Jdu na poslední chviličky do vip zázemí, abych obdržela ještě nějaké ty rady a pak už rychle na start, za 5 minut by to mělo vypuknout. Zatím se ještě pořád tvářím, že o nic nejde. Pak mnou trhne, když nemůžu najít vstup do koridoru C, naštěstí stačilo ujít ještě pár metrů a objevil se. Slečny mne upozorňují, že jsem na konci C, spíš už v D, tak jestli mi to nevadí. I kdyby mi to vadilo, tak jsem děsně líná se prodírat dopředějš. Z repráků hrají Vangelise, to je moje srdcovka a už teď jsem trochu na měkko. Nevím co se děje, najednou se celá ta kolona posunula dopředu. To už se jako běží? Vždyť nestříleli, ne? Nechápu to, ale ještě před startem jsem se posunula až na prostředek koridoru B. Pak se spustilo bušení srdce a to neměli dělat. Skoro jsem zpanikařila, nutně potřebovala na záchod a na tepovce měla 140. Jak se pak mám při běhu držet v ideálním rozmezí tepů, když už v klidu je to takhle moc? Hele, Vltava, uvědomila jsem si a musela zmáčknout první slzu. To mě tak neskutečně dostalo!
Najednou běžím a pořád to hraje, proběhla jsem kolem vip zóny a pořád to hraje, ještě na konci startovní rovinky se mi chce brečet. Pořád běžím, snažím se nepřepálit začátek a najednou jsem na prvním kilometru, proplétám se davem a je mi krásně. přes most to byla taky pohodička, všude tak krásně hrajou! Těsně před otočkou hledám v protisměru ségru. Jé, tamhle je! Zamáváme si a za chvilku se už i já otáčím. V tu chvíli si uvědomuji tu neskutečnou absurditu. Běh večerní Prahou, sluníčko ještě ani pořádně nezapadlo, svítí přímo do obličeje a ke všemu je děsný vedro, tohle jsem nečekala, snad na metro běhu budou mít trošku líp. Celou trasu podél řeky směrem ku Hradu mám přivřené oči a běžím podle toho, jak běží nohy přede mnou. Děsně se těším na další otočku, to sluníčko mě neskutečně štve, jenomže otočka pořád nikde. Začíná mě tlačit hrudní pás, je to děsně nepříjemné, za otočkou, v půlce cesty na most mám chuť ho svléknout a zahodit, jenomže bych se za prvé zdržela a za druhé by mi pak sporttester byl k ničemu, takže to vydržím. Vybíhám na most, ještě pořád se držím, i když už mi není zrovna dvakrát nejlépe, tu věc jsem měla zahodit, tlačí mi na žaludek.
Míjím ceduli 4 km a v duchu si tleskám, tak dlouho jsem bez pauzy ještě nikdy neběžela, jenže to jsem nevěděla, co přijde za chvilku. Všude kolem začínají holky přecházet do chůze, neměly to dělat! Protože je to vůči ostatním děsně demoralizující a demotivující a tak jsem i já přešla. A v tom okamžiku jako by mě praštili palicí. Je mi špatně a přemýšlím, jestli nenakrmím ryby ve Vltavě. Ne, mám silnou vůli, takovou ostudu si neudělám. Sbírám poslední zbytky sil a opět se rozbíhám, uklidním tempo a zas chvíli běžím, jako by se nechumelilo. Vydrželo mi to zhruba 100 metrů, pak jsem opět musela zvolnit až do chůze. Indiánským během jsem popobíhala a popocházela po trati až do zatáčky před cílovou rovinkou. Pak jsem se hecla, že mě přece takhle lidi nemůžou vidět a celých 400 metrů nebo kolik to bylo, jsem uběhla v celkem solidním tempu. Lid fandí, křič, mlátí do bariér, úplně cítím, jak mě tlačí do cíle. Ještě jsem dokonce zvládla předběhnout asi 2 spoluběžkyně a jsem v cíli. Neskutečně š’tastná!
Na hodinkách jsem si stopla čas 31:32, oficiální čipový čas 31:31, o minutu a půl mi to nevyšlo, ale nevadí, jsem ráda, že jsem doběhla
. Teď už jenom vyřídit formality jako je předání medaile. Vycházím z koridoru a hledám někoho, kdo mi předá vip visačku. Je mi krásně, atleti mi gratulují a já se cítím být součástí něčeho krásného. Příští rok to půjdu pod půl hodinu!
Růžová čelenka, bílé tílko. Začíná mi být zle
Peru se s tím, co to dá. Na fotce je to vidět?.
Kamarádka říkala, že to vypadá, jako bych si v klídečku šla. No, jestli takhle vypadám při chůzi, tak děkuji?
První díl seriálu najdete tady.
