Je na čase shrnout zážitky z posledních dvou týdnů.
Postupně se mi dařilo snižovat dávky analgetik – zůstal Tramadol 2x denně a sem tam ještě brufen na noc. Po pěti dnech jsem dobral antibiotika a po šesti i antitrombotické injekce. Samozřejmě, aby byla legrace, tak tou poslední jsem trefil nerv, takže stála za to. Největší zážitek ale byl, že jsem mohl konečně definitivně rozbalit nohu, sundat krytí stehů a pořádně se osprchovat. Nádhera… Dlouho se mi nedařilo zvedání napnuté nohy. Svalům se nechtělo, navíc to neuvěřitelně bolelo – což byl dost možná důvod, proč se jim nechtělo. Než jsem rozbalil nohu a sundal krytí, myslel jsem si, že je tak citlivé místo odběru štěpu, ale pak jsem zjistil, že tak strašně bolí holeň. Při odběru štěpu se samozřejmě do okolí kosti vyleje nějaké množství krve – a hematom pak tlačí na co může… Nakonec jsem nefungující svaly vyřešil tak, že jsem si na postelí udělal kladku, nohu chytl do smyčky a opatrně jí zdvihal nahoru na smyčce. Současně jsem se svaly snažil zatínat. Na nějaký pátý pokus se mi to opravdu povedlo a noha i po povolení smyčky zůstala zdvihnutá. Nutno dodat, že jsem pak deset minut funěl jako po maratonu. Důležité však je, že se mi postupně začalo dřit zvládat zdvihání natažené nohy i bez předchozí „aktivace“ kladkou. Flexe se také pomalu zlepšovala, ale přes 45 stupnů to šlo dost ztěžka. Ale rehabilitační plán zněl jasně: 2.-5. pooperační den postupně zvyšovat flexi do 60 stupňů. U mě to bylo spíš někde mezi 5. a 10. dnem, největším omezením ve všem byla bolest holeně. Nakonec se však povedlo.
 |
| Ještě před vytažením stehů: jeden steh vlevo, velký vpravo. Tečka nahoře na stehně je místo, kudy vyšel ven zaváděcí vrták při vrtání stehenní kosti. |
Devátý den po operaci (sobota) jsem to už nevydržel, vytáhnul novou nepromokavou cyklo/běžeckou bundu a vyrazil do deště. Na první pokus jsem ušel 1,2 km za šílených 26 minut. Ale hned druhý den to bylo 2,5 km/51 min, další den to samé, jen o čtyři minuty rychleji a z půlky bez berlí. V úterý jsem už vzal berle rovnou jenom do rukou a začal jsem se snažit: 2,6 km/46 minut, celé bez berlí.
Ve středu jsem měl pobíhací den. Ráno návštěva u mého praktického lékaře (MUDr. Páša), kde jsem si nechal ukončit neschopenku. Stejně v práci dobře třetinu (a víc) času sedím, tak lepší než sedět doma a nudit se – navíc úkoly se samozřejmě postupně hromadí koleno nekoleno… V poledne pak kontrola u pana doktora Maurera. Vytáhnul mi stehy (a peníze z peněženky), zkonstatoval, že koleno vypadá dobře (flexe už skoro 90 stupňů – postupně koleno trochu povoluje i samo) a že se tedy uvidíme přibližně za dva měsíce (10. týden po operaci). Ještě jsem se dozvěděl, že rehabilitaci záměrně nepíše. Do 10. týdne prý není dobré nechat si na koleno sahat od kohokoliv cizího, pouze je třeba cvičit podle rozpisu. Moc násilná „rehabilitace“ zhoršuje vhojení štěpu. A po deseti týdnech, pokud pojedu podle rozpisu, tak nebudu potřebovat ani tak rehabilitaci, jako už posilovnu, abych dostal nohu zpět do formy.
V pátek jsem absolvoval první pracovní den (peklo) a první poúrazovou kryosaunu, v sobotu fotil na ŠUTRu a neděli jsem strávil v botanické zahradě, ve Stromovce, v kryosauně a na Vyšehradě. Celkem nachozeno (ne moc rychle, zato zcela bez berlí) nějakých 12 kilometrů. Jedinou vadou na kráse pořád ještě zůstává hodně pomalu se vstřebávající hematom u holeně – pořád ještě mě to občas v noci dokáže vzbudit a nějakou dobu držet vzhůru. Co člověk nadělá…
Teď opatrně zvládnout pořádně těch 90 stupňů, abych mohl jezdit na rotopedu – a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty 😉
