„Doufám, že se takle budeme nahánět až do cíle.“ prohodil ke mně při stoupání na Nový Hrad jeden ze závodníků, s kterým jsme se až doposud neustále míjeli. Nějak jsem to nechápal a ani nevím, jaká odpověď se mi vylinula z úst. Pak prohodil: „Četl jsem tvoje reportáže z loňských ročníků. Moc hezký.„
„Jak víš, že jsou ode mě?“ otázal jsem se a uvnitř se malinko nadmul…….ne z kohoutkové vody, ale pýchou, že to čte někdo krom mě a manželky.
„Tě poznal podle ksichtu.“ prohodil Martinův taťka
Závodník přitakal a dál jsme běželi všichni tři spolu.
Prvně jsem psát o Brněnském Masakru nic nechtěl, ale to, že si to moje povídání přečte taky někdo, komu to „nevnutím,“ mě možná přimělo o opaku.
S Martinem jsme se začli štengrovat a hecovat už pomalu po skončení loňského ročníku. Později na mě zkoušel flignu, že nakonec nepojede, že má moc práce na hospodářství a kdesi cosi. Asi si myslel, že polevím a s taťkou, s kterým měl letos běžet, si mě pak povodí. Já jsem nic nenechal náhodě a poctivě běhal. I přes přírustek do rodiny se mi dařilo držet si zhruba podobnou porci km jako loni (asi jen o 40km méně). S tím rozdílem, že letos nebyl čas na nějaké další sportovní aktivity jako TRX, BOSU, apod. Oproti loňsku jsem absolvoval jen jeden závod a to CUTT v Bílých Karpatech. Jednak se trať podobala té Masakrové a druhak jsem chtěl letos závodit jenom na Ultra distancích. O dovolené na Šumavě jsme pak navštívili i Martina, s kterým jsem si byl snad po 2 letech zaběhat. Strategicky sebou při výběhu v polích pleskl o zem, aby si až do startu Masakru mohl stěžovat, že ho bolí stehenní povázka a že si to přivodil na výběhu se mnou… Pocit viny ve mě nevzbudil, ale nakonec raději běželi s taťkem Masakr každý sám. Martinovi jsem ještě na poslední chvíli radil různé cviky na povázku, aby ulevil bolesti a do Masakru byl fit. Stihl jsem ho taky varovat, že ať se nepokouší uzdravit natolik, že mě nakonec porazí. S takovou, že mu příště jako lék na povázku poradím Savo do kafe.
Čekaly mě tedy tři výzvy. Porazit chromého Gajárka, pokusit se porazit nadupaného „staršího“ Gajárka, ale hlavně zlepšit loňské umístění i čas.
Pár týdnů před startem jsem rešil ještě nemalý problém s obutím. Moje boty doznaly značného stádia rozpadu a vypadaly jak Old Shatterhandova kanoe. Naštěstí nic co by neopravila jehla a nit a tak se mohlo jít závodit.
 |
| Old Shatterhandova kanoe |
Předzávodní dění
Závod se konal 17.9. My však do Brna přicestovali už ráno den před. Čekala nás ještě kousek za Brnem svatba našich kamarádů. I hostina…Slovo, které běžec, co se poslední měsíc vyvaroval VEŠKERÉHO ALKOHOLU a snažil se poslední měsíc vyvarovat všech „těžkých“ jídel, nechce slyšet. 🙂
Za všemi těmi sladkostmi, řízečky, guláši, apod. jsem díky své fantazii viděl Martinův obličej, kdyby tam měli obloženou prasečí hlavu, nepotřeboval bych ani fantazii. :);)
Druhý den mě čekal budíček ve 3:30. Naspal jsem tedy nějakých 6hodin. Zbouchal jsem ke snídani velkou misku pohankové kaše s kakaem, kokosem, lnem, chia semínky, agávovým sirupem a banánem. Vypil šálek kávy, zeleného čaje, kalabasu maté a hodně vody. Balené, ne té kohoutkové. Hodil jsem do sebe pro sichr ještě dvě imodia. Rozloučil se s manželkou a vyrazil na noční rozjezd. V šatně jsem byl opět mezi prvními. První tu byl Petr Švanda. Pro mě duše tohoto závodu. Člověk, který neustále hýří úsměvem.
