V sobotu 13.6. jsem vyrazil na běh do vrchu, získat nějaké ty body do poháru. Jelikož jsem nebyl na předchozích dvou závodech, propadl jsem se z průběžného 4. místa až na deváté. Motivace byla velká, možná až moc velká. Z Vlašimi jsem vyrazil busem do Prahy, odtud jsem pak pokračoval vlakem do Vrané nad Vltavou, kde se závod konal. Když jsem dorazil, začala tradiční procedura: přihlášení, rozběhání, rozcvičení a příprava na start. Už při rozběhání mě provázely problémy, tušil jsem něco nepěkného. Na startu běhu v délce 3050 m bylo něco přes 75 běžců a běžkyň. Všichni byli před startovní čarou napěchováni v úzké cestě a já stál jako tradičně někde uprostřed. Po startovním povelu se vydali všichni nemilosrdně dopředu. Postupně jsem se prokousával startovním polem před ostatní běžce a nabíral své závodní tempo. Asi zhruba po 800 m začalo prudké stoupání do kopce, klíčová část závodu, kterou jsem tentokrát nezvládl. Ve 3/4 kopce se spustilo nepříjemné píchání v boku a já věděl, že je vymalováno. Musel jsem zpomalit téměř do chůze, a to se přes mě dostalo asi 5 běžců. Když jsem kopec zdolal, následovala rovina, kde jsem sice běžel, ale ne tak, jak jsem si představoval. Možná chyběla i vůle přetrpět bolest. V závěrečné fázi závodu, asi 500 m před cílem, to se už běželo na asfaltě, jsem měl ztrátu asi 100 m na závodníka přede mnou. Zatnul jsem zuby a šel do něj. V cílové rovince dlouhé 150 m (která byla do kopce) jsem měl ztrátu dobrých 50 m. V tu chvíli jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy jsem na dráze těsně prohrál závěrečný sprintérský souboj v běhu na 1500 m. Zahájil jsem tedy zdrcující sprint. Soupeř zareagoval až když jsem byl vedle něho a byl to boj do posledních metrů, tentokrát v můj prospěch. Vzplanulo ve mě potěšení, ale zároveň zklamání. Skončil jsem na devátém místě, tento závod jsem pomýšlel alespoň o 4 příčky výše.
Ale vzal jsem si ponaučení pro příště, že bez nutné dávky agresivity a tvrdé vůle to prostě nejde.
