Domů 2015
Roční archiv: 2015
Spadaným listím po Moravském krasu
Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...
"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.
Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.
A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!
S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...
Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.
"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.
Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...
"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.
Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.
A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!
S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...
Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.
"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.
Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...
 |
| www.endomondo.com/Maaristaan |
Eine neue Trainingssaison, alles gute!
Jo bez nervů, to se závodí a jde to i když nemá člověk naběháno. Co mi chybělo v září a říjnu, mě vcelku překvapilo v prvním tréninkovém cyklu, který jsem se zpestřil nějakým tím přespolákem. V rámci tréninku jsem zařadil … Celý příspěvek →
P100 preview
Dnes půl hodiny před půlnocí to zase začne. Více než 300 přihlášených, asi o něco méně skutečně na startu, se vrhne do noci na 60 km kolo v okolí Berouna a pak na 70 km ku Praze do Modřan. Olafovi se z Pražské stovky podařilo udělat jednu z nejvýznamnějších ultra událostí na našem území. Ne...
Karpatské ohlédnutí
Tento příběh se odehrál během roku patnáctého, století jednadvacátého a i když se zprvu bude zdát, že různé historky mohu být smyšlené, není tomu tak. Život je opravdu pestrý, takže se není čemu divit, co se za tu dobu přihodilo … Continued
Rajbas 2015, aneb jak jsem zmrznul v autě
Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)
Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...
Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.
Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.
Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.
Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.
Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...
Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...
Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!
Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)
 |
| Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ - jen jsem si ji trochu upravil ;-) |
Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...
Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.
Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.
Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.
Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.
Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...
Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...
Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!
Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)
Kilian a jeho plány na rok 2016
Než se vrhneme na nejlepší akce trailové sezony Pražskou stovku a Trailovou Závist, rádi bychom vás seznámili s plány ikony běhání v horách – Kiliana. Ty z vás, kteří vládnou shakespearovým jazykem, odkážeme na originál rozhovoru v Trail Runner Magazine. Pro ostatní přinášíme toto shrnutí. 1) Pokud Čína umožní vydávání povolení na výstupy z Tibetské strany, tak...
Evčino prohlášení k aktuálnímu zdravotnímu stavu
Ahoj, tak se hlásím z nemocnice v Brně. Ráda bych uvedla na pravou míru, jaké potíže mám. Trpím poruchou příjmu potravy, která se ale liší od anorexie, jak si ji každý představujete. Důvodem je nedostatečný energetický příjem, takže jsem neměla sílu na trénink. Když jsem měla tréninkové volno, tak bylo vše v pořádku. Když se ale před odjezdem na sever přidala ještě viroza, tak to pro mě byla poslední kapka a vyhledala jsem pomoc lékařů. Teď mě čeká několikadenní pobyt v nemocnici ve FN v...
Běhám s Terkou I.
Jak už víte, začala jsem trénovat pod vedením Terky Šádkové. Docela dost z vás se mě ptá, jak trénuju, co dělám jinak a ať sem napíšu něco víc. Tak jo :-) Ale hned na začátku bohužel zklamu ty, kteří hledáte přesný rozpis tréninků, protože ty sem po dohodě s Terkou dávat nebudu. Ale i tak určitě najdete něco, čím si zpestřit svůj trénink.
Rozdělila jsem trénink do tří skupin. První skupina jsou věci, které jsou pro mě úplně nové. Druhá skupina jsou činnosti, které jsem dělala i sama, ale teď je dělám víc nebo jinak. A poslední třetí skupina jsou věci, které zůstaly stejné a těch je nejmíň :-) A aby to bylo kompletní, musím hlavně napsat, jaké jsou mé cíle a na co trénuju, protože z toho to celé vychází. To je jasné :-)
Takže cíl/sen/plán na jaro a léto 2016 je co nejvíc zlepšit čas na kratších tratích, nejdelší závod poběžím půlmaraton. A zároveň se budu hlásit do loterie o New York City Marathon 2016, který se běží na začátku listopadu. Pokud by loterie vyšla, začala bych trénovat na maraton. A pokud ne........ Tak mě to bude mrzet a ještě nevím co dál :-D
Zatím spolupráce funguje tak, že jeden trénink v týdnu mám s Terkou a na ostatní dny mám plán, podle kterého běhám sama. Dva dny v týdnu mám volno od běhání. Náš první trénink byl v pátek 20.11. a v době od 21.-29.11 jsem naběhala něco přes 55km.
