V posledních letech jsem se často poťouchle usmíval pod vousy, kdykoli jsem objevil článek se sofistikovaným tréninkovým plánem pro začátečníky, kterak se za čtyři měsíce připravit na závod na pět kilometrů. A že se takových plánů vyrojilo a stále se rojí. Říkal jsem si, co je to za pitomost. Že přeci pět kilometrů musí uběhnout každý mladý (do 40 let), zdravý člověk, že tam není co k trénování. Prostě si stačí vzít boty a uběhnout to. Ale přeci jenom ve mně trochu hlodala pochybnost. Co když to není tak úplně snadné? Přeci jenom je to spousta let, kdy jsem poprvé vyběhl, už si možná tu cestu přesně nepamatuju.
Naštěstí jsem dostal možnost si to zase ověřit. Ne na sobě, pochopitelně.
Loni na konci léta mě totiž jedna známá zaskočila dotazem: „Myslíš, že se za dva měsíce dá uběhnout deset kilometrů?“ Nebyl jsem si jistý v jejím případě. Přeci jenom nemá BMI 19, brzy jí na dveře zaklepe čtyřicítka, v životě to se sportem nepřeháněla, rozhodně ne v posledních patnácti letech, a taky nepatří k těm, kdo pohrdají cigaretami. Startovala z nuly. „Zkus si občas jít lehce zaběhat a uvidíš, jak ti to půjde a jestli tě to bude bavit. Pokud vydržíš dva měsíce, těch deset kilometrů bys měla dát,“ zněla moje odborná rada.
Aby to neměla tak složité, šel jsem na první běh s ní. Pomalu jsme vyrazili, kecali u toho – a za půl hodiny a něco jsem jí řekl: „Tak, tohle bylo zhruba pět kilometrů.“ Ani to nebolelo. Věděl jsem, že tu desítku dá. Protože běhání opravdu není žádná věda.
Za pár dnů si v Tchibu koupila běžecké oblečení, pomohl jsem jí s výběrem bot (Nike za 1800 Kč, které firma ani moc nepropaguje) a kladl jí na srdce, ať, proboha, hlavně nečte žádné běžecké blogy, weby nebo časopisy. Akorát by jí tam zamotali hlavu dietami, intervalovým tréninkem, strečinkem, laktátovými křivkami, minimalistickými koncepty, abecedou, tempovou vytrvalostí, workshopy a tréninkovými kempy, tepovými frekvencemi.
Lehce zvlněnou desítku zvládla za hodinu a pár minut. A pochybuju, že bylo příliš týdnů, kdy si šla zaběhat víc než dvakrát.
Podobně trénovala i přes zimu. Spíše méně než více. Podle času a nálady, v tempu, které jí bylo příjemné. S tím, že si chce na jaře zkusit půlmaraton. Bylo mi jasné, že ho dá. Věděl jsem to od chvíle, kdy v lednu se mnou v pohodě a konverzačně zvládla 11 km v kopcích. Tipoval jsem výkon okolo 2:30. Ale tady jsem se mýlil. Vystřihla ho za 2:07. Pěkný čas pro začátečnici, která za půl roku natočila možná 300 kilometrů a stávalo se jí, že třeba tři týdny vůbec nevyběhla. Čas, nad nímž se po svědomité přípravě dojímají mnohé běžkyně i běžci, píší o něm články, blogy a reportáže, možná i rozdávají rozhovory. Tady si ho bez řečí a v pohodě střihla žena, která nikdy na vlastní oči neviděla sporttester, nepila ionťák, jí pšenici a netuší nic o tom, jak má vypadat správně strukturovaný trénink. Prostě si zavázala boty a běžela.
Běhání opravdu není žádná věda. Nenechte si od obchodníků s runningem namluvit něco jiného.
