Běžecké zranění, aneb jak jsem potkal strom

    0
    „Opravdovou kuriozitou jsou běžci, kteří na zranění netrpí.“
    Osm z deseti běžců se zraní každý rok. Je jedno, jestli jste mohutní, nebo hubení, rychlí, či pomalí, šampioni maratonu nebo jen víkendoví nadšenci, pravděpodobnost, že si poraníte kolena, lýtka, šlachy, kyčle nebo paty je stejná. Až se příště na Den díkůvzdání postavíte na start tradičního běhu Turkey Trot, dobře si prohlédněte soupeře po své levici a pravici. Statistika říká, že na vánoční běh Jingle Bell Jog bude schopný nastoupit jen jeden z vás… Běhání svým způsobem představuje zdravější variantu řízení v opilosti. Nějakou dobu vám to může procházet, může to být do určité míry i zábava, ale katastrofa číhá za každým rohem…Počet zranění za posledních třicet let se nesnížil ani o píď. Ve skutečnosti dokonce stoupl, protože například natržených Achillových šlach je o deset procent víc…

    Tohle a ještě mnoho dalšího se můžete dočíst v knize a bestselleru o běhání BORN TO RUN. A proč o tom všem píšu? Světe div se, sám jsem onou KURIOZITOU (klepu na dřevěný stůl). Běhat jsem začal na konci prázdnin roku 2007. Tedy nějakých 6let. Ano sice k delším běžeckým trasám jsem se prokousal až později, ale i tak, zůstává jediným nejvážnějším běžeckým zraněním krvavý šrám na hlavě. 

    Přišel jsem k němu loni na dovolené v Jeseníkách. Když jsme si jeden den s přítelkyní naordinovali „odpočinkový den“. Já nevydržel a přivstal si a vyrazil z Karlovy Studánky směrem na Praděd. Údolí Bílé Opavy bylo opět krásné, ba co víc v ranním oparu, ještě hezčí. Na konci údolí, těsně pod chatou Barborka, roste strom. Řekl bych, že tam roste již několik století. Zkusil jsem s ním pohnout a zjistit, jestli za tu dobu zapustil hluboko kořeny, respektive moje hlava se rozhodla utkat se v nerovném souboji s jednou mohutnou větví onoho stromu. Jakmile se mi v hlavě „rožlo“ (pro Pražáky rozsvítilo) ihned se mi instinktivně vymršila ruka, strhla šátek z hlavy a zjistila, kde je ta díra. Mezitím, mi po celém ksichtě tekly čůrky krve a já ihned z běžecké ledvinky vytáhl vodu a jal se hlavu polívat. Čůrky krve se změnili v potoky vody a krve a musel sem vypadat jak boxer po nějakém tvrdém direktu. Štěstí/neštěstí bylo, že teprve svítalo a nikde ani noha. Kdyby to bylo během dne. Vsadím se, že do pěti minut bych měl i vrtulník 🙂
    Takhle sem musel učinit nejtěžší rozhodnutí. Na Praděd už bych nedoběhl, tak bylo otázkou dne, jestli dojít na Barborku a nechat se ošetřit, nebo to „VYBRUTIT“ a po svých zpátky do Karlovy studánky. 
    Na hlavě nezůstala po roce ani stopa.

    No už jenom dodám, že když jsem asi o hodinu později potkal ve Studánce přítelkyni, jak jde do obchodu kupovat snídani, zmohl jsem se jenom na: „Asi mě zabiješ“ a sejmul jsem děravý šátek. 🙂 Po řádném vymytí to nevypadalo tak zle a po pár měsících a „sloupání strupu“ zůstala hlava beze stop. I na mozku to nezanechalo následky, jen mám od té dobi problémi z pravopysem. 🙂

    Ale proč to všechno píšu?
    Tahle jediná příhoda je totiž moje nejvážnější běžecké zranění za celých 6let! (opět klepu na dřevěný stůl, i „děravou“ hlavu) Pokud se mě chcete ptát, jak to dělám, jaký je recept apod. Řeknu vám jen „NEVÍM“ Sám jsem o tom přemýšlel a dostal sem se ke psaní tohoto blogu.
    I za dobu mé 11ti leté kariéry amatérského fotbalisty mě potkala zranění jen dvě. Namožený sval (cca po 14ti dnech uzdraveno) a vymknutý kotník po špatném došlápnutí…

    Možná patřím mezi ty dva běžce co se každý rok nezraní. Třeba je to tím, že se opravdu poctivě protahuji. Nebo mám nějaké genetické vlohy, nebo prostě jen z klikele prdu! Ale asi hlavně o zranění nějak moc nepřemýšlím, nepřipouštím si ho. I když mě něco začne maličko pobolívat, tak za tím nehledám hned plantární fasciitidy apod. Protože jakmile si člověk vsugerovává nějaké nemoci apod. tak brzy zjistí, že to co si vsugeroval se skutečně stalo a on si k tomu jen urychlil cestu. Nechci tvrdit, že když bude mít člověk 40°C horečky a bude si říkat, že je zdravej, tak skutečně zdravej bude to ne, ale myslím, že pozitivním přístupem k životu se spoustě „nemocem“ dá předejít. Protože ne nadarmo se říká: „Není důležité být silný, ale cítit se silný“ Každopádně doufám, že jsem tímto článkem neurazil paní štěstěnu a při dalším běhu neskončím po trojitém saltu s pěti vruty někde ve škarpě s nohou hozenou za krkem…