A co tedy dělám:
Nové
Rovinky,
O tom, co to jsou rovinky a jak se běhají si můžete přečíst například tady.
Trénink na oválu, úseky
Tohle mě baví moc a ovál je super a strašně mě láká vyzkoušet překážky, když už jsem na tom oválu :-)
Švihadlo
Švihadlo byla první věc, kterou jsem přestala dělat společně s házenou. Naskákáno mám hodně, ale nikdy mě to moc nebavilo, takže jsem ve fázi "snažím si zamilovat švihadlo". Pomáhají mi k tomu dvě věci, dostala jsem růžové švihadlo a zkouším dvojšvihy, což je sranda.
Jiné
Intervaly a tempové běhy
Většinou jsem dělala chybu, že jsem je běhala buď moc rychle a krátkou vzdálenost nebo naopak.
Posilování, běžecká abeceda, rozcvičení, vyklusání
Přesně kvůli těmto věcem nad sebou potřebuju bič, protože jsem věděla, že je mám dělat, ale nedělala jsem je pokaždé. Vyklusání jsem někdy udělala, někdy ne. Třeba teď v sobotu jsem měla vyklusaných asi 300m a potkala jsem v parku Vikiho s Peťulkou. Dřív bych se na to už nejspíš vykašlala, ale teď jsem měla v tréninkovém plánu napsáno výklus 1km a chtěla jsem napsat Terce, že jsem odběhala poctivě celý trénink, tak jsem je jenom pozdravila a doklusala zbytek.
Posilování je kapitola sama pro sebe, to jsem flákala a přiznávám to bez mučení. Zatím cvičím s vlastní váhou a zaměřuji se na střed těla, ale vím, že za chvíli začnu Terku prosit, jestli bych nemohla chodit na crossfit :-) (pozn. Terka už mi napsala, že mi to nedovolí :-D)
Stejné
Obecná vytrvalost
Chci běžet i půlmaratony, takže musím naběhat objem kilometrů. Běhám v tempu 5:30 - 6:00/km, což je stejné jako když jsem běhala sama. Jenom ty objemy nejsou tak velké jako při přípravě na maraton. A taky teď opravdu dodržuji přdepsané tempo. Dřív jsem třeba běžela nějaký dlouhý běh a ke konci už mě to nebavilo nebo už jsem prostě chtěla být doma, tak jsem to napálila co nejrychleji, ať už to mám za sebou. To teď nesmím :-D
Protahování + jóga
Tohle je důležitá součást nejen běžeckého tréninku. Terka mi ukázala pár dalších cviků, takže moje sestava "protáhnu se večer u filmu" je ještě o kousek delší.
Masáže
Miluju, miluju, miluju :-)
Takhle vypadal můj první týden a podle pocitu bych ani neřekla, že jsem těch kilometrů naběhala tolik. Ale taky je mi jasné, že to byl teprve začátek a čekají mě ještě fartleky, kopce, cooperův test a ani nevím, co ještě dalšího :-)
V pátek na tréninku s námi byla Jitka Smékalová a nafotila spoustu fotek. Moc děkuju :-) A já můžu konečně udělat nový vzhled blogu, na který se chystám od léta. Nejdřív jsem chtěla letní fotky v tílku, pak podzimní fotky s barevným listím v pozadí. Ani jedno jsem nestihla, takže nakonec jsou ty fotky zimní, protože zrovna ten den byla fakt supr zima :-D A na fotkách je vidět, jak jsem se průběžně vyslíkala z jednotlivých vrstev oblečení. Doufám, že se vám fotky budou líbit a že je na nich vidět, jak moc mě to baví. Myslím běhání, ne focení :-)
Mějte se hezky a nezapomeňte, dnes je 1.prosince a začínáme Adventní běhání!
A.
Pět lidí, jedna akce, jeden prostor, jeden čas a pět pohledů.
