 |
| S Lukášem v Olešku na 106. km |
Čekání na Pražskou stovku bylo skoro nekonečné a Olaf ho ještě „natahoval“ zveřejněním trasy až týden před akcí a v průběhu týdne i nezbytným nárůstem kilometrů. Takže postupně se délka počítala na 125 (dle prvních informací), 127 (dle první úpravy trati u Živohoště), 130 (dle posledního infa na Facebooku), 130,9 (dle itineráře) až nakonec hodinky ukázaly 131,7 km, ale to už předbíhám…
V úterý postupně dostávám kašel. Bezvadný.
Ve středu poslední proběhnutí a kašel nejeví zhoršení, ale ani zlepšení a teplota není, takže není co řešit. V pátek odpoledne nakupuju zásoby a jdu se domů ještě trochu vyspat. Po sedmé večer se už s Tomášem registrujeme v Modřanech. Posledních 14 dní řeším co na sebe, horní polovina je jasná, ale dole se furt rozhoduju mezi tenkýma 3/4 elasťákama nebo mezi dlouhejma teplejma powerstrechovejma kalhotama. Nakonec to vyhrajou elasťáky s kompreskama. Holt, když mi bude zima, tak o to rychleji budu muset běžet.
Ještě prohodím pár slov s kamarádem Pavlem Fexou, který běží celý EKUT, on chce P100 dát do 24 hod, já bych rád kolem 20 hod. Pak už se přesouváme busem na vlakové nádraží, kde potkáváme Tomášova kolegu a s ním povídáme i cestou ve vlaku do Staré Hutě. Tam to jde rychle, vypadneme z vlaku, prodloužíme zástup kolem plotu u nejbližšího domku, zkontroluju hodinky a jen tak tak dojdeme ke startovní pásce a už vyrážíme.
 |
| 2. tajná kontrola a vybírání, co si tak dát na zub, nakonec to vyhrál sýr | foto: Václav Nohejl |
Snažíme se, počasí nic moc, maximálně na vracečkách k vyhlídkám někoho potkáme. Některý úseky jsou fakt pěkný. Už pomalu svítá a tak si člověk toho lesa i víc užije. Pomalu zas klesáme k vodě, a když už jsme zas na břehu, tak mi Tomáš oznamuje, že dál už neběží, že v Měříně končí. Tělo moc nemůže a hlava mu neběží, škoda… Mně aspoň ta hlava běží. Tak jdu a popobíhám napřed. V hospodě Pod Lípou mě přivítá Petra se Zuzkou. Dodržely slibované a jsou za čerta (teda spíš čertici) a anděla. Dám si držkovou. Tomáš doráží chvilku po mně. Nabízí mi Snickersku, kterou odmítám, čehož budu…, ale to až za chvíli. Od Petry se Zuzkou dostanu na rozloučení panďuláka do půlky jedný nohy, ale i to povzbudí. Vylezu ven a zase mírně prší, je kousek před 9 hod ráno. Kolem mě nikdo.
Za chvilku v lese v seběhu potkávám skupinku čtyř divočáků, jak si to krosí napříč cestou. Ani si mě nevšimli. V jednom kopci mě předchází dvojice, ale moje snaha o udržení se, je marná. A pak to přijde, dostanu děsnou chuť na tu Snickersku, já blbec! Tý představy a chuti se nezbavím až do Třebenic. Cesta je bez prudkejch kopců a tak lze celkem běžet. Ve vesnicích alespoň štěkají psi, ale jinak nikde nikdo. Občas běžím místy, kterými jsme běželi s Tomášem v létě na Slapy, tak aspoň známá krajina povzbudí. Pak už přichází prudkej výšlap na vyhlídku Máj. Prd vyhlídka, není vidět ani k vedlejší borovici, jaká je mlha. Těsně pod dalším kopcem se najednou seběhneme čtyři a stoupáme v hadovi až na Střelbov. 16 km běžím sám a najednou skoro zácpa. Šedivá fixka na kontrole celkem zaskočila, na rozmáčenou kartu to s ní moc psát nešlo. Odtud začíná slibovaný bahnitý seběh a travers k hrázi Slapské přehrady. Ostatním ze začátku uteču, ale v traverzu běžet nejde. Skoro o každým kroku musím přemýšlet kam šlápnu, abych neskončil o 5 m níž. Párkrát si zanadávám zvlášť, když se občas vykukující hráz vůbec nepřibližuje. Nakonec se nějak dokopu k hrázi a dobíhám do Třebenic. Opět polívka s kolou. Ve vedlejším krámku kupuju Marsku na zahnání chuti a polomáčený, který ale nechávám v batohu na později. Než vyrazím, volá na mě kluk (pak se dozvím, že Lukáš Tomčík), se kterým sedím u stolu, ať na něj počkám. Říkám mu, že je mi zima, a že se musím hýbat, že mě doběhne.
