Že se má běžet nějaký závod v Ostravě, jehož trasa povede skrz Dolní oblast Vítkovic, jsem zaregistrovala už začátkem roku. Od účasti mě ale původně odrazovalo vysoké startovné. Přece jenom 450 kč není málo, zejména pokud vše přepočítáme na piva J…V květnu se ale ozvala celá banda běhuchtivých petřkovických kamarádů z Jahodové ulice a tak jsem se přihlásila i s Robertem. Startovné jsem vzala na milost, zvlášť když prvních 700 přihlášených mělo dostat funkční tričko Mizuno. A já jak známo mám pro všelijaká ta tričenka slabost J
Na závod jsem systematicky netrénovala. Prostě si jen tak chodím běhat do lesa. Do úseků jsem se ještě nepustila. Bo se mi ještě nechce 🙂 . Ani předpověď počasí jsem nesledovala, protože jsem věděla, že zkrátka poběžím.V týdnu mě postihla viróza. Markétka nakazila nejprve mě a pak i Roberta. Teplotu jsem ale naštěstí neměla ani zvýšenou a protože nejsem chlap, rýmečku nepovažuji za nemoc.
Bylo horko, to mám ráda. Na startu jsem dokonce zahlédla vodiče na 45, 50, 55 minut a na hodinu. To je sympatické, věřím, že závod běželo hodně nováčků, kteří s udržením tempa potřebovali pomoci.
Já jsem si věřila na čas kolem 50-ti minut. Ale pýcha předchází pád. Už po prvním kilometru mi vytuhly nohy a bylo mi tak nějak divně. Ne že bych se přímo flákala, to zas ne, to jsem i snažila KURDE PŘYDAT. Ale nějak to nešlo zkrátka. Navíc se mi zdálo, že mám nějaký těžký zadek nebo co…a nekoordinovatelné ruce…
Trasa byla všechno jen ne nudná a lehká. Dvakrát stoupání, podchod, několik vraceček ba i struska a štěrk pod nohami. Člověk musel být stále ve střehu. Na trati jsem tak trochu závodila s Dědkem beskydským. Chvíli jsem vedla já, chvíli on, aby mě nakonec tradičně porazil. No jo, když on ale používá takové veselé finty…
Například: Běžíme druhé kolo, možná tak sedmý kilometr. Probíháme kolem pořadatelů a hlídkujicích policistů. V tom Dědek zvolal: „Mohli by jste mě prosím zastřelit“? No ten nechápavý výraz v očích mě hooodně rozesmál. A taky jsem začala přemýšlet, zda i já jsem tak hodně gorogy a na odstřel…no věkem možná už ano J J J
Přiznávám, že od osmého kilometru jsem se nemohla dočkat cíle. Na 9,5 km jsem narazila na Halloottu, který mě dobře povzbudil: „Výborně, Leni vydrž a natáhni krok“. Co už se dá ztratit takový kousínek do finiše.Tak jsem ho poslechla a doběhla ten kousek relativně svižně.
V cíli jsme dostali krásnou medaili. Občerstvení v podobě ovoce a musli tyčinek, k tomu vodu. Hned bylo dobře. A když jsem se dočkla vychlazeného Radegasta, bylo ještě lépe. A když jsem zjistila, že ve své kategorii jsem třetí, bylo to překvapivé J
Čas kolem 52 minut není nijak oslnivý. Ale na víc jsem dnes určitě neměla. Důvod, proč za rok běžet zase.
Až budu mít velké děti, mám takový plán: Objedu si všechny závody Run Tour v Česku. Budu cestující aktivní důchodce. Třeba mi i nějakou kategorii vymyslí (např. „ženy na pokraji smrti“ )
Každopádně bylo dnes BEZVA vidět Ostravu rozpohybovanou a rozběhanou.
Co se mi hodně líbiloJ :
Trasa.Pokud je cílem běžeckého seriálu ukázat z každého města to typické a TOP, tak v Ostravě se to povedlo. Industriální prostředí Dolních Vítkovic je naprostý unikát.
Medaile. Jednoduchá a se symbolem radice. Origoš, který neskončí v šuplíku, ale na stěně v práci, aby mě příjemně rozptylovala od povinností J J J.
Průběh závodu. Vše začínalo na čas, přesně podle itineráře, žádné zbytečné prodlevy.
Dětský koutek s hlídáním dětí. No moje děti byly nadšené. To jsem ještě na žádném závodě nezažila. Dětem se vůbec z koutku nechtělo. Přesvědčila je až slíbená kofola a bramborový placek (bramborový řízek, jak říká Markétka).
Skupina, která hrála na pódiu. Připadala jsem si tak trochu jako na Coloursech.
Funkční tričko Mizuno. Konečně mi sedla velikost J
Co se mi nelíbilo L:
Jen jeden stánek s kofolou a pivem. Po trase sice bylo dost občerstvovaček s vodu, rovněž tak i v cíli. Ale běžec, jakmile doplní vypocenou vodu nealkem, touží po něčem dalším. Po kofole (aby doplnil cukry) a pak po pivu (aby doplnil ionty a vitamíny). Ta fronta byla nekonečná. Hlasuji do příštího ročníku za dva stánky J. A místo dvanáctky navrhuji čepovat desítku, přece jenom po tom běhu …
No a protože se mi po dlouhé době podařilo obsadit „pozici“ v kategorii (skončila jsem 3), bylo mi líto, že se katagorie nevyhlašovaly…
Ale to jsou jen takové malé věci. Prvnímu ročníku Run tour v Ostravě celkově tleskám a jsem zvědavá, jak vyjde srovnání s Run tour v Brně, na který se chystám v srpnu. Doufám, že bude jiná barva trička 🙂