Petr fotil, bavili jsme se, já ještě cháloval banány a připravoval ledvinku. Letos po nehodě s batohem na CUTT jsem chtěl běžet opravdu na lehko. S jednou půl litrovou flaškou v ledvince a druhou v ruce. V kapsách od ledvinky jsem měl pak akorát pár tyčinek, solné tablety, tři tuby magnézia a pohotovostní balíček papírových kapesníků, proti kohoutkové vodě. Občerstvovačky jsou stejně zhruba co 14km. Venku před areálem jsem se pak rozklusával a potkal jsem oba Gajárky. Dělali si ze mě čurinu, že běžím radši dřív, abych měl náskok….gauneři….
 |
| S úsměvem jde všechno líp |
HOVADO
Před startem v 7:00 jsem se ještě stihl pozdravit a popřát hodně štěstí s Mirkem. Pak už dav závodníků vyrazil a já s ním. Chvíli jsem se držel s Gajárky, ale v prvním stoupání jsem jim odběhl. Oproti loňsku byla moje strategie taková, že minimalizuji čas na občerstvovačkách, že se pokusím oproti loňsku mírne kopce vyběhnout a že malou stranu budu řešit během běhu jak profíci. Tím pádem jsem si vysnil čas co nejblíže k 7 hodinám.
Někde kolem Velké Baby mě míjel Petr Švanda s tím, že si musí odskočit, radil jsem mu, ať to pustí za běhu. Se slovy, že není Radek Brunner zmizel v křoví. Při seběhu do České mi začínalo kručet v břiše… Malinko mě to vylekalo a tak jsem z blízkého stromu „ukradl“ jabko a rychle ho zhltnul. Kopec na Babí lom jsem stejně jako loni a předloni šel. To stejné celý skalnatý hřeben. Tady člověk pokud nechce vyhrát stejně nic nenahoní. Při doběhu do Vranova na občerstvovačku jsem si nechal procvaknout kartičku a dolít vodu do flašek. „Zdar ty hovado, ty to pěkně hrneš!“ Zaslechnul jsem za sebou. Otočil jsem se a tam Martinův taťka (pro snadnější psaní a rozdělování TMG-taťka Martin Gajárek). „Do řitě, snad se neprojeví nepsané pravidlo první občerstvovačky.„ blesklo mi hlavou. (Tedy to, že vítězí ten, kdo zde toho druhého docvakne…) TMG se zde taky nezdržoval a tak jsme vybíhali spolu.
Čím ho krmí?
Před námi byl seběh do Adamova, krátky, táhlý, klikátící se. Tahle pasáž je opravdu nádherná. Dali jsme s TMG řeč. Martina (pro snadnější psaní a rozdělování SMG-syn Martin Gajárek) prý někde v prvním stoupání začlo zlobit koleno. Přemýšlel jsem, jak moc je SMG odhodlaný závod dokončit na úkor totálního zmrzačení. TMG mi pak říkal něco ve smyslu: „SMG mi říkal, že to v sebězích umíš. To já už radši šetřím kolena.„
Řekl jsem mu, že to sice jo, ale že se šetřím, ještě není ani půlka a že když jsem to běžel prvně, tak jsem to pouštěl už ze startu a na koncu jsem byl rád, že su rád. Běželi jsme pořád po spolu a pod Novým Hradem se k nám přidal onen závodník. V prudším stoupání na Nový Hrad jsem podřadil na dvojku, tedy na rychlochodecké tempo. Rovinku k Máchovu památníku jsme běželi všichni tři opět spolu. TMG málem přeběhl odbočku a já ho upozornil, že tady do prava (Štětináč v mém těle zaklel).Od kontroly u Máchova památníku po kontrolu v Adamově nás dělil krásný klikatící se seběh, podobný tomu předchozímu. Mně se chtělo čůrat a tak jsem vytáhl tajnou zbraň… Teď se ukáže praxe nabraná z nočních běhů z odpolední, kdy jsem trénoval čůrání za běhu… Trénink je ale něco jiného, než závod a tak mi vlivem „špatné koncovky“ TMG solidně odběhl. Jestli takhle se šetří „stará“ kolena, tak já su Yiannis Kouros… TMG si to slušně pelášil z kopce. Pustil jsem seběh taky, ale měl jsem co dělat, abych ho udržel na dohled. Sem tam jsem zahlédl opálenou postavu bez trika problesknout mezi stromy o několik zákrutů pode mnou. Doběhl jsem na kontrolu na občerstvovačku v Adamově na 30,5km. TMG odtud zrovna odbíhal… Doprd… čím ho ten SMG krmí… šlo mi hlavou. Rychle jsem dolil vodu do flašek, něco zhltnul a do ruky vzal koláč. Na rozhlednu nad Adamovem do stoupání jsem opět podřadil na chůzi, tlačil do sebe koláč a doufal, že TMG taky půjde… Talefonicky jsem dal vědět manželce, že už jsem zhruba za půlkou, aby věděla, kdy dorazit se synkem do cíle. Napsal jsem ještě SMS SMGéčkovi: „Ua, cim ho dedu krmite?“ TMG jsem došel až u rozhledny a odtud jsme běželi opět spolu.
