A je to tady – předposlední víkend v lednu a s ním každoroční závod s názvem 24 hodin na Lysé hoře. Tentokrát se účastním tohoto závodu po čtvrté. Letos je u mě vše ve znamení změn, proto oproti mé účasti v jednotlivcích na předchozích třech ročnících zvolím registraci ve dvojicích s Lenkou Trawinskou.
Pátek – den před závodem
V pátek se jdeme registrovat na závod do Ostravice kde zjišťujeme, že se na penzion Sluníčko, v kterém jsme ubytované, dostaneme až ráno. Já budu startovat jako první, proto si u sebe po registraci nechávám čip. Následně už jedu domu, kde si nachystám potřebné věci k závodu, kterých mám opravdu mnoho. Počasí se totiž může kdykoli za dvacet čtyři hodin změnit. Musím být tedy připravena na jakoukoli alternativu. Večer usínám nezvykle brzy, protože spánkový deficit při tomto závodě by mohl přinést jisté problémy, na které bych mohla v průběhu závodu doplatit.
Sobota – v den závodu
Probouzím se bez budíku kolem šesté hodiny. Vstávám ale až v sedm. O půl deváté mám sraz s Lenkou v Čeladné odkud vyrážíme směr Ostravice, kde se na Sluníčku vybalíme a připravíme na závod.
Úderem jedenácté hodiny je odstartováno a já jako první z dvojice vyrážím směr Lysá hora. Snažím se nepřepálit. Běh střídám s rychlou chůzí.
Hlavně nepřepálit
Mé první dvě kola (celkové první a třetí kolo) probíhají v poklidu. Snažím se udržet tempo. Přesto mám první kolo hodně rychlé, i když jsem ho běžela pocitově pomalu. Je to letos o hodně svižnější a výživnější závod, než když jsem běžela v jednotlivcích.
V mém třetím kole (celkově v pátém kole) začínám lehce pociťovat bolest šlach. Svaly ale nebolí. Cítím se relativně čile.
Seběhy
Mé seběhy bych nazvala spíše místy klouzáním. Boty připomínají smyšlené brusle na sníh a holemi se jistím, abych nespadla. Tato alternativa je v sebězích v kombinaci s během asi nejúčinnější. Běžím přes špičky, těžiště snížené, nohy přirozeně natahuji dopředu a nechám se sílou gravitace unášet z kopce dolů. Při bolestech šlach v dalších kolech při sebězích myslím na uvolněnost a správnou techniku.
Připravenost
Oproti účasti na předešlých ročnících mě nebolí stehna, přisuzuji to buď dobré masáži, nebo mým letním tréninkům na kole. Od etapy CUTT v Beskydech jsem neběhala. Odpočinek se ale vyplatil. Také myšlení je oproti jiným ročníkům někde jinde. Jsem připravená i po psychické stránce. Motivuje mě že neběžím sama. Nechci to Lence pokazit. Nejde tu jen o mě, jako v jednotlivcích. Celý závod běžím bez nesmeků. Mám je v povinné výbavě. Podklad je ale dobrý, mě to vyhovuje a bez nesmeků mě nebudou tolik bolet nohy – to už vím z vlastních zkušeností.
Zmatky
V mém čtvrtém kole (celkově v sedmém kole) začínám být lehce mimo. Nemám absolutně přehled o počtu kol a pořadatelům tvrdím, že mám jiný počet. Vzápětí se ale opravuji a omlouvám, že už jsem mimo. Dostávám odpověď, že je vše v pořádku, že to po takové spoustě hodin beze spánku normální.
Navíc v depu usnu a neslyším mobil. Probouzím se až když je Lenka v pokoji. Probudím se a pomalu nevím kde jsem, až po pár vteřinách si uvědomím, že vlastně na závodě. Lenka mě prozváněla, ale slabý signál způsobil, že naskočila hlasová schránka. Já mám ale mobil v pořádku. Počasí v kombinaci a lokalitou nejspíše způsobilo nějaký výpadek signálu.
Jsem nepřipravená a rozespalá, rychle se obleču, popadnu všechny věci, zkontroluji povinnou výbavu a utíkám do mrazu.
Tímto, mou vinnou, ztratíme nejméně hodinu. Totálně jsem to nyní pokazila.
Počasí už je v tuto dobu drsné a v noci ještě horší.
Poslední okruh
Páté (celkově deváté kolo) je lepší, než bych čekala. Nastalo rozednění. V tuto dobu jsem měla pravidelně své krize. Letos ale závod probíhá jinak. Lenka běžela předchozí okruh a tak fáze rozednění potkala ji. To mi také vyhovovalo. Když vybíhám do dalšího okruhu je světlo a mi to přináší určitou motivaci. Je nový den a navíc by to mělo být mé poslední kolo. Přesto se psychicky připravuji, že možná půjdu ještě jedno. Uvidíme.
Na druhou stranu mě začínají bolet šlachy. Překonávám bolest silou vůle, řekla bych. Nakonec se rozbíhám. Potkávám známé tváře. Jeden z nich mě oslovuje jménem. „Ahoj, nejsi Míša?“ Dotyčnému nevidím do tváře, mám brýle a hustě sněží. Sundám si je tedy a zjišťuji, že se jedná o člověka, kterého jsme s parťákem potkali asi před třemi lety na závodě Pět beskydských vrcholů a společně spolu běželi část trasy. „Ano, jsem.“ Zjišťuji, že nezávodí, je jen jako pomocná síla. Běžím tedy dále.
Nahoře, v posledním stoupání ke kontrole na vrcholu Lysé se mi podaří zničit jednu z holí. Zaberu tak hodně, že něco lehce křupne. Super. To mi scházelo. Hole mě zachraňují. Pokouším se problém vyřešit. Hůl je ale nalomena. Montuji ji do sebe – je teleskopická tak to nějak vyřeším. Problém je v délce hole, která mi nevyhovuje. Jsou kratší, přesto je nemohu více vysunout, protože by to nemusela vydržet. Musím se poprat s tímto stavem a jít dál.
V seběhu se snažím zrychlit, i když nohy bolí. Musím někde nahnat čas. Dole předávám štafetu a končím. Lenka jde do posledního (svého pátého) a celkově desátého kola. Já jdu spát. Usnu pouze na hodinu, ale aspoň něco.
Končíme na 8. místě celkově v týmech ženy. V kategorii do 30 let končíme na 4. místě. Poslední team před námi, který skončil třetí měl asi hodinu a půl náskok, který jsme už nebyli schopni stáhnout. Byl to svižný a rychlý závod. Takových 24 hodin jsem ještě nezažila. Já totiž raději pomaleji a v kuse. Byla to parádní zkušenost.
Na závěr
Co při závodě pomohlo?
Po každém kole sprcha, díky které jsem se vzpamatovala. Následné ledové chlazení tuhých svalů také pomohlo.
Další tip? nohy nahoru. Lehnout si. Nohy dát na stěnu nebo do zvýšené polohy. Kyselina mléčná, která je ve svalech nohou se dostane do jiných partií.
Samozřejmostí je pravidelné jídlo a pití.
 |
| Vysmátá z průběhu závodu, to byl ale teprve začátek |
 |
| Časy z našich kol – moje jsou liché, od Lenky jsou sudé kola |
 |
| MISO A LENKO MAKEJTE děkujeme, potěšilo 🙂 |
