V předminulém zápisku jsem psal o mém novém (a musím říci nečekaně běžecky úžasném) parťákovi. Není to nikdo ze staré běžecké party, ani nikdo potenciálně nový. Je to pes.
Což o to, to by nebylo nic zvláštního, se psem běhá kde kdo. Ale tohle je pětiměsíční fenka Agi, jorkšír momentálně vážící 1.8kg. Když mi moje kamarádka, vlastnící ctihodnou Žofku (matku to Agi), říkala, že dle jejího soudu nebude pro tohoto minipsa gaučáka problém po jistém tréniku uběhnout aspoň 10 kilometrů, smál jsem se, až se za břicho popadal.
Za zkoušku nic nedám, řekl jsem si a začal s Agi trochu trénovat. Dnes přesně před měsícem jsme spolu dali první sedmičku a překvapilo mě, že to bylo v jednom kuse. Posléze ještě hodinu vydržela honit plyšovou krysu, což naznačovalo jistou absenci skutečné únavy. Při prvním běhu měla 1.5 kila, psí děvče… Protože i nadále nejevila známky sebemenší únavy, začli jsme normálně běhat a ukázalo se, že jednak kamarádka měla pravdu a že slabším článkem naší tréninkové dvojice nebude zrovna Agi… 😉 Po tréninku ostatně honí plyšovou krysu většinou i dnes…
Tento překabáťený chrt zvládá desítky bez problémů (zatím nejvíc 12.5km a není to limit Agi ale skoro můj ;), mým pomalým tempem, to je dnes tak 6 minut v lese. Běhá vzorně vedle nohy (přirozeně bez vodítka), případně v lehkém závěsu. Zvláštní je, že pes neomyslně v lese pozná, že se pomalu začínáme vracet. Pak jde přirozeně do vedení, opět se snaží, aby mi neutekla a občas po mně hodí pohrdavým očkem jako kdeže se to flákám… Tak uvidíme, půlmaraton s jorkšírem, to by mohlo být to správné psycho 🙂
