Znáte takový ten druh tréninku, kdy se odhodláte a vyrazíte trénovat i v nepříznivém počasí ven? Dnes jsem si takový trénink náramně užila, i když mě ta šílená vichřice, probíhající nyní v Beskydech, málem odfoukla. Naštěstí jsem to přežila a nejen to. Tyto tréninky s tím pravým adrenalinem mi připomínají proč se ještě stále věnuji trailrunningu a hlavně ultrarunningu
ČTVRTEČNÍ VÝBĚH
– 17. 11. 2016
Měl to být obyčejný trénink. Jednoduše si vyběhnout na kopec, pak seběhnout dolů. Trocha techniky, trocha objemu a konec. Jenže to bych nebyla já, kdybych to zase neudělala nějak extra.
Místo klasického poledního tréninku vyrážím ven až téměř za tmy. Ono to totiž bývá tak, že má člověk stále čas a najednou se podívá na hodiny a říká si:„sakra, to už je tolik hodin?“ Ano, bohužel tomu tak je. Tréninku se ale vzdát nemíním. A tak vybíhám.
Čelovku nasazuji po deseti minutách běhu a běžím do kopce vstříc nočnímu dobrodružství. Cesta ale není nejhorší. Sníh nám roztál a je ho kolem místy jen trocha.
Při takovém běhu, kdy s minimální pravděpodobností někoho v noci v horách potkáte, si můžete užívat dokonalost okamžiku. Jste tu jen vy a vaše mysl. Máte možnost soustředit se jen na své kroky, což je v cíli nutnost, jestli nechcete někde spadnout.
 |
| Cesta na Pustevny |
Extrémní trénink na extrémní závod
Čím více stoupám nahoru a čím více se blížím sedlu Tanečnice, tím více sněhu se objevuje pod mýma nohama. Takže se místy bořím v polo roztátých sračičkách. Chvíli pomýšlím na to, že to zabalím a vrátím se domů. Nakonec se přemůžu a i když mám trochu strach, tak pokračuji dále.
Rozbíhám to a i když párkrát spadnu, tak se nenechám zlomit. Má to být přeci extrémní trénink na extrémní závod a to se vším všudy.
 |
| Ondřejník v mlze (pohled z Trojanovic) |
V cíli vytrvám. Doběhnu na Sedlo Tanečnice a následně na Pustevny, kde si dám alespoň jedno pivo. Za odměnu. Poté pokračuje druhá část tréninku.
SEBĚHY – NEJLEPŠÍ ČÁST TRÉNINKU – MILUJI TO
Vydávám se na svou druhou tréninkovou část. Sbíhám dolů po sjezdovce. Tentokrát běžím bez holí. Ironií je, že cesta na vrchol mi trvá věčnost, zato dole jsem do deseti minut. Seběh už je jen takové to slíznutí smetany na závěr tréninku. No nádhera.
 |
| Noříčí hora |
PÁTEČNÍ MTB 18.11.2016 NECHAT SE ODFOUKNOUT
 |
| Cesta |
Proč se nevydat v tom největším větru do města? Protože musíte. Tak se tak vydám na projížďku na kole. Vítr je ale šílený. Málem mě to už při nasednutí a ujetí prvních deseti metrů od domu odfoukne. Do města ale musím a tak se opět nevzdávám a jedu. Každopádně už před výpravou vím, že to bude stát za to. Na hlavní cestě mě to málem odfoukne do příkopy. Jediné štěstí je, že kolem zrovna nejezdí žádné auta. Dojedu do Frenštátu a co nezjistím, že jsem si nevzala občanský průkaz. Bez něj mi dopis z pošty nedají. Jedu opět domů, kde si vezmu občanku a pokračuji zpět směr město. Tak dám si to v rámci tréninku. Na poště už mám konečně vše. Vyzvednu doporučené psaní a mířím domů. Ve Frenštátě si připadám jak blázen na tom kole a hlavně na silnici.
 |
| ŠLAPU |
Čím více se blížím směr Trojanovice, tím více je na krajnici stromů. V noci to vypadá opravdu strašidelně. Jo, tyto extrémy mě baví. Bojuji s větrem co to jde. Ale bojujte s přírodními živly. Jde to vůbec? Myslím že není šance. Nazvala bych to spíše trénink překonávání sama sebe. A co je cílem takového tréninku? No přeci nesesednout nebo nespadnout z kola – v tom vichru a za tmy, zdůrazňuji. Opět mi v žilách začíná kolovat dávka adrenalinu.
Nic mě naštěstí nesrazilo a ani jsem neskončila odfouknutá někde s kolem v příkopě. Super. Přežila jsem to. A můžu se už jen těšit na další podobný extrémní trénink.
