Běh 03.01.2011

Bylo pondělí 3. ledna a já jsem se rozhodl zase pro jeden ze svých dlouhých, pohodových běhů, který se blíží k hranici 20 km. Není to nic světoborného, jak by se mohlo zdát, je jen první v Novém roce 2011. Nemáte s sebou žádný sporttester, neřešíte čas, zda doběhnete za hodinu a půl nebo až za tři hodiny. Jste jen Vy, Vaše tělo, nohy bušící do země se strojovou pravidelností a příroda a život kolem Vás. Spoléháte se jen na sebe a běžíte podle okamžitých pocitů, ať pozitivních nebo negativních a jste zvědavi, co Vás dneska nového potká. Trasa je sice pořád stejná, ale 20 km není zas tak málo, aby Vás některé věci nepřekvapily. Občas někde zabolí a tu a tam se trápíte deset dvacet minut, ale pak to třeba přejde a pokračujete dál. V nehorším případě vždy můžete dojít na hromadnou dopravu a nechat se dopravit domů Dopravním podnikem, a.s. v Praze. 🙂 Je to o zkušenostech, pořád analyzujete a vyhodnocujete momentální stav. Důležité je trasu uběhnout s pokud možno příjemnými pocity a trénovat obecnou vytrvalost, která se na jaře a v létě určitě dobře zúročí, ne běžet jako o závod, udýchaný, vyčerpaný a v rekordním čase. Nepletu si to, nejsem na závodech.

Z hlavy plynou denní, rodinné a pracovní problémy tak rychle, že na ně nestačíte myslet, a to je jenom a jenom dobře, protože do běhání tyto problémy nepatří. Když běhám, neřeším problémy (vyjma běžeckých), oni se často jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší samy. Možná za to mohou endorfíny a je to tato látka, co nás nutí běhat dál a dál, protože nám to hodně pomáhá nejenom při běhání. Kdo ví?!

Vyběhl jsem nabalen pouze do Moira trička a bundy od Kalaše. Ano, extrémně jsem snížil na své poměry počet vrstev na dvě, pokud nepočítáte bundu, tak na jednu (po zkušenosti ze závodu na 5 km). Řekl jsem si, uvidíme, co to se mnou udělá, mohl bych podat vyšší výkon a být dříve doma, snad nezmrznu. 

Bylo pozdní odpoledne, docela „teplo“ (později začalo marznout, ajaj) a tělo chtělo pohyb. A já jsem bylo pro! Vzal jsem si na to ještě jednoho malého pomocníka – fotoaparát; líbí se mi totiž fotografovat při běhu a chtěl bych Vám ukázat nádhernou zimní krajinu, kterou jsem pomalu, ale jistě putuval. Nemohu tu mluvit o klasickém běhání, tempo je pomalé a opravdový závodník by se mi jen smál, jde spíše o jogging, „běh s batohem“, který je občas hodně těžký (jak batoh, tak i běh samotný). Prostě si užíváte pomalé tempo, v uších Vám buší písnička jedna za druhou, noha nohu pomalu míjí a vy běžíte neúnavně dál a dál. Před Vámi se otvírají scenérie, které za tu dobu už dobře znáte, ale pokaždé jsou tak trochu jiné. Někdy si postesknete, že jste teprve tady, jindy zase, jak skvěle Vám to jde, jednou nahoře, jednou dole, sinusoida jak vyšitá.

…proběhl jsem Kampou. Prvním objektem pro fotografování mi stálo až Národní divadlo v Praze a most Legií, přes který jsem se blížil k Národnímu divadlu a dál pokračoval Masarykovo nábřežím k Mánesu.

Obvykle tu přebíhám silnici na mostě Legií zleva doprava, protože nevydržím stát jen tak na semaforech a mnohdy se načekám více než je vhodné i pro mé pomalé tempo, ale co se dá dělat. Je zde hustá doprava, jedno auto za druhým. Auta mám rád, a tak alespoň při rytmu hudby sleduju na semaforech dopravu a pohyb luxusních aut typu Audi, BMW, Mercedes a dalších značek. Turisté na Vás se zájmem koukají, občas neví, zda mají fotit památky, panoramata nebo Vás a bedlivě si prohlíží, kdo tu běží v takovém počasí a marastu, když sami sotva jdou. Některým lidem nestojíte ani za pohled, naprostý nezájem, naprostá anonymita, možná si jen pomyslí, to je blázen, další běžecký závislák, co neví co s časem.

