Já bych se na to mohla vyprdnout. Vůbec nic se mi už nechce psát. No a co, že jsem bylav sobotu 13.8. na závodě Běhej lesy Bílá. Stejně jsem nevyhrála, nikdo to nečte a já mám vyresetovaný mozek a nevím, co bych tak asi vyplodila. Žádný článek nebude a basta. Jenomže pak se jde v neděli týmově na pivo, dřysta se, vymýšlí se barevná kombinace VZS dresů a nejvíc dřystá Keňan, neboť dlouho, urputně a vytrvale vykřikuje : „Tak kdo napíše ten článek z Bílé?“, až posilněna druhým Radegastem triumfálně vykřiknu JÁ! Ale jen proto, aby měl Keňan o prázdninách co číst, bo unuděný profesor o dovolené, to je tragédie 🙂
Sliby se mají plnit. Takže postupně….Loni jsme s Robertem běželi první ročník tohoto závodu, oba dva dlouhou trasu, která tehdy měla dle propozic měřit 21 kilometrů. Mé Garminy ale naměřily kilometrů 19,5 a v cíli jsem doběhla za čas 2:21 a něco J. Bylo tehdy slunečno, horko, krásné výhledy po Beskydech a nějaké ty kopce. Byla jsem nadšená a letos chtěla běžet znova.
Letos závod pojmeme jako rodinnou akci. Markétka chce závodit – přihlásíme ji na běh 500 metrů, Roberta bolí pata, dá si trasu na 11 kilometrů…mi je dobře, já si dám full a Anetka to bude dokumentovat 🙂
Krátce po 13-té hodině je start dětských běhů, jdeme na start, když v tom Markétka propukla v pláč: „Maminko já nechci utíkat“ Ty jo – co teď? Nutit, nenutit? Robert mi nepomůže, takticky zmizel… JNaštěstí se objeví jedna z organizátorek, vezme Markétku za ruku, ta přestane plakat a řekne, že s paní poběží. Je odstartováno, já fandím jak o život, fotím, v cíli Marky dostane medaili a zase se rozpláče…Spraví to jeden pořádně velký „hambáč“ 🙂
a neomezený pobyt na skákacím hradu
Pak startuji já, start není hromadný, co 10 vteřin 4 závodníci oběhnou kolečko, nastoupí do lanovky, a teprve až na horní stanici lanovky překročí „ časoměrný koberec“, začne se jimsnímat čas. Do závodu nejdu s žádnými ambicemi. Jsem zvědavá, jak na tom jsem týden před YESenickým maratonem. Moc jsem toho nenaběhala, ale mám za červenec i srpen dost najeto na kole, takže bych měla mít v nohách síly dost. Jsem barevně sladěná. Chci se furt usmívat, zaběhnout lépe než loni a hlavně celý závod bez přestávky běžet, tedy i v kopcích, poctivě vše vyběhnout, byť by to mělo hodně bolet. Protože vše je to jenom o hlavě a když nemůžeš, KURDE PŘYDEJ (nedávno jsem se dívala na dokument o Zátopkovi, tak jsem chytrá jak rádio 🙂 )
Občerstvovačky jsou v podstatě pořád – na 2., 8., 10. a 16. kilometru 🙂zase furt žeru 🙂– melouny, banány, mysli tyčky, ionťáky…zase budu tradičně po závodě o dvě kila těžší, chjo…
Běžím…Popravdě řečeno, absolutně netuším, kde jsem. Vůbec jsem se nedívala do propozic, kudy letos trasa vede. Takže nevím, že organizátoři ubrali rovinek a asfaltu a přidali kopečků a lesa. Naštěstí J Fajn…takže si prostě běžím někde v Beskydech, hřebenovku, chvíli jsem asi v Česku, chvíli jsem asi na Slovensku. Vyběhnu nějaký delší kopec, po levé straně krásné výhledy a turistický rozcestník, přede mnou kde se vzal, tu se vzal Lukáš Podolák. Paráda, budou hezké fotky, přidám tedy na úsměvu, přidám na rychlosti, ať to dobře vypadá. Vběhnu do lesa, z kopce, do kopce, další táhlý výběh, běžím kolem nějaké chaty, vidím skupinku povzbuzovačů, kdosi zařve – Lenko přidej (hrome, jak já jsem populární 🙂 ), tak KURDE PŘYDÁM a valím k další občerstvovačce. Tam se mě ptají na Míšu (běží Hostýnskou osmu), ptají se na Koudyho – odpovídám, že ten neběží, bo ten už nic neběhá, ten už jen dřystá, vymýšlí dresy a roste mu břuch 🙂
Na dvanáctém kilometru asi začínám být unavená…ale už je to kousek a navíc se mentálně připravuji na Elbrus, tam to bude minimálně 8 hodin non-stop chůze, takže jakápak únava vážení …
15. kilometr, už jen párkrát nahoru a dolů, běžím lesem, koukám po hřibech , ale všude jen samé prašivky. A stejně jak bych asi ty hřiby posbírala a odnesla dom, že?
Přemýšlením nad hřiby a Elbrusem snažím odpoutat svou mysl od únavy. Já jsem totiž doma nemohla najít svou MP3, tak nemám nic na povzbuzení. Stejně by mě ale zajímalo, kde jsem ji zašantročila…
A jak tak přemýšlím, medituju a do toho kmitám nohama je tu náhle cedule 19 km, pak cedule ještě 500 m do cíle, 300 m do cíle a buch, jsem v cíli, dostávám medailu. Na trati se trap, ale cíl je pro fotografy, tož mám zas pusu třikrát obmotanou kolem obličeje, přibíhá Markétka, skáče mi kolem krku, přibíhá Anetka…Robert nepřibíhá, ale důstojně kráčí, zato mi ale dává napít pivka, fajného manžela jsem si zvolila.
A pak vykouklo slunko, potkala jsem kamaráda Tomáše, se kterým konzultuju výstup na Gross Venediger, či jak se ta hora v Alpách zove, dám si pivko, jídlo…pohoda džes. V tombole jsme opět nikdo nevyhráli, ale to neva, mi už nic neva.
Pajtášci milí, tuž bylo to fajne a pěkne. Za rok zas!
