Brtnické ledopády 2017 – dětská trasa
Zapsáno s měsíčním odstupem
V prosinci a lednu jsem moc neběhal, nešlo to z mnoha důvodů, práce i komplikace s tlakem tomu bránily, přesto ale hlava zoufale chtěla.
Bohužel kilometráž klesla na 50% co jsem běhal dříve, forma poodešla dál a hlava zoufale chtěla běhat dál. Dlouho jsem si myslel na Brtníky, ale jarní prázdniny letos dětem vyšly tak, že jsou v kolizi s touto akcí. Trochu se utěšuji, že to nevadí a stejně nemám naběháno, forma je dávno v čudu, tak mohu zamáčknout slzu a říct si, že to tak moc nevadí, že není všem dnům konec.
Ale !!!!
Díky chybě při objednávání ubytování, hned po příjezdu na hory do penzionu zjišťujeme, že pobyt nám končí už v pátek.
V hlavě se rodí čertíka a celý týden pak hlodá … to by se dalo stihnout …
čistě teoreticky zvažuji i dlouhou variantu, ale přeci jen logistika v pátek by byla velmi našponovaná, zdraví také ještě není ok, forma nikde, tak zvažuji spíše krátkou dětskou trasu. Když zjistím, že Pavel F. jde také na krátkou a má místo v autě, je rozhodnuto.
 |
| K16, Spravedlnost |
Nevěřte navigátorovi a čtěte tabule.
Musím se hned přiznat, že takovou navigační chybu jsem snad ještě neudělal. Nahnal jsem Pavla s jeho „obyčejnou“ Oktávkou na „zkratku“ která byla jasně označena cedulkou „Cesta se v zimě neudržuje“ teda tu značku jsme nějak přehlédli oba. No .. Následovalo asi 5km cesty, kde led střídá hluboký sníh. Míjíme utrhnuté plasty od jiných aut, vidíme stopy traktorů, které snad jediné tu cestu projedou. Pavel se stoickým klidem jede, nezastavuje, jede dál, a dál a dál … Kola prokluzují, smýkají se, auto se kroutí a sténá, mě se v hlavě honí černé myšlenky co potom až tu uvázneme… Když to celé zázrakem projedeme Pavel jen tiše prohlásí „no, už jsem myslel že tam zůstaneme“ usměje se a jede dál. Musím se Pavlovi i jeho autu hluboce omluvit a zároveň oběma vykrojit hlubokou poklonu a musím oba moc pochválit, oba jsou víc skvělí a už nikdy nebudu podceňovat Oktávku a Pavla mám ve velké úctě. Poznámka během závodu křižujeme začátek této „zkratky“ všímáme si cedulky, že se cesta se v zimě neudržuje a v dáli na horizontu vidíme uvízlé auto v závějích … jsem rád, že to nejsme my.
Klouže to
Startujeme v Krásné Lípě, spolu se spoustou kratších tratí. Olaf všechny varuje, že nesmeky jsou nutné a bez nich, že je terén neschůdný … měl pravdu. Přesto na ledopádech potkáváme spoustu turistů i závodníků, kteří si pomáhají jak umí. Viděl jsem Maďary, kteří úseky dolů záměrně sjíždějí po zadku, protože po nohách to prostě nejde. Kdo zná Kyjovský hrádek, tak ví, kolik je tam kamenů a schodů a umí si představit jak tam jízda po zadku musí bolet. Vidím lidi co mají ponožky přes boty. Vidím lidi co se pokouší používat kameny jako cepíny. Vidím spoustu balancujících „bruslařů“ a spoustu pádů. Když procházím okolo rodinky, co se nemůže dostat ani nahoru ani dolů, slyším jak se děti ptají svých rodičů, jak to, že mě to neklouže … „on má řetízky na botách“ říká tatínek. Hned si vzpomínám na historku H12 o stoupacích železech.
 |
| Letos jsou ledopády nadstandardní |
Cesta
Člověk nikdy neví jak hluboko se proboří, občas je to jen po podrážku jindy po kotníky a někdy i po kolena. Pod tenkou umrzlou krustou je hluboký a přemrzlý sníh s konzistencí písku. Kluci ze stovky co potkávám a se kterýma pak dlouho běžíme spolu říkají, že takový terén byl celou první část. No potěš. Je to dřina a člověk namáhá svaly úplně jinak, než je zvyklí. Takový terén je cca 6km okolo Studence a člověk na to potřebuje skoro 2 hodiny. Ještě, že se terén pak umoudří a přejde v ušlapaný sníh a led, celu trasu by to bylo opravdu drsné. Myslím na kluky ze stovky a jsem rád, že běžím krátkou. Nicméně na posledních 12km se charakter terénu ještě vrátí a možná i přitvrdí. Do teď mi uvízla vzpomínka jak poslední km neutíkají a jak já se pomalu bořím sněhem k cíli. Posílám jednu SMS za druhou a s Pavlem koordinujeme odjezd a pořád to posouváme dál a dál. Musím Pavlovi moc poděkovat za to, že na mne vydržel 3 hodiny v hospodě čekat.
 |
| Rozhledna na Studenci |
12 kilometrů
Z posledních 12 kilometrů stojí za zmínku ještě další dvě věci. Krásná a vysoká rozhledna na Wiefbergu, která mne opravdu nadchla a druhá věc je úsek který měl být po modré, ale nikde nic, žádná odrazka, žádná značka KČT, jen pole, žádná cesta není pod sněhem vidět a stopy ve sněhu jsou jen sporadické, jdu podle GPS a podle čáry v mapě, bořím se sněhem, je tma nikde není vidět světýlko, ani přede mnou, nebo za mnou, jdu sám, fouká, úsek se zdá nekonečný, atmosféra místa a mého rozpoložení je neuvěřitelně silná. V tu chvíli myslím na polárníky, jaké to muselo být, když šli po pláních a další lidé byli tisíce kilometrů daleko, naštěstí mě stačí popít jen relativně malý kousek a dál už pokračuji lesem, ale ten dojem byl tak hluboký, že jsem ho sem musel zaznamenat.
Tajná kontrola
Cíl
Moc se mi to líbilo, organizace klasicky skvělá a všem pořadatelům děkuji, jsou skvělí, že takové věci dělají.