Se značným zpožděním dopisuji i já svůj blog
Přede mnou už to výborně udělali kamarádi, takže pokud si to někdo čte, měl by začít nejdříve u Honzy12, Veverky Sudetského, Veverky Pražského a T-birda.
Pět lidí, jedna akce, jeden prostor, jeden čas a pět pohledů.
S kamarády jsme na společné vlně a tak spousta zážitků a věcí vnímáme v zásadě stejně a lišíme se v drobných detailech, ale !!! Ale pokud mohu já říci, aniž bych aspiroval na patent z rozumu, tak spousta věcí byla uvedena chybně a proto za mne malá korektura
- Nebylo to v hospodě, kde poprvé zazněla myšlenka na běh Sněžka Hřensko, ale bylo to na okoloběhu Berouna
- Nebyl jsem to já kdo s tím přišel, ale byl to Veverka Pražský
- Trasu jsem nenavrhnul já, ale portál mapy.cz
- Horská část trasy nebyla těžká, byla ještě těžší
- Nefoukalo 80 km/h, to by byla už vichřice, ale byl jen silný vítr tzn. na stupnici tak 6 tedy do 50 km/h
- Během cesty jsem nenavigoval já, ale Locus měl plné ruce práce
- V bufetu na Promenádě v Jizerkách jsme nebyli na panáku, ale na čaji
- Poté co všichni vzdali, jsem nebyl smutný, byl jsem jen zádumčivý
A co tu ještě nezaznělo
- Jak Veverka Pražský lezl na kámen
- Jak jsem ožil, poté co jsem se na Jizerce najedl a síla se mi vrátila do žil
Závěr
- Byl to nádherný výlet, trasa se opravdu povedla a stojí za zopakování
- Byl tam nádherný a těžko popsatelný kamarádský duch
a nakonec par fotek, protože to bylo opravdu něco ...
Přede mnou už to výborně udělali kamarádi, takže pokud si to někdo čte, měl by začít nejdříve u Honzy12, Veverky Sudetského, Veverky Pražského a T-birda.
Pět lidí, jedna akce, jeden prostor, jeden čas a pět pohledů.
S kamarády jsme na společné vlně a tak spousta zážitků a věcí vnímáme v zásadě stejně a lišíme se v drobných detailech, ale !!! Ale pokud mohu já říci, aniž bych aspiroval na patent z rozumu, tak spousta věcí byla uvedena chybně a proto za mne malá korektura
- Nebylo to v hospodě, kde poprvé zazněla myšlenka na běh Sněžka Hřensko, ale bylo to na okoloběhu Berouna
- Nebyl jsem to já kdo s tím přišel, ale byl to Veverka Pražský
- Trasu jsem nenavrhnul já, ale portál mapy.cz
- Horská část trasy nebyla těžká, byla ještě těžší
- Nefoukalo 80 km/h, to by byla už vichřice, ale byl jen silný vítr tzn. na stupnici tak 6 tedy do 50 km/h
- Během cesty jsem nenavigoval já, ale Locus měl plné ruce práce
- V bufetu na Promenádě v Jizerkách jsme nebyli na panáku, ale na čaji
- Poté co všichni vzdali, jsem nebyl smutný, byl jsem jen zádumčivý
A co tu ještě nezaznělo
- Jak Veverka Pražský lezl na kámen
- Jak jsem ožil, poté co jsem se na Jizerce najedl a síla se mi vrátila do žil
Závěr
- Byl to nádherný výlet, trasa se opravdu povedla a stojí za zopakování
- Byl tam nádherný a těžko popsatelný kamarádský duch
a nakonec par fotek, protože to bylo opravdu něco ...
Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení
20.11.2015, Ústí nad Labem
Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.
Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.
"Start!"
Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.
Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.
Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.
"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"
Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.
"Klap, klap. Klap, klap."
Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.
"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.
Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.
Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.
Při seběhu do Malého Březa se v duchu chválím, jak mi to pěkně jde. Když v tom najedou....
"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.
Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.
"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.
Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.
"Píp" očipováno a běžím dál.
Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.
"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.
Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.
"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.
Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.
Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.
"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.
"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.
Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.
Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.