S polednem vyrážím ven, kde vyždímu rukavice a čepici a začnu klopýtat dolů po schodech k vodě. Z protějšího svahu se ozývají nadávky. Rozběhnu se a podél vody to pěkně ubíhá. Asi po 4 km mě Lukáš docvakne. Začneme povídat a běžet spolu. V jeden moment se vyplatí, že jsem zrovna za ním, protože mu upadne čip. Ve stoupání k horní nádrži Štechovic musím absolvovat dva telefonáty, protože rodina je nervozní, co je se mnou, že v Třebenicích nejsem vidět na kontrole, asi mě špatně načetli. Cestou dolů zjišťuju žraloka na pravý botě, no ale po 1,5 roce a 1600 km, si to můžou dovolit. Podrážka je naštěstí tvrdá, takže zakopávání nehrozí. Následující kopec ze Štěchovic k Medníku je nějakej nekonečnej. Občas potkáváme lidi co jdou 50/30 km. V Pikovicích zas polívka a doplnění vody.
Následující kopec na Ďábel znám nazpaměť, stejně jako pokračující trasu přes Oleško do Vranýho. Kolik jsem se tam nachodil se psy, naběhal a najezdil na kole? Ty kopce jsou tak příjemnější. Dole u Zahořanskýho potoka volám tátovi, že nás může potkat nahoře na Olešku. Chvilku tam jde s námi, ale cesta už se zas narovnala, takže se rozbíháme a vyndaváme čelovky, je 16:15. Prudkej seběh do Skochovic a pak nekonečná cesta podél vody ke kempu. Tam potěší schody ke kontrole. Původně jsem myslel, že se zdržovat už moc nebudu, ale polívka mě nakonec přemluví. Už jen 20 km a čtyři kopce. Tři poslední z toho znám, o to víc mě překvapí hned ten první z Vranýho.
V něm nás předejde jeden kluk, prý, že už cítí cíl… 🙂 Nahoře mě překvapí hodinky, prej plná pamět, sakra. Vzdálenost a převýšení se sice pořád počítá, ale trasa ne. Doma nakonec zjistím, že jsem omylem nechal zbytečně ukládat do paměti i čas do východu/západu slunce. Ach jo. Druhej kopec trochu supíme, ale třetí na Závist jdeme celkem rychle, sice ho normálně běhám, ale dneska už to nejde. Zato sešup na Zbraslav nějak bolí. Pak už jen k Hlávkovu pomníku a hurá po Olafovejch šipkách až do cíle. Na Šanci jsme za chvilku a pak už je to prakticky jen z mírnýho kopečka až do cíle, když nepočítám Modřanskou rokli. Kousek před Točnou nás předbíhá a mizí v mlze Polák, se kterým jsme se různě předbíhali od Štěchovic. Tentokrát už na reakci nemáme. Na poslední kontrole potkáváme sedmdesátiletýho dědečka, kterej jde padesátku, vypadá svěže, potěší jakou má z procházky radost. Za námi se, ale objevují dvě čelovky a tak se rozbíháme. Probíháme zahrádkářskou osadou a sbíháme do Modřanský rokle a ty dvě čelovky se furt přibližujou. Když jsme u odbočky k poslednímu výšlapu k tramvaji, tak jsou tak 100 m za námi. Sakra, přece se nenecháme předběhnout na posledním kilometru. Kopec je krátkej, ale výživnej. Náskok naštěstí udržíme a v podchodu mě Lukáš povzbudí, že to prý nakopnem. Takovej výkon jsem od sebe nečekal. V tempu tak kolem 4:40 probíháme mezi paneláky, a když po chvilce zjišťujeme, že čelovky zmizely, tak trochu zvolníme. V krátkým stoupání u školy udržíme tempo i náskok a tak dobíháme ke škole na 34. místě.
21. pražská stovka | 131,7 km | +4700 m | 21 hod 40 min 12 s
odkaz na celkové výsledky: http://2014.tonerman.cz/p7.html
odkaz na mapu na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234
Děkuju Tomášovi za noční část. Škoda, že jsme si to nemohli doběhnout spolu. A za půlku denní části děkuju i Lukášovi. Super povídání! A samozřejmě děkuju Olafovi a ostatním organizátorům za bezvadný závod (především značení)…!
 |
| s Lukášem po doběhu |