TMG mizí definitivně
Spustil se mírný vlahý deštík a my klusali směrem do Babic. Odtud nás pak prudký seběh poslal na další kontrolu na 37.5km. Únava už byla u mě trochu znát a sem tam jsem protřepával stehna. Zejména, když jsme do kopce přecházeli do chůze. Od kontroly Nad Arboretem (39.5km) nás čekal seběh do Bílovic na kontrolu a na občerstvení. Odtud už je to „jen“ půlmaraton. Doběhli jsme sem za 4hodiny 41minut po startu závodu. Tedy zhruba v době, kdy Jirka Čípa dobíhal do cíle… Při vybíhání z Bílovic jsem volal manželce, že za cca 2 až 2,5 hodinky bych mohl být v cíli. Dostalo se mi odpovědi: „David teď usnul, záleží, kdy se vzbudí.„…Jo, člověk míní, děti mění. 🙂 Při stoupání do strmého kopce nad Bílovicemi jsme přešli opět do chůze. TMG mi říkal, že s takovou to za ty 2 hodiny nestihnu… Takže jakmile to šlo, oba jsme to rozběhli. Chvilku jsme klusali, ale najednou jsem ucítil, že to nejde, levé stehno se začínalo kroutit jak Farinova zatáčka… první nástup křečí byl tu. Přešel jsem tedy do chůze a snažil se stehno protřepávat. TMG se samozřejmě vzdálil. Jakmile to šlo, tak jsem to rozběhl. Na kontrole na 44km jsem viděl TMG naposledy. V dálce v seběhu mizela opálená postava bez trika… Nerad bych skončil někde ve škarpě s nohama ztvrdlýma jak vyprané prádlo v lednu a tak jsem seběh jen tak polechtal. Jenže jsem se dostal do situace, kdy za mnou nikdo, ani přede mnou nikdo. TMG v nedohlednu… Je to pakárna v takovým dlouhým závodě „osiřet.“ Silou vůle jsem se nutil do běhu a dokonce jsem se těšil na „Myší díru.“ Tedy dlouhý táhlý asi 3km výběh do kopce.
 |
| Hrnem Brnem |
Aspoň ten osobák a skalp chromého
Snažil jsem se občas jít, občas popoběhnout. Přede mnou se na obzoru objevil běžec, ale jakmile zjistil, že běžím, rozběhl se taky, jakmile zjistil, že jdu, šel taky… Po chvíli mě předběhl z ničeho nic běžec a při předbíhání mě uklidňoval slovy: „Neboj, mně to běží jen do kopce, v seběhu mi zase utečeš ty.“ Utrpení skončilo ve chvíli, kdy jsem doběhl na občerstvovačku na 50.5km. Konečně záminka pro to se na chvilku zastavit a narovnat tu Farinovu zatáčku ve stehnech. Během krátkého strečingu jsem do sebe bez rozmyslu hodil kolu, sýr a salám. Jak se říká: „Prd.. si to přebere…“ Následoval seběh a já měl na dohled onoho závodníka co mi natrh triko ve stoupání. Držel jsem se za ním a opět si za běhu napůl počůral nohy. Pomalinku jsem stahoval jeho náskok a zas mě to začínalo bavit. Při prodírání se křovím jsme na chvilku dali řeč o tom, že je klika, že nemáme nedělní košilu, jinak by jsme si ji potrhali… V dalším seběhu jsem mu maličko cukl. Ale jen do chvíle, kdy se terén obrátil směrem nahoru… Někde před poslední občerstvovačkou mi zmizel uplně… V protisměru jsem pak ještě potkal běžce, který mě hecoval, že do cíle už je to kousek! Na občerstvovačce už jsem si dolil jen jednu lahev a zmizel ve mě další sýr se salámem. Už jen 4km do cíle. Za běhu jsem hodil drát manželce a sondoval, kdy dorazí. Prý až po doběhu, že teď „vstávají“. Pomaličku jsem se šinul k vytouženému cíli a doufal, že když už „nešklóbnu“ TMG, tak že to aspoň zaběhnu rychleji jak loni. Před seběhem v „Zamilcu“ mě minul závodník a pak i závodnice, ale ta mě pustila před sebe, že já prý budu v seběhu určitě rychlejší. Připadal jsem si jak kdybych měl ten den na triku napsáno „Pozor umím seběhy.