V cíli se nijak nezdržuju. Posbírám si svých pět švestek a jedu domu. Postel už čeká. Cestou do Roudnice se stavím ještě na oběd. Doma horká vana, svačina a už už se chystám do postele. Jenže po omytí zablácených bot zjistím, že se mi u obou roztrhla obsázka. Když s tím něco neudělám, druhou etapu by X-Talony už nemusely vydržet. Se žralokem by se běhalo blbě. Takže spaní musí ještě počkat. Nejdříve ještě jehlu a nit a obě botky zašít. Alespoň si při tom zapnu do stehen elektroléčbu. Naklepu řízky 40 minut regeneračním programem, došiju boty a pak jdu kolem 4 odpoledne konečně spát.
"Zzzzzzzz zzzzz zzzzz"
No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.
Odkazy
Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.
Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.
1. Etapa, EKUT 1 (55km, +2550m)
Start v pátek 20. listopadu v 5:15 ráno z Těchlovic. Na registraci do Ústí jedu až ráno před startem. Ostatní "spí" v tělocvičně v pionýráku na karimatkách, já doma v posteli. No není to paráda? Ve 2:50 budíček. Rychlá snídaně, převléknout se do závodního a šup do auta. V Ústí jsem kolem čtvrté ráno, 15 minut před koncem registrace. Po registraci společný přesun busem MHD do Těchlovic na start. A jde se na to, čék ani nestačí být nervózní. |
| Mapa a profil 1. etapy Loučení 2015 |
Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.
Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.
Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.
"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"
Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.
"Klap, klap. Klap, klap."
Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.
"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.
Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.
Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.
 |
| Foto: Jan Sedlák |
"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.
Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.
"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.
Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.
"Píp" očipováno a běžím dál.
Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.
"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.
Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.
"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.
Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.
Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.
"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.
"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.
Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.
Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.
 |
| Vítězové 1. etapy Loučení. Zleva: Dušan, Patrik a já Foto: Olaf Čihák |
 |
| Najdi dva rozdíly aneb švadlenka zasahuje. |
No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.
2. Etapa (115km, +5200m)
Zaregistrováno. Společně se přesuneme na vlakáč a odtud zase busem na start. Nyní pro změnu do Sebuzína. Místa kudy vedla ranní trasa první etapy jsem moc neznal, tak maximálně 15%. 2. etapa je ale úplně jiné kafe, tady budu opravdu doma. Odhadem tak přes 80% trasy znám a pravidelně v těch místech trénuji. Snad se mi to podaří zúročit. Jdeme na to.
"3, 2, 1, Start!" odstartoval Olaf přesně v jedenáct v noci 2. etapu.
 |
| Start 2. etapy Loučení. |
Rozebíhám se na tlačím se rovnou úplně dopředu. Trošku sem se obával, jak se budu po ranních 55km cítit, ale je to fajn. Loni mi začátek druhé etapy moc nechutnal, ale teď je to dobré, cítím se výborně. Zaplať pán Bůh, protože startovní tempo je opět nemilosrdné. Ve předu nejsou kdo jiní, něž slovenští bratia Dušan s Patrikem. Já běžím třetí a za mnou se ještě drží Tomáš Štverák.
Víceméně společně dobíháme na Krkavčí skálu, kde je první fixková kontrola K1. Další kopec je můj oblíbený tréninkový cíl Varhošť, který si nejdříve musíme nadběhnout po loukách směrem ke Lbínu. Dušan na to tlačí pěkně zostra a za chvilku zdrhá v nedohlednu. Partik trošku zpomalí, tak jdu před něj a vydávám se sám stíhat Dušana. Na první čipové kontrole K3 pod Varhoštěm na 8. kilometru ztrácím na Dušana už 4 minuty. On se asi zbláznil, jak chce tohle tempo vydržet?!
 |
| Mapa a profil 2. etapy Loučení 2015 |
"Dušan tu prolít jak nic. Skoro ani nezastavil. Nahoru (na Varhošť) to celé běžel. Máš co dělat!" hecuje mě Olaf na kontrole.
