Kolegyně mi poslala odkaz na moc pěkné tričko. Docela přesně to vystihuje moje pocity během druhé noci po operaci. Šel jsem spát v jedenáct, v jednu se vzbudil (bolest), najedl se, protože žaludek řval hladem (taky jsem už dva dny pořádně nejedl), vzal si brufen a dočetl knihu (mimochodem, příznivcům Neila Gaimana a Tima Burtona by rozhodně kniha Jonathana L. Howarda Nekromant Johannes Cabal neměla uniknout). Pak jsem usnul mezi půl čtvrtou a šestou. Vzal jsem si Phlogenzym a šel zas spát, v půl sedmé jsem si pak dal koktejl sestávající z antibiotik (Xorimax), silného analgetika (Tramadol) a protitrombotické injekce (Zibor, trefil jsem se už na druhý pokus;-).
|
|
||||
|
|
Celé dopoledne jsem tedy dost nepoužitelný, jen sedím a koukám na televizi a cvičím extenzi a zatínání svalů. Jde to překvapivě dobře, před operací asi opravdu úplné extenzi bránil zbytek utrženého vazu. V jedenáct si beru dva Paraleny a o hodinu později zas Phlogenzym. Po obědě jdu poprvé zkusit flexi nohy v leže na břiše. Jde to. S neuvěřitelným úsilím zvládnu flexi do 45 °, větší brání částečně otok, částečně asi i obinadlo (pod kolenem se prostě nemá kam skrčit). Tak jako tak po 5 minutách jsem unavený jako po hodině běhu. Odpoledne proklimbám u televize s ledovanou nohou a hledám, co mi tam vlastně dali za šrouby (instruktážní video pro otrlé). Až v pět hodin si uvědomuju, že jsem si odpoledne vůbec nemusel vzít další analgetika a že při pokládání nohy z gauče na zem (stále pomocí berle) už nesyčím bolestí. Večer další Phlogenzym, atb a analgetikum a převaz nohy. Tedy sejmout obinadla, zděsit se, omotat obinadla a neuškrtit nohu. Následuje druhý pokus o flexi, se stejným výsledkem jako dopoledne (což považuju za pozitivum). Taky zkusmo zkouším ve stoje zatížit rovnoměrně obě nohy – jde to a dokonce to nebolí. S trochou obav čekám na noc, zda nižší bolestivost vydrží. Nicméně, pořád mi ještě zbývá rezerva, co se povolené denní dávky analgetik týče, tak to snad zvládnu lépe.