U Mánesu jsem seběhl blíže k nábřeží (náplavkou) a běžel pod Jiráskovým mostem, Palackého mostem, směrem k Podskalí a k Výtoni. Cesta byla uklouzaná a po dlažebních kostkách to nebyl žádný med, zvolnil jsem a dál se kochal Vltavou a krajinou kolem mě.

Pozn.: !!! Aktualizováno !!! Poslední dobou raději neběhám náplavkou, ale po obyčejném chodníku nahoře nad náplavkou, i když je tu několik semaforů, které můj běh přeruší, nevadí, zase si mohu trochu odpočinout. Naposledy jsem se díky tomu dal do řeči i s běžkyní, kterou jsem předběhl, pak mě zase předběhla ona a později jsem ji doběhl a dal se do rozhovoru, ale moc dlouho jsme si nepopovídali, brzy to otočila zpět. Povídat si s běžci mi nejde, běžcům totiž většinou vůbec nestíhám. 🙂

Podběhl jsem Vyšehradský tunel a pokračoval jsem Podolským nábřežím dál po (cyklo)stezce u Modřanské k tankovací stanici Agip. Nezdá se to, ale tohle je opravdu dlouhá a rovná trasa, která klame tím, že se zdá, že už končí. Nekončí! Tady mě obvykle přestane cokoliv bolet, na druhou stranu mi to tu vůbec neubíhá. Potkávám tu nejvíce běžců a běžkyň, které běží mnohem rychleji než já. Někteří možná na mě i pohrdavě koukají, co tu je za joggaře s batohem, kteří se sotva plouží. Nicméně, když některé potkám po dalších pěti až osmi kilometrech, začnou mě srdečně zdravit a jsou docela překvapení, že pořád ještě běžím. Pravděpodobně tu většina běžců běhá kolem pěti až deseti kilometrů. Jo, s těžkým ruksakem opravdu žádné rychlostní rekordy trhat nebudu, a že už jsem pár stíhacích běhů na této trase zkoušel. 🙂

Za “Agipkou” jsem pokračoval po neupravené stezce dál k Modřanům po Pobřežní cestě. Dostáváte se na stezku, kde zpočátku svítí lampy kolem, ale díky stromům je tu mnohem větší tma a lampy stezku přestanou po chvilce kolovat. Párkrát se ještě vrátí, aby Vám svítily hezky na cestu, ale po čase se zcela vytratí. Silnice je od Vás hodně vlevo a za chvíli o ní ani nevíte.

Tady občas na mě padají chmury, nikde ani živáčka, jen Vy sám, sníh, vpravo voda, vzdálené mosty a na pravém břehu Vltavy vidíte velmi vzdálené kužele zářících světlometů automobilů. Pečlivě sleduji okolí, zda se tu nepohybují nějaká individua, občas se ohlédnu zpět, ale většinou mě překvapí ženy s kočárky. No sakriš, tak sem bych se teda jako žena s kočárkem osobně hodně bál! Některé chodce spatříte až na poslední chvíli, zdají se Vám totiž jako jeden z mnoha tmavých stínů. Nejsou vůbec osvětlení a ani si neuvědomují, že byste je mohl také přehlídnout. Při běhu to není ani takový problém, ale na kole je to nebezpečné.

Na této stezce platí pravidlo nejenom dobře svítit na kole, ale i vidět z kola na cestu a okolí.  Vidět a být viděn. Když je hodně sněhu, žádného cyklistu tu nepotkáte, s lepším počasím se sem a tam objeví, včetně běžců a běžkyň. Je to proklatě strašidelná scenérie, na druhou stranu tady ještě nějakého živáčka spatříte, za čtyři kilometry už v podstatě nikoho, kromě vlaku.

Voda je krásná, hezky se zrcadlí, ale v zimě je díky ní také docela zima a osobně to cítím i přes kvalitní oblečení. Většinou už mám hodinu běhu za sebou, takže funkční oblečení se stává jaksi nefunkčním, mokrým, a to psychice moc nepomáhá, proto raději trochu přidáte. Občas je tu kopeček, různě se to zatáčí, rozhodně  se nejdná o monotónní běh.

Silnice u golfového hřiště či co to je (myslím, že tam jsou dvě, teď jsem u toho prvního) mě sice pořád uchvacovala tím, že je zasněžená, ale také byla poměrně kluzká. Po výběhu mírného kopečku jsem se rozhodl nasadit nesmeky. Nohy nebyly jisté a boty docela klouzaly, jasný důvod je použít.