Označím, vytáhnu hole a jdu nahoru. Neběžím. Nejsem blázen. Na druhou stranu, po označení kontroly K4 na rozhledně, to pustím dolů pěkně zostra. Nesleduji ale itinerář. Místo abych pod kopcem odbočil na zelenou vpravo, běžím jako vždycky, když tu běžím, po zelený vlevo směrem zpět na Krkavčí skálu.
"Kurva!" zanadávám si, když zjistím svou chybu na Ambitech
Takže zpět. Když se vrátím na správnou cestu, akorát se připojím k Tomášovi a Patrikovi, kteří zrovna probíhají. Jdu před ně a pálím to dolů k odbočce na Rytinu soutěsku.
"Někdo tu ztratil Salamon flašku. Asi ten první." volá na mě hlavní org Petr u kontroly K5.
"Jj, to bude Dušana. Já jsem druhej, nikdo jiný než on tu ještě neběžel."
"Vezmu mu jí na další kontrolu, tak mu to když tak řekni, když ho uvidíš."
"Ok"
"Ok"
Rozebíhám se nahoru do soutěsky, když už je to moc prudké, přecházím do chůze s holemi. Za chvilku se proti mě žene dolů čelovka. Aha Dušan.
"Nenašel si mojí... ?"
"Má jí Petr dole na kontrole."
"Ok" odpoví Dušan a sprintuje dolů.
Za pár minut za mnou dusot a funění. Dušan sprintuje zase nahoru, pozdravíme se, předběhne mě a běží dál do kopce. Koukám na něj, jak na přírodní úkaz.
"Hmm, hmm, hmm, to jsou věci, mrkev v zimě." řeknu si v duchu a v klídku valím svým tempem dál. Jsem zvědavej, za jak dlouho se Dušan takhle odpálí.
Vyškrábu se na konec Rytiny soutěsky a hned se rozebíhám na Němčí. Tam se těším, protože pak následuje parádní technický seběh Průčelskou roklí, až skoro dolu k Labi do Brný.
"Hezky! Jsi tu první!" vítá mě Olaf, když seběhnu na čipovku do Brný.
"Jak první? On tu Dušan ještě nebyl?"
"Ne, říkám, si tu první."
"Tý jo, tak to musel někde zabloudit."
No tak super. Někdy to jde prostě samo a čék se nemusí ani moc snažit. Doplním pití, něco pojím a rychle ocaď pryč. Další cíl Vysoký Ostrý. Nad Brnou potkávám Dušana a kousek za ním i Patrika s Tomem. Ukážu jím kudy ke kontrole a valím hore.
Když se vydrápu na Ostrý, akorát za něj zachytí nějaký mrak. Z mraku nejdřív chvilku prší, ale pak to přejde do husté smršti ledových krupek a sněhu. Označím kontrolu a běžím z toho nečasu rychle pryč. Je to zvláštní, pod světlem čelovky je najednou všude bílo. Zima je tady!
"No pozeraj na to, je to taká ľadová omrzlica!" ukazuje mi Dušan dlaně plné sněhu, když se míjíme.
Koukám do itineráře. Teď musím po zelené a pak odbočit na červenou ke Střekovu. Běžím, běžím, ale pak zjištuju, že sem tu odbočku už asi přeběhl.
"Kurnik! Zase!" nadávám si v duchu.
Pravda je, že sem spoléhal na reflexní značení. Při ranní etapě to bylo reflexkami proznačené tak, že snad ani nemělo cenu zapínat na Ambitech navigaci. 2. etapa ale reflexkami doznačená v podstatě není. No, budu si muset dávat víc pozor.
Domotám se nějak zpět na odbočku na červenou a dál už běžím bez problému. Nikdo mě nedohonil, ale čelovky už byly na dohled. Míjím Střekov. Dole u zdymadel čeká Petr s Egonem s tajnou kontrolou a jídlem. Super, už jsem byl skoro na suchu.
Koukám na oblohu, jak se během chvilky z Ostrého úplně vyjasnilo. Jsou vidět všude hvězdy a pěkně přituhuje. Asi i mrzne. S vyndáním rukavic se nechci zdržovat. Běžím dál. Když se dostanu přes Labe po zdymadle, vidím z druhého břehu, jak dobíhají další lidi na tajnou kontrolu. Musím s sebou mrsknout. Náskok mám stále minimální.
