin! To znamená o padesát hodin méně na odpočinek, spánek, jídlo. Peklo.
Výhledy byly
4. etapa – Beinn Eighe, supr terén
Tíha etapových závodů
Trochu jsem se zvedl čtvrtou a pátou etapu, které byly kratší, tolik jsem se nevydal a měl tak trochu více času se dát do kupy. Ale jinak to byl jen pozitivní záchěv v sestupném trendu mých pocitů až už nebylo kam sestupovat. V dalších dnech závodu mi bylo špatně už před startem, vlastně jsem se celý den těšil, až to budu mít za sebou a takticky jsem raději „zapomněl“, jak mi bývá po doběhu. Byl jsem v takovým stavu, že být každý den samostatný závod, tak nejspíš ani neodstartuju. Jenže tohle je etapák. A tak si člověk s sebou nese břímě zodpovědnosti za předchozí etapy, toto břímě s každou dokončenou etapou narůstá. Pokud bych skončil, byl jsem si vědom toho, že předhozích x etap bylo zbytečných. Nesnáším zbytečné úsilí a tak se x neustále zvětšovalo, až jsem doběhl až do cíle.
Takových míst tam bylo všude spousta.
Boj – Krleš!
Boj o umístění? Žádný se nekonal. V první etapě jsem chtěl zůstat v kontaktu se špičkou, bylo z toho 3. místo a malá ztráta, takže se to povedlo. Jenže od té doby ztráta na čelo rostla a to tak rychle, že po třetí etapě bylo jasno. Pokud Marcusovi a Thomasovi nedojde, neudělají nějakou zásadní botu nebo se nezraní, tak na ně nedosáhnu. I za mnou se situace velice rychle vystříbřila. Postupně jsem zvyšoval náskok na 4. místo s vyjimkou třetí etapy, kdy jsem musel šlápnout na brzdu a smečka několika dalších běžců se na mě dotáhla. Přestože jsem si ve 4. etapě vybral „oddechový čas“ většina z nich se sama vyřadila z bitvy o třetí místo, zůstla jen Ian White a na toho jsem v dalších třech etapách navyšoval náskok až na nějakých 70 minut před závěrečnou etapou, kterou už jsem vyloženě jen jistil.
Občas jsme něco potkali
Nekonečná plochá údolí byla na denním pořádku
Marcus je prostě někde jinde – maraton za 2:30, stovku za 6:50, zkušený fell runner, který umí v terénu a jako bývalý orienťák se neztratí ani s mapou. Na něj jsem neměl. S ním bych mohl soupeřit jedině, kdyby přišel pořádný vítr, déšť a mlha, že by se dala krájet, aby jakžtakž mapa nestačila. To by se ovšem se závodu stala kůlnička na dříví, z výsledků noty na buben a z cílového stanového kempu lazaret. Nic z toho se nestalo, počasí nám přálo celý týden.
Spíše jsem celý závod bojoval sám se sebou. Naprosto nečekané velké vedro mi rozhodně nepřidalo, s tím mívám problémy vždy. Jako úplně zásadní se ukázala netolerance mého zažívání ke stravě organizátorů, což v kombinaci s nemožností doplňovat svoje zásoby a se sázkou především na oblečení do chladného počasí, způsobilo, že jsem sedm etap z osmi šel doslova na prázdno. S tímhle problémy většina lidí, někdo víc, někdo míň. „Running on empty“ – tak se jmenuje jedna knížka o ultra, nemyslím, že ale měli na mysli, že by měl člověk prázdný už vyběhnout. Když mi při registraci omluvně dávali tričko s tím, že už mají jen Mko, ze srandy jsem jim opáčil, že to je aspoň motivace zhubnout. Netušil jsem, že to přijde tak brzo…
Sandwood Bay
Sandwood Beach, nejlépe ukrytá pláž ve Skotsku.
První pohled na maják na Cape Wrath – na tohle jsem se těšil 8 dní.
Úleva v cíli.
Skotská výprava
Přestože tento závod jsem si protrpěl jako jeden z mála, pořád jsem dokázal vnímat tu krásu kolem sebe a parádní prostředí. Asi jsem byl jediný kdo neměl radost z horka, ale to jenom z pohledu závodu a výkonu. Jinak bylo nádherně – slunečno, teplo výhledy, které usnadňovali navigaci a také poskytovali parádní pohled na všechny ty útvary kolem – Sghúrr, Loch, Dhobh, Mhór, Airdach a pak samej Ben. Prostě když jste ze sebe vydali nějaký skřek nebo zvuk, pravděpodobně to byl název něčeho v okolí.
Konce světa bývají dramatické.
Cape Wrath není na ostrově.
Děkuji všem za podporu, jak partnerům Sanasport, Salming, Azub Bike, Source, Tilak, tak také každému, kdo mě fandil, protože každá zpráva mi pomohla se trochu rozptýlit od toho jak mi bylo.
Radost v cíli, obrovská úleva.
Vyhlášení a předání medailí, to už je ta příjemná část.
Byl to náročný, a také vyjímečný závod a jsem rád za oboje. Zkusit si něco takového jednou za čas, určitě stojí za to, dostal jsem se do míst, kam bych se těžko jinak dostal. Cape Wrath je další takový konec světa a to bývají většinou dost dramatická místa. A taky jsem rád, že mě nic podobného nečeká, protože do posledních etap jsem šel vyložene se zapřením a už se mi vůbec nechtělo běhat. O to víc se teď těším na Three Peaks Yacht Race, který je spojením běhání a.. yachtingu. A začíná již tuto sobotu.
Záznamy z GPS: Den 1, Den 2, Den 3, Den 4, Den 5, Den 6, Den 7, Den 8.
The post Cape Wrath Ultra appeared first on Pavel Paloncý – Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
