Bezkonkurenčně poslední

    0
    Vážení čtenáři, poskytujeme vám exkluzivní přepis rozhovoru závodníka z pražského Šutru54 konaného dne 20. května 2017.
    „Proč neběžíte dál? Máte před sebou ještě jedno kolo.“
    „Už nemůžu a není jen chvilková krize.“
    „Opravdu to nejde?“

    … ztrápený výraz …
    „Jaký je to pocit, první DNF za ta léta běhání?“

    „Úlevný.“

    „Nerozumím. Řada závodníků následně řeší, zda odstoupením neudělali chybu.“
    „Od 25. kilometru jsem měl jedinou vidinu. Ať už to trápení skončí. Neměl jsem dnes z běhu pražádnou radost. Tento závod je vše, jen ne snadný. A to nejen prudkými seběhy a stoupáními, ale i právě tou možností jej vzdát. Z každého místa trati je to do cíle blíže než okruh dokončit.“
    „Přesto jste druhé kolo doběhl.“

    „No, doběhl… Spíše došel. Srovnejte si můj čas v prvním a druhém kole. Kultovní schody mě vyzývali k posazení se než k jejich zdolání.“
    „Kde se tedy stala chyba?“

    „Nemůžu říct, že se stala jedna konkrétní chyba. Do tréninku jsem zařadil například Brdskou stezku, která byla v ideálním termínu – měsíc před Šutrem. Ovšem v porovnání s tímto závodem byla Brdská stezka slabým odvarem. Z Brdské stezky jsem si vzal ponaučení a věnoval se posilování středu těla. Připravoval jsem se na čas kolem šesti hodin. Možná mi chyběl ještě jeden delší běh, ale zato jsem nastupoval odpočatý. Myslím, že i ve stravě jsem neudělal chybu. Tedy vlastně ano, v den závodu. Nenasnídal jsem se. Bohužel už ráno jsem se necítil radostně a komfortně. Navíc před pár týdny jsem se slušně zrakvil na kamenech a v sebězích jsem tak ztratil jistotu, kterou mi daly jinak výtečně inov Trail Talon 250. Prostě těch faktorů bylo mnoho a násobily se.“

    „Je to sice předčasné, zkusíte to za rok znovu?“

    „No jistě. Šutr je prostě srdeční záležitost. Na nultý ročník, kdy nás běželo tuším jen devět, se prostě nedá zapomenout. Patří mezi mé nejoblíbenější.“
    „Ještě bych se rád zeptal na tu Brdskou stezku. Můžete k ní říct pár slov?“

    „Byl to risk, který (skoro) vyšel. Padesátá Brdská stezka. Abych byl přesný, nebyla to má padesátá Brdská stezka, ale jen čtvrtá. V třetí dubnovou, chladnou a deštivou sobotu se konal jubilejní ročník, pro mě dalšího kultovního, závodu. Byla mým prvním ultra, pokud nepočítám putování Vysočinou s batohem na zádech a bloudění krajinou s Milošem a Hunčou. Kromě startu v Kovohutích se nezměnilo nic. Skvěle značená trať, perfektní servis obětavých (a na trati mrznoucích) pořadatelů, zázemí v teple, prostě běžecký ráj.
    V mé běžecké jarní euforii vrcholící v čase pražského půlmaratónu jsem se přihlásil na Šutr. Pořídil si skvělé, neklouzavé inov8 Trail Talon 250 a opřel se do tréninku. Objevil v naší placce náznaky stoupání, ba i shluk kamenů na svahu jsem našel. Jenže ouha. Boty jsou sice skvělé, na zadek mě neposadily ani po dešti, ale forma namísto vzestupu začala uvadat. Velikonoční třícítka nasadila do hlavy divné myšlenky, třeba: „nechceš se ze Šutru odhlásit?“. Pak ale přišla spása. Ještě můžu letos běžet Brdskou, nepromeškal jsem ji. S přístupem začátečníka, ovšem s odhodláním poprat se s nástrahami dětského ultra, jsem vyrazil. Musel jsem vyřešit dvě životně důležitá dilemata: co obout a co obléct. Protože je Brdská minimálně ze 2/3 po asfaltu, muselo na nohy přijít něco bez špuntů. Ve své stáji mám jeden povedený kousek, o kterém s oblibou říkám: „bota, která běhá sama.“ Jsou to inov8 F-lite 195. Tyhle boty mě nutí vždy běžet rychleji, než plánuji. Na druhou stranu mi nedovolí si ulevit a jen tak si šmajdat. Vyžadují jistý běžecký styl, který mi byl roky cizí. Pořídil jsem si k nim skvělou knihu o pozičním běhání, leč mé pokroky jsou ještě pomalejší, než mé tempo na trati. V F-lite jsem běžel maximálně půlku. > Druhá možnost obutí byly těžké Asics Nimbus. Spolehlivá bota na asfalt, která mě nenutí vypadat, jako že běžím. Riskl jsem to a Nimbusky nechal doma.Dilema bylo i to, co obléct nahoru. Předpověď slibovala déšť ve formě přeháněk maximálně do 11 hodin. Bylo celkem teplo, váhal jsem, zda ke dvěma trikům tahat i bundu. Volba ano byla nakonec správná. Slabé přeháňky vydržely dle předpovědi do 11 hodin, pak se rozpršelo vydatně a teplota šla dolů. Mělo to ovšem nespornou výhodu. Ve slabých chvilkách se nedalo dlouho jít, bylo nutné se zahřát během.Začal jsem klasicky ze zadních řad. Věděl jsem, že k devět let starému času nemám šanci se ani přiblížit, a tak cokoliv pod pět hodin bude prima. Nakonec jsem byl s výsledným časem 5:05 spokojen.“

    „A co ten risk, co to znamená?“

     „To byly boty. Tušil jsem, že držet alespoň náznak pozičního stylu nebude snadné celých 50 kilometrů. Kolem pětatřicátého mě začala dohánět slabost střední částí těla a běh nebyl komfortní.“ „Tam jste neměl myšlenky na DNF?“„Ani náhodou, nebyl jsem na pokraji vyčerpání, bral jsem to jako test a poučení do dalšího tréninku.“

    „Díky za rozhovor, ať se daří!“