Nicméně cestou k Vrkočským vodopádům místo toho dvakrát zakufruju. Pokaždé přehlédnu odbočku a pokaždé je to zacházka cca 400m. Takže čelovky pronásledovatelů jsou zase blíž a blíž.
Pod Panenskou skálou odbočuju už správně na Chvalov, ale po pár kilometrech, začínám pochybovat.
"Neminul jsem kontrolu K11?"
Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům.
"Neminul jsem kontrolu K11?"
Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům.
"Máte K11?" ptám se
"Ne. Nemáme. Ta ještě nebyla, né?"
"Musela už být!" trvám si na svým
Nakonec jsem musel zavolat dokonce hl. orgovi Petrovi, kde ta kontrola je. Petr ale vůbec nechápe, proč se na to ptám, vždyť je to v itineráři napsané úplně jasně. Od odbočky 2 kilometry až před Chvalov, kde je kontrola K11. No jo no. Říkám prosně nějaká únavová demence. Přidávám se tedy ke klukům a dál běžím už radši ve skupině s nimi. Slovenští kluci, Tom a k mému milému překvapení i Robert Frohn. Ani mi to nevadí, už mě to mé bloudění štvalo a víc hlav víc ví a vidí.
Někde před Moravanskými vodopády se naše skupinka zmenší pouze na mě, Roba a Dušana. Vodopády, které ještě neznám, jsou i v noci fakt parádní. Skvělý, zase mám nový cíl, kam se jít někdy proběhnout.
Další cesta kopíruje to, co se běželo loni, ale v protisměru. Jak to člověk zná, tak to i rychle ubíhá. Přes vyhlídku Mlynářův kříž a výbornou polévku na čipové kontrole v Dubičkách, jsme doběhli všichni tři stále spolu až na rozhlednu Radejčín. To je hrozný kolik to má schodů!
Začíná konečně pomalu svítat. Přesně v čas, protože mi akorát došla baterka v čelovce. Nicméně raději ji ještě vyměním. Spíš něž abych viděl, abych byl vidět, protože běžíme po silnici směrem na Litochovice. Na vyhlídce Porta Bohemica jsme přesně v 7 ráno. Už je vidět, čelovky jdou definitivně do batohu. Celou dobu co běžíme po skalicích nad Labem běžím s Robem vpředu. Dušan je furt na konci našeho vláčku a přijde mi, že trochu tuhne. Napadá mě hříšná myšlenka. Oslovit Roba, aby jsme se mu spolu pokusili trhnout. Potřebuji si na Dušana udělat nějaký náskok, když jsme ráno doběhli na prvním místě spolu.
Nicméně nakonec k tomu ale ani nedojde, protože vše vyřeší stoupání na Lovoš. Tudy ze strany po žluté to sice neznám, ale jen po rozcestí modré se žlutou. Odtud můžu klidně vypnou navigaci a dalších 40 km běžet jen tak. Tudy vede totiž mé oblíbené tréninkové kolečko. Jak si tak libuju, jak to tu znám, opřu se hůlek a svižně stoupám na Lovoš v domnění, že kluci jsou hned za mnou. Když se ale otočím, koukám, že se kluci nějak zadýchali a nestíhají. No vida, jde se do trháku. Opřu se do toho ještě svižněji a už jsou v nedohlednu. To bych fakt nečekal, že se zrovna Dušanovi trhnu ve stoupání.
Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.
Letím dál dolů a na úpatí Lovoše potkávám Fojtíky, kteří jdou jen ranní trasu. Nechce se mi v té rychlosti brzdit, tak na ně jen houknu a mávnu rukou. Dochází mi pití. Další čipová kontrola s jídlem je ale až na Milešovce. No to bude drsný bez pití až tam. Naštěstí mě ale zachrání Olaf a jeho tajná kontrola v Opárně.
"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.
Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.
Stoupání na Milešovku od Velemína není zadarmo. I s hůlkami si pěkně zafuním, než se vydrápu na vrchol. Koukám, že sběh tudy po druhém výstupu nebude jednoduchý. V rigolech, kudy vede pěšina, jsou hromady spadaného listí, které zakrývá zákeřné velké kameny. No uvidíme.
