Domů 2015
Roční archiv: 2015
season 3 episode 1
Nová sezona, nové obsazení, nové výzvy...
intro / malá rekapitulace minulé sezony 2014:
- naběháno 2195 km
- nastoupáno cca 42 000 m
- běháním jsem strávil 242 hod, tj. 10 dní
absolvoval jsem 7 závodů a z toho:
- 6x ultra
- 2x +100 km
- 4x do 10. místa (vše s Tomášem Zdvihalem)
Nové obsazení?
- Došlo k výměně v hlavních rolích. Obouvám nyní pouze inov8. Letité Adidasy Boston II
jsem už po 2600 km opravdu uložil k odpočinku a Trailrocy 255 doběhaly na P100. Takže nyní mám do města a lehké traily inov8 Flite 195 a do terénu o kus lehčí inov8 Trailroc 245. Ještě časem přibude něco na +70 km závody, asi RaceUltra...
jsem už po 2600 km opravdu uložil k odpočinku a Trailrocy 255 doběhaly na P100. Takže nyní mám do města a lehké traily inov8 Flite 195 a do terénu o kus lehčí inov8 Trailroc 245. Ještě časem přibude něco na +70 km závody, asi RaceUltra...
Nové výzvy?
- nechal jsem se trochu vyhecovat a přihlásil se třeba na Perun SkyMarathon. Jinak vrcholem by měla být Malofatranská 100. A vše by mělo doplnit i pár kratších závodů, možná hned v únoru Hubáčkova 20 nebo Pošemberský ultrakros.
A jak na tom zatím jsem?
Leden jsem se snažil pojmout spíš objemově, ale současně jsem chtěl přidat na převýšení. Takže minimalizace pobíhání podél vody a když už tak buď s kočárkem (ideálně s protivětrem) nebo aspoň jako intervaly. Občas si připadám dost divně, když koukám zpětně na mapu a trasa se motá Prokopským údolím zleva doprava a zpět s jediným cílem a to co největší převýšení. A když běžíte z práce s 8 kg na zádech, tak to taky potěší.
 |
| s Aničkou podél vody |
 |
| z práce za soumraku |
Vypíchnul bych zatím asi tři běhy:
Prokopské údolí: 12,7 km | +430 m | 6:07 min/km
Když si v zimě v 6 ráno zapomenete do lesa čelovku a chystáte se na prudký seběhy a výběhy v terénu, tak nic moc, ale když se rozkoukáte tak to jde. Na prvním km nastoupáno 110 m, včetně malého skalního výšvihu nad žel. tratí. Pak už to rostlo pomaleji, ale byla to zábava.
Všenory - Radotín: 30,1 km | +940 m | 6:27 min/km
První letošní dlouhej běh. Ráno ve Všenorech ani živáčka. V lese taky pusto, ale zato se běželo příjemně. Chtěl jsem učit tělo spalovat tuky, takže běžím bez snídaně a bez tyčinek nebo gelů. Cílem bylo mimo jiné proběhnout údolím Nazaret. No teda proběhnout, motání se mezi popadanými stromy, potok jsem přeskakoval snad 20x a po nějaký cestě kromě konce ani památky. A na závěr kolmo svahem. Říkal jsem si, že tady to snad vyznačoval Olaf... ;-) Ale výhled stál za to.
Ke konci už jsem se trochu mlel, ale první letošní třicítka byla pěkná, akorát na +1000 m to nevyšlo.
 |
| údolí Nazaret |
 |
| výhled na Vrané nad Vltavou |
2x skoro ŠUTR: 29,25 km | +950 m | 6:39 min/km
Ráno nabírám Tomáše a hurá směr Hanspaulka. Akorát vychází slunce a je pod nulou. Je to už můj čtvrtý běžecký den po sobě, tak jsem zvědavý jak budu vypadat ke konci. První okruh jde příjemně, ranní slunce nabíjí, dokud nepřijdou závěrečné 3 kopce za sebou, v tom posledním už mám jazyk u kolenou. Pak se zase rozbíhám, ale jde to už ztuha. Ve druhém kole začíná sněžit a je z toho pěkná chumelenice. Poslední kopec už vynechávám a tak opět +1000 m zatím nepadne. V obou kolech jsme vynechali smyčku k Babě. Myslím, že jsme si to užili. No, ještě uvidím na kolik okruhů se nakonec přihlásím.
Na konci 1. epizody mám tedy 294 km | +5050 m. Pro začátek to dobrý.
Ledopádová zimní pohádka
55. Brtnické ledopády
www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm
oficiální trasa: 105km / 4050m+ / 20:36:44, aktivita na strava.com
výsledky: 2015.tonerman.cz/bl7.html
krásné fotky od Zdeňka Černého tady
Hospoda byla sice zasmrádnutá od cigaret, ale já mám radost z toho, že jsem konečně dorazila na nějakou stovku včas a měla dostatečnou rezervu dát si pořádný dlabanec. Talíř s kombem vepřová pečeně + slanina + uzené + zelí + HK + BK vypadal už na jídelním lístku neodolatelně,...
První Jizerská 50 – kdo blbě maže, nejede
Ty jo, Jizerskou 50 jsem už dlouho chtěl dát. Jak ale vše nechávám na poslední chvíli, tak mi ji vždy vyprodali, dřív než jsem se k něčemu odhodlal. Teď je ale jisté, že bude a že jí nezruší jako loni, takže není co řešit a hned druhý den se přihlašuju.
Kolik já sem toho vlastně na běžkách natrénoval? No, letos jsem na nich ještě ani nestál, loni skoro taky ne. Bude to chtít někam ještě před Jizerskou vyrazit a vyzkoušet, jak se to dělá.
V neděli týden před závodem proto sjedeme s kamarády na otočku na Smědavu a tam si dáme cvičných 20 km. To je vše. Tím můj trénink na Jizerskou končí. Bude muset stačit kondička z běhání.
No, stačit to asi nebude a tak se rozhoduji ještě si udělat radost a vsadit i na nový materiál. Starý běžky mám už 8 let, tak si na Jizerskou 50 pořizuji ