ACL – den poté

Den D, 2. května, 7:30 ráno – příjem v Palas Atheně na Hájích. Na plastiku jdeme celkem čtyři, dva chlapi a dvě ženské. Vada na kráse je, že nám nikdo neřekne, v jakém jdeme pořadí, takže po předoperačním poučení a nafasování síťky na vlasy, punčochy proti trombóze na neoperovanou nohu a jednorázového andělíčka čekáme a čekáme. Mezitím se seznámuju s kolegou, tohle je (doufá) jeho poslední operace – před rokem a půl ho na motorce sestřelila jiná – havarovaná – motorka. Proti tomu je můj měsíc od úrazu prkotina. V jedenáct odvážejí jeho, kolem dvanácté pak mě. Od sestřičky na předoperačním dostávám kanylu, do ní „panáka, aby mi bylo veseleji“, pak mě přemístí na operační stůl, anesteziolog se mě ještě vyptá na pár věcí, dává mi dýchat…

…probouzí mě přístroj, co dělá ping. Říkám si, že ta zeď byla na opačné straně, proč tam jsem a na co čekají. Až když nahmatám obvaz, dojde mi, že už mám operaci za sebou, hodiny ukazují 14:00. Následuje převoz na pokoj, do kapačky morfin a odpoledne v polospánku. (edit) Jak jsem slíbil, volám a smskuju všem kolem – upřímně, ani si nepamatuju komu a co jsem napsal/řekl, takže doufám, že jsem se nedopustil nějakých přílišných faux pas. Oni moc dobře vědí, proč píšou, že po operaci nemá člověk činit závažná rozhodnutí 😉 (/edit) Někdy uprostřed morfinového rauše přichází pan doktor Maurer a říká nám, že operace šla fakt dobře, že normálně trvá hodinu ale u nás dvou to šlo tak hladce, že to zvládnul za 45 minut. Opatrně se ptám na menisky – prý v pořádku, jen zhmožděné, ale to bude dobré. Úžasná zpráva. Méně příjemná je jeho následující hláška: „Teď přijde doba, kdy to bude stát za prd. Dneska máte jediný úkol: mačkat tlačítko, aby vám sestra dala něco proti bolesti…“. A má pravdu, stojí to za prd… Pak tak pospáváme, opatrně upíjíme čaj a občas si čteme. Večer dostáváme rohlík a čaj, pak koukáme na fotbal. Kolega se rozhodne, že už zvládne dojít na záchod, já vidím jeho grimasy, zkusím pohnout nohou a konstatuju, že jedna noc s bažantem nikoho nezabila. Dostáváme kapačkou antibiotika a já pak ještě koktejl něčeho a morfinu, protože jsem ho nedostal odpoledne, a jdeme spát. Kolega usíná okamžitě, pro mě je noc neuvěřitelně dlouhá. Nedaří se mi usnout, pořád se pohybuju na hranici polospánku a budí mě noha. Nakonec mě definitivně budí sestra, která nás jde zkontrolovat, převázat nám nohu a vytáhnout nám Redonův dren. Je dobře, že předtím otevřela okno a pustila do pokoje trochu studeného vzduchu, protože pak s kolegou oba asi pět minut tak trochu lapeme po dechu. Ještě dostaneme instruktáž abych věděli, jak si správně píchat antitrombotikum a pak už konečně snídani. Po snídani mě čeká křest ohněm – cesta na záchod. Koleno nebolí (překvapivě). Co ale bolí naprosto neuvěřitelně je místo odběru štěpu – tedy přesně ta část nohy, kterou prostě nejde nezapojit, pokud potřebujete zvednout nohu (nebo jí nechcete nechat volně padnout k zemi). Nakonec zvládám prazvláštní techniku, při které nohu zvedám horním koncem berle jako hákem. Tohle absolvuju během dne ještě asi třikrát, z toho jednou kvůli obědu. Nikdy bych nevěřil, že svíčková na dva metry vzdáleném stole je moc daleko. Naštěstí pořád ještě dostáváme různé prášky proti bolesti, dohromady slušný koktejl, takže to v rámci možností jde. Dostáváme propouštěcí dokumentaci, recepty na analgetika, antibiotika a antitrombotika. Kolega odchází kolem jedné, já si ještě zdřímnu (tentokrát usnu dobře) a snažím se podle pokynů cvičit extensi a flexi nohy (nic moc), kolem páté pro mě pak přijíždí táta a já po nějakých 30 hodinách od operace vydávám domů. Teď už jen doufat, že bolest brzo odezní a já budu schopný co nejdřív pořádně rehabilitovat.