"No, konečně někdo dorazil!" vítá mě obsluha čipové kontroly v Chatě Milešovka.
"Tady máš kupón na polévku."
Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.
Smyčku přes Vysokou jedli dávám celkem na pohodu. Nicméně pohodu mi trochu rozhodí smska, že na Milešovce byl druhý 10 minut po mě maďarská mašina Gábor Nyakás. Vítěz loňského EKUTu. Celou dobu na mě ztrácel skoro půl hodiny a najednou je druhý 10 minut za mnou? Kde je Dušan s Robem?
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.
Rychlý zápis kontroly od obsluhy. Vyexnout polévku, dolit kofolu. Zdržení minimální. Letím dolů po cestě k Velemínu, po které jsem se před 2,5 hodinami škrábal poprvé nahoru. V rigolu míjím první ženu, nezničitelnou Katku Šoubovou, kterou doprovází Přema.
Výstup na Kletečnou je stejný jako loni, ten nejhorší možný. Cestou necestou přímo kolmo nahoru. Fantazii se tu meze nekladou, takže je to prostě alá "dostaň se nějak nahoru". Přes balvany, větve, listí, pařezy. Dělej co umíš. Nahoře chvilku pokecám s kluky, kteří se sem akorát vydrápali z druhé strany. Nevěřícně na mě zírají, že i s 1. etapu mám v nohách už 145 km a dalších 25 do cíle zbývá.
"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.
Kletečná byl poslední velký kopec, dál už to jsou jen takový bobánky. Musím za to zatáhnout, protože tady bude Gábor určitě hodně zrychlovat. Však já ho už znám kluka jednoho maďarského. Potřebuji ale nějak nakopnout. Kofeinová ampule Speed8 letí do krku spláchnutá kofolou. Zase si postesknu, proč už Nutrend nevyrábí mou oblíbenou Shlehu. Ach jo, taky vám tak chybí? Do uší narazím ještě sluchátka, zapnu pořádný nářez a vzhůru na posledních cca 20km. Je půl druhý, tak to snad stihnu do cíle ještě za světla.
Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.
"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.
Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.
"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"
Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.
Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.
"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.
A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.
Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.
Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.
"Jó. Je to tam!"
Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.
"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.
10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.
"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.
Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.
A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.
Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce.
 |
| Vyhlídka Porta Bohemica. Ještě s Dušanem a Robem. |
Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.
 |
| A sprintem z Lovoše dolů. |
 |
| Boreč a spol. Tam dnes ale neběžíme. |
"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.
Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.
 |
| Pod Lovošem. Další cíl 2x Milešovka (vlevo) a Kletečná (vpravo) |
 |
| Dálniční most (D8) přes Opárenské údolí |
 |
| Výstup na Milešovku |
"Tady máš kupón na polévku."
Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.
 |
| Milešovka od Milešova. Je si tady něco ještě oběhnu a vzhůru na ní podruhé. |
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.
 |
| Nová, ale fotogenická překážka na sestupu z Milešovky. |
 |
| Vystup na Kletečnou: Najdi si svou cestu. Prostě mazej nahoru a neřeš to. |
"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.
 |
| Vrchol Kletečné. "Tak co kluci, poběžíte se mnou?" |
Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.
"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.
Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.
"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"
Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.
Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.
"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.
A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.
Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.
Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.
"Jó. Je to tam!"
Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.
"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.
10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.
"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.
Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.
A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.
 |
| Spolu s orgy při vyhlášení. Olaf vlevo a Petr vpravo. |
 |
| Vyhlášení vítězů: 3. místo Dušan Krajčovič (SLK, čas 24:04), 2. místo Gábor Nyakás (HUN, čas 23:57), 1. místo já Aleš Zavoralů (CZE, čas 23:24). I podle velikosti to sedí ;) |
Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce.
Odkazy
- Stránky závodu Loučení s turistickým rokem
- Oficiální výsledková listina Loučení 2015
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 1. etapa
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 2. etapa
- Všechny mé fotky ze závodu
- Můj report z loňského Loučení 2014