“ a odvětil jsem, že v tomhle posledním prudkým opravdu ne. Jako každej rok to bylo o držku, nohy po 62km běhu pokřivený jak ty zrcadla na Petříně, podklad kluzký, sklon alá skokanský můstek a já to šněroval od stromu ke stromu. Na poslední kontrole kilák před cílem jsem doběhl závodníka co mě před chvíli trhnul. Zřejmě běžel ve dvojici se slečnou a čekal. Já dostal chuť závodit a zapnul jsem mód nesmrtelnost level 99, sice pozdě, ale přece. Vydrápal jsem se pod silničním viaduktem do Řečkovic a rozběhl to. Na dohled jsem měl u konečné šalin ještě jednu závodnici, ale tu jsem už nakonec nedoběhl. V cíli jsem pak mávnul sestře a Johance od SMG do objektivu. Čas se zastavil na hodnotě 7:28:46. Tedy o 8 minut lépe jak loni. Zaslechnul jsem ještě hlas komentátora že moje osoba obsazuje 68 místo. Jágr by měl určitě radost… Dostal jsem medaili, vzali mi čip a já slastně přijímal gratulace. Stejně jako každý rok jako první od Petra Švandy. Také od onoho závodníka, co mi tvrdil, že mu to běží jen do kopce: „Mně se to člověče pak nějak rozběhlo.“ hlásil mi při podání ruky… Od Johanky jsem sondoval co SMG. Prý pokračuje. Sice kulhá, ale pokračuje. Po chvilce dovezl taťka manželku a syna. Hrdě jsem synátorovi pověšil medaili na krk a ta v zápětí skončila v jeho ústech. 🙂 Vynořil se i TMG z šaten. Doběhl o 18 minut dřív, jak já. Jeden z cílů tedy nesplněn. Jablko nepadá daleko od stromu a TMG si mě dobíral, že mě naučí, jak se běhá. Dodal pak taky, že mu slezly tři nehty. Když porovnám, v jakém stavu se dokulhal SMG do cíle, skoro jak 2 hodiny po nás, tak moje zthulé nohy dva dny po závodě jsou tím jednookým mezi slepejma. 🙂 Já si pak užil ještě luxusu ve formě sprchy, výřivky a masáže. Pak jsme ještě s rodinami poseděli u rizota a střádali plány na další rok.
Já doufám, že konečně prolomím hranici 7 hodin a nechám za sebou jak TMG, tak SMG. Kdybych letos zkusil nástup křečí nějak „přeběhat“ třeba bych TMG do cíle uvisel a s jazykem na vestě bych ho v cílovém kopečku zařízl. Nicméně situaci jsem vyhodnotil zvolněním, čehož TMG náležitě využil!! Smekám před ním skalp Sama Hawkense. Mně už se pak těžko dostávalo do závodu a narozdíl od kolegy co „se mu to nějak rozběhlo,“ tak mně to naopak asi někam odběhlo…
 |
|
| Gratulace |
Brněnský Masakr se nám s Martinem zaryl hluboko pod kůži. Pro mě je to závod s velkým „ZÁVOD“. A beru ho jako „vrchol sezóny.“ Těším se a trénuji na něj celý rok. Má všechno, co krásný závod má mít. Nepředražené startovné, startovní balíček, který není plný reklamních kravin, spoustu občerstvení během i po, úžasné zázemí s možností welness, perfektní dobrovolníky i značení, navíc trať je opravdu krásná. Pro mě, jako rodilýho Štatlařa je to taky hlavně otázka hercny! Jedinou nevýhodou Brněnského Masakru je to, že ze 4ročníků jsem byl jen na třech…
-RUN FREE-
PS: přehled mých časů z loňských ročníků
2014-8:56:18
2015-7:36:25
2016-7:28:46
PPS: Martine pořád platí, že se úplně oholím, až mě v nějakým závodě porazíš!!!!!!!
