Před právě končícím létem mě s0cketka naverbovala do Baroka v Plasech. Že prý je to krásný běh, a tak jsem se přihlásila. Jenže mi nějak zapomněla říci, že je přihlášená na desítku a ne na půlmaraton. A já se samozřejmě přihlásila na půlmaraton :-).
Pád v závěru Jesenického půlmaratonu před čtrnácti dny nebyl tak malicherný, jak jsem si myslela – ve snaze nepodvrknout si pravý kotník jsem si tehdy pochroumala ten levý – a bohužel ani přes čtrnáctidenní pauzu se jeho stav nezlepšil :-/. S0cketka mi navíc oznámila, že nepoběží, protože je ještě vyčerpaná z Jeseníků.
Je to jasné, nikam se nejede :-(.
To bychom ale nebyly my, abychom se vzdávaly! Navíc mělo být krásně, takže v týdnu jsme se domluvily, že přecijen pojedeme. Místo s0cektky poběží její drahý a já to s tím kotníkem a nachlazením nějak zkusím. S0cketka nám bude dělat doprovod.
Přes drobné peripetie s odjezdem jsme se do Plas dostali včas, abchom vyzvedli startovní čísla a připravili se na běh. Během čekání na startu jsem zas zírala, s jakým množstvím běžců se s0cketka zdraví a povídá. Jak si jen vždycky může tolik lidí pamatovat? Já jsem znala asi 3-4, ale pochybuju, že oni si na mě z dřívějška pamatovali…
Před desátou nás začali zvát do startovního koridoru. Ještě jsem stihla telefonicky zkontrolovat, zda jsou mí hoši doma v pořádku. A už tu byl start.
K mému údivu se běžel nejprve okruh po přilehlé louce opět přes startovní bránu. Jak demotivující! Pak jsme se ale již vydali na mě neznámou trať.
S0cektka „nekecala“, trasa Baroka je krásná. Nejprve rovina, pak pořádný kopec a pak už jen lehce zvlěný terén a nakonec závěrečná rovinka. Ideální!
Zpočátku mě ani ten kotník tolik nebolel. „Bezva – že bych to rozhýbala?“ zaradovala jsem se. Leč předčasně. Po pár kilometrech mě v kotníku začalo děsně bodat, stoupnout si na špičku bylo nemožné, ohnout kotník, taktéž. Snažila jsem se tedy levačku co nejméně zatěžovat a můj běh se změnil v podivuhodné poskakování po pravé noze. Do kopce jsem šla, z kopce a po rovině jsem pajdala a různě nakrucovala levou nohu. Nejhorší byl pocit, že by se mi jinak běželo dobře. „Tak takhle se cítí s0cketka, když běží na pohodu“ pomyslela jsem si, když mě předbíhaly davy lidí, zatímco já se kochala krajinou a úpěla bolestí. Dokonce jsem poctivě stavěla na každé občerstvovačce (protože když už se člověk tak dlouho v něčem plácá, tak to napití už ho zas až tak nezdrží :-)). A že jich tam bylo! Sotva se člověk občerstvil a kousek popoběhl, už mu zas někdo podával kelímek.
Propadala jsem se hlouběji a hlouběji, až jsem nabyla dojmu, že už musím být poslední a co nevidět mě začnou předbíhat maratonci. Paniku přerušil můstek, který se přede mnou objevil a již známá štěrková cesta, kterou jsme se rozbíhali, následoval „fuj“ okruh po louce. Na konci už na mě pokřikovala s0cketka s Davidem (asi s radostí, že už jsem konečně doběhla a že už nemusejí čekat ;-)), a tak jsem se v čase 2:14 dobelhala do cíle. Byla jsme na sebe dost naštvaná. Hrůza, v životě jsem neběžela půlmaraton za dvě a čvtrt hodiny.
Dalším úkolem bylo nalézt sprchy, o nichž pán na pódiu mluvil, že jsou někde ve škole či co, a uvést se do člověčího stavu. Našla jsem je. Ovšem někdo zapomněl říci, že jsou společné prodámy i pány. A tak mě čekal skutečně nevšední zážitek. Nejprve to šlo, byly tam dvě dámy a dva pánové a ve sprchách spusta páry přes kterou nebylo vidět, ale když jsem se vrátila do šatny, byla plná pánů. Takhle rychle oblečená jsem snad nikdy nebyla :-D.
Když jsem se vracela za s0cketkou, dorazil mi naproti můj drahý, přijel na motorce. Chvíli jsme poseděli a občerstvili se, když jsem náhle zjistila, že nemám v batohu pěněženku s doklady. Vše jsem několikrát prohledala, ale nikde nebyla, takže jsem začala hysterčit, že jsem ji ztratila někde v trávě na louce cestou do/ze sprch (protože na běžeckých závodech se nekrade). Naštěstí byla zamčená v s0cketčině autě, zapadlá pod věcmi na zadním sedadle. „Ufff!“ oddechla jsem si, protože představa, jak obíhám všechny úřady a instituce kvůli dokadům a kartám, byla šílená.
Domů jsme se již vydali zvlášť, rozhodla jsem se jet s manželem na motorce, když už za mnou přijel…
Zrovna když jsme vyráželi, zahlédla jsem Nikie, jak dobíhá k cílové rovince po maratonu. Borkyně! Doma jsem zjistila, že se umístila na 3. místě, takže velká borkyně! Tímto velká gratulace!
Baroko bylo plné zajímavých zážitků, v úplném zdraví jsem ho sice nedokončila (ale ani nezačala) a úspěšně už vůbec ne, nicméně, stejně jsem ráda, že jsem to neodpískala. Trasa, značení, občerstvovačky i oragnizační stránka (až na ty sprchy) byly zcela perfektní :-).