A teď mě čekala ještě cesta v naprosté tmě. 🙂 Nasazování nebylo nejsnazší. Nejdříve sundat batoh a najít baterku, abych si posvítil do batohu. Hurá, nesmeky jsem rychle našel a teď je nazout. Co Vám budu povídat, chvíli mi to trvalo. Člověk si sice odpočinul, ale také pěkně vymrznul. Několikrát jsem zkontroloval, zda nesmeky dobře drží na botách a pozvolna se začal dostávat zase do běžeckého tempa.

Následovaly silnice U Ledáren a U Kempingu, dál předlouhá ulice s názvem Vltavanů, kolem areálu Hamr a Hamr Sport. Pokračuji okolo golfového hřiště (druhé v pořadí, jestli se nemýlím), skate parku a freestyle parku.

Tady jste v poslední, ale nejtěžší čtvrtině trasy. Nemám moc síly, všude hodně tma, klid, studený pot na kůži. Jste rádi, že jste už tak daleko, ale to nejtěžší Vás čeká. A závěrečný kopec na Zbraslavi Vás naprosto vyždímá. Vidíte, jak se Vám kouří od úst, nikde ani živáčka a čekáte, až se objeví ve tmě buď před Vámi nebo za Vámi (o to je to strašidelnější) osvětlený vlak. Běžíte s mp3 přehrávačem, takže vlak za sebou neslyšíte, pak najednou za sebou pocitově cítíte světlo, kužel, který se pořád zvětšuje. Je to auto? Rychle uhnete na stranu. Ne, je to vlak. OK, i když to už znáte, po každé se leknete.

Běžím z posledních sil kolem železnice (zastávka Praha – Modřany) a Modřanské laguny. Vlak mě překvapí, leknu se. Běžím dál kolem podchodu a laviček na cvičení po stezce, která se za chvíli přiblíží k výše zmiňované zastávce a koleji. Cesta se zdá nekonečná, ale tuším, že když už jsem tady, tak to zvládnu. Přeci to teď jen tak po tolika kilometrech nezabalím.

Pokračuji silnicí U Soutoku (pod pražským okruhem), odbočím doprava ke kynologickému cvičišti. Nalevo se nachází Komořany a Závišť. Tady je to jen o vůli. Mám už dost strnulou šíji od batohu, bolí mě za krkem, občas se zastavím, abych popošel pár kroků a protáhl si trošku ruce a hlavu. Sleduji zámek po levé straně, jak je hezky osvětlen. Chvílemi nevím, co s rukama, tak si je opírám o popruhy batohu stylem, jako bych měl ruce v bok a běžím, jen abych je měl v jiné poloze. Možná vypadám směšně, ale zabírá to. Ruce a hlava si odpočinou.

Podběhnu most Závodu míru a vracím se přes něj ke Zbraslavi, a to ulicí Žitavského, Boženy Stárkové, K Interně, U Prádelny a V Bílce. V ulici Boženy Stárkové si sundavám nesmeky, protože sníh už skoro nikde není a nechci si hroty zničit. Čeká mě ještě třešnička na dortu, závěrečný krpál. Chvíli běžím, chvíli ne. Už nemám ani vůli, část kopce vyjdu. Někdy je to s fyzičkou lepší a vyběhnu jej celý, ale spíše to bude tím, že je  batoh občas lehčí, takže mi zůstane více sil.

Konečně jsem doma, dám si teplou sprchu, umyju si zuby, dojdu si na záchod, pustím televizi, vypiju litr vody, něco pojím (dodám cukry ze sušinek a dalšího sladkého) a usnu, resp. vytuhnu na posteli. Jaké byly tedy pocity z běhu?  Výkon jsem sice podal pravděpodobně lepší než jindy, ale díky neustálému fotografování  (musel jsem mnohdy vytvořit i deset snímků, aby to vůbec nějak vypadalo, takže sundat rukavici, vyndat fotoaparatát, připravit jej, zaměřit, zaostřit, snímnout, nepovede, znovu zaostřit, snímnout, dokud se mi snímky nelíbí, schovat fotoaparát, nasadit rukavici a mohu běžet dál) a díky nepovedeným snímkům jsem se zdržel déle než bylo zdrávo. Přiznám se, dorazil jsem až za 3,5 hodiny slušně prochladnutý. 🙂 Netušil jsem, jakou oběť udělám pro „pár stovek snímků“. A to je konec vyprávění jednoho z mých běhů. Snad se Vám příběh líbil a zaujal Vás pro vlastní běžeckou inspiraci.