K vánocům se mi sešla solidní nadílka knih se sportovní tématikou, takže tak jak je budu postupně dočítat, tak se budu pokoušet k nim něco napsat. V první várce jsem dočetl jednu moc povedenou knihu a jednu, ke které se vracet asi ani nebudu.
Začnu tou, co si zaslouží víc pozornosti.
Ti, kteří utíkají pěšky – Milan Daněk
aneb české pokračování příběhu z knihy Zrozeni k běhu (Born to Run). Víceméně si dovolím pouze parafrázovat Dana Orálka, který ke knize napsal předmluvu: na první pohled dost odvážné tvrzení, po přečtení ale musím dát autorovi za pravdu. Komu přišlo Born to Run místy lehce pohádkové, může si přečíst, jak je to v Měděných kaňonech doopravdy. Není to možná tak zázračné čtení, ale o to víc uvěřitelné. Trošku jako kancelář pro uvádění románových omylů na pravou míru. Ročník popisovaný v knize nebyl ve skutečnosti první, Micah True aka Caballo Blanco si nevystavěl vlastníma rukama boudu z kamenů a nebyl zapřísáhlým nedostižným odpůrcem moderních technologií a civilizace, Tarahumarové neběhají výhradně bosí… Dalo by se pokračovat ještě pěknou chvilku.
Nutno však dodat, že cílem knihy rozhodně není rozcupovat Born to Run na kousky, ale hlavně podat osobní pohled českých účastníků (nejen) na nyní již světoznámý závod a vše kolem něj. Jak píše Dan, je škoda, že Caballo Blanco si už knihu nemůže přečíst, našel by se v ní určitě mnohem víc, než v Born to Run.
Knihu jsem shltnul za dva dny a budu se k ní moc rád vracet.
Hledání ultra – Rich Roll
Málokterá kniha ve mě vyvolá hned z počátku tak velké množství negativních pocitů, že mám sto chutí jí prostě zahodit. Už podtitulek „Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe.“ ve mě vyvolal reakci ‚dost si věříš, hošku‚. Nejsem moc příznivce různých diet, nejsou-li indikované z hlediska zdravotního stavu. Takže dokážu pochopit, že někdo nemůže lepek, někdo zas cukr. Ještě tak dokážu přijmout, že se někdo stane vegetariánem či veganem prostě proto, že zjistí, že se tak cítí lépe, a není za tím nějaká šílená filosofie. Nemůžu ale vystát texty, které se snaží tyto směry tiše (až hlasitě) podsouvat ostatním, navíc za použití bezobsažných nesmyslů.
Stručný děj: Rich Roll byl v mládí velmi solidní plavec, pak však začal pít. Když zvládnul pití, stal se typickým Američanem – přinejmenším co se kvality života a stravování týče – aby pak jednoho dne prozřel a začal zas sportovat. Nakonec zvládnul věci typu Ultraman (dvojnásobný Ironman rozdělený do tří dní) a EPIC 5 (5 Ironmanů bezprostředně po sobě). Potud dobré, ačkoliv již na hranici uvěřitelnosti.
Co mi však vadí, je to, že celý tento svůj přerod bere za možný jen díky „organické“ rostlinné stravě (a je to tu, nesmyslný slovník…). Rich Roll se stal veganem. A bohužel je tedy celá kniha prokládaná různými poučkami o detoxikaci organismu, síle rostlin a odkazy na produkty, které pomohl vymyslet. Ukázka: „Nedávno jsem dokonce ve spolupráci s mikrobiologem Comptonem Romem ze společnosti Ascended Health vyvinul vlastní rostlinný přípravek na regeneraci po námaze s názvem Jai Repair. Tvoří ho patentovaná směs kompenzačních živin jako extrakt z houby cordyceps, L-glutamin, vitamin B12 a antioxidanty, například resveratrol.“ Vrcholným bodem nesmyslnosti pak už byla jen „akalizace organismu“ každodenním vypitím sklenice vody se lžičkou jablečného octa. Nemám nic proti veganům, ostatně Scott Jurek je také vegan a jeho knihu Jez a běhej (Eat and Run) mám moc rád. Ale jestli něco nesnáším, tak to jsou pseudovědecké obhajoby „alternativních“ přístupů. Organické jídlo, detoxikace organismu, alkalizace organismu… Ne, vážně ne.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
P.S.: Budete-li mě chtít kamenovat, dejte vědět, můžeme před tím probrat otázku velikosti a typu vhodných kamenů…
