24 hodinovka na Kladně-MČR

Poslední takovou akcí, která stojí za zaznamenání byla 24 hodinovka na Kladně 27.-28.7.2014. Matně si vzpomínám, jak jsem loni touto dobou běžel maraton v Plzni a cestou domů jsme se zastavili kouknout na loňskou čtyřiadvacítku. Nechápal jsem jak může někdo dokázat v tom vedru kroužit 24 hodin. Pamatuju si, jak jsem tam Pavlovi Sedlákovi říkal, že tohle, tohle já nikdy nepoběžím. Ani nevím, co mě to napadlo ale letos, někdy v březnu(asi) mi najednou skočila taková náhodná myšlenka. Co to tak zkusit? No, a tak jsem najednou v sobotu jel směrem na Kladno. Jako parťáka jsem si vzal kámoše Petra Havelku, zkušeného běžce a hlavně člověka, který zažil chodecké ultra Paris-Colmar a tak ví, jak asi lidi po 20 hodinách na trati vypadají a jak se na ně musí. 

Přiznávám, že jsem na Kladno nejel v úplně pohodové formě, celý týden jsem byl nějaký unavený, utahaný, bez jiskry. Jak já tomu říkám, chyběly mi v nohou ty strunky. Ale dobrý, před startem jsme se pozdravili s ostatními, dostal jsem svoje oblíbené číslo 11 a pak už stačilo jen běžet. Jen 24 hodin.Hned od začátku za to vzal nějaký madˇar, nasadil pomalu sprint. Vydrželo mu to ale asi 5 kiláků a pak začal výrazně zpomalovat, myslím že nakonci byl okolo 15.místa. Na začátku běžím kousek s Míšou Dimitriadu, která se ale po chvíli odpojila, že běžím moc rychle. No, tempo 4.50 se mi rychlý nezdálo ale byl to začátek. Měl jsem v plánu pravidelně pít ionťáček a každou hodinu vzít jeden gel. Jak bláhová to byla představa se brzy ukázalo. Bylo takový vedro, že jsem po pár kolech sundal tílko a běžel jen v trenkách, pil každý kolo( měřilo 1km) a gel jsem si vzal jen jeden. Žaludek se hned od začátku v tom vedru moc netvářil. Takže jsem postupně přešel na banány a meloun. Ionťák jsem vyměnil za colu, trochu piva a mlíko s ledem. Vlastně si teď vybavuju že jsem Petrovi furt říkal ať do všeho dává led, hodně ledu. Tělu se to cšechno stejně nelíbilo a po 30 kilometrech se tvářilo jako že má za sebou aspoň stovku. Nohy bolely, proč? Normálně běhám v tréninku 40 km rychleji než tady. Tak proč se tak blbě cítím? Pak padla tma. Z noci si pamatuju jen pár útržků. Někdy před půlnocí jsem zastavil, na chviličku využil Evženův spacák a vyklepal nohy. Přišla první větší krize. Po asi 5 minutách ležení jsem si vzal ipoda a vyrazil. Ta hudba mě po pár kolech tak nakopla, že si všichni museli myslet že jsem si něco šlehnul. Najednou to byla taková euforie. Běhal jsem kiláky v tempu 4:25-30, občerstvovačku probíhal jen mávnutím že nic nechci. Zpíval jsem si a užíval si tu rychlost. V hlavě se mi vybavila knížka od Kiliana Jorneta, ta pasáž, kde popisuje jak při přeběhu Pyrenejí najednou do jeho nohou vlétla energie a on po překonání krize upaloval velmi rychle. Moc dobře jsem si pamatoval, co ale následovalo. Za tuhle euforii se platí. A já budu muset taky zaplatit. Tak ještě kolo, ještě jedno, už to zpomaluje…a už je to v háji. Ten útlum co následoval, to bylo peklo. Dopotácel jsem se do depa, zahlásil že potřebuju něco na žaludek a odešel do občerstvovacího stanu. Tam jsem se opřel o pultík a pochopil, že musím okamžitě ven. Tak jsem vypadl do milosrdné tmy a v ní se chvíli kroutil a dělal nepěkné věci. Další kola byla docela drsná, chvilku jsem začal usínat a bylo jasný, že si musím lehnout. V depu Petr hlásil že ať tedy ještě běžím kolo a že dojde do auta pro karimatku. Já ale před sebou viděl karimatku, na které nikdo nebyl a vypadala že je připravená přímo pro mě. Padl jsem na ní, požádal je ať ěm za 5 munit vzbudí a okamžitě usnul. Po chvilce se mnou třepou a že jako mám běžet. Ještě pět minut prosím. Dobře. Petr by mě zabiják hned hnal na trať, Evžen šeptal, nech ho, dej mu čas. Díky Evžene. Po 15 minutách mě z pelechu vykopali a začal jsem zase kroužit. Pomalu, pak trochu rychleji. No, ta euforie už se nikdy nevrátila. Ale po pár hodinách vyšlo slunce, vzduch po noční bouřce byl jak v prádelně a vůbec to všechno bylo takový správně ultra. Všichni jsme se tam ploužili a různě kroutili a bylo to vůbec takový zajímavý panoptikum. V nedělním dopoledni se u trati objevilo i pár chudáků zvracejících do křoví. Moje propočty mi ukazovali, že bych měl dát 230km, což mi zase trochu pomohlo myslet na konec. Protože jsem si řekl, že po 230kilometrech bych se mohl zastavit a skončit. Jenže to by u cíle nesmělo být takových lidí. Já si tam doběhl, hlásím konec a oni hned jako že je ještě čas a ať si ještě běžím. Tak jsem odběhl ještě kolečko a tím svoje kroužení zakončil definitivně. Opřel jsem se tam, pozoroval ostatní jak se ještě snažili urvat poslední metry a pak to odtroubili. Konec. Následovala sprcha, jídlo, vyhlášení. Prostě taková ta hezká tečka. Byl to moc pěkný víkend. A hlavně mě napadá jedna zásadní věc: v posledních kilometrech Perunu jsem si říkal: tohle už nechci nikdy běžet. V posledních kilometrech v Chamonix jsem si říkal: tohle už nechci nikdy běžet. A na Kladně jsem si říkal: sakra, příště to musí být aspoň za dvěstěpadesát!! Z čehož mám fakt radost. Čekal jsem, že kroužit na kilometrovým okruhu 24 hodin bude pro psychiku utrpení ale bylo to všechno prima a nebýt těch momentů, kdy si člověk myslí, že je mu blbě, že ho něco bolí nebo že snad chce zvracet tak to je fakt dobrej mejdan. Už se těším na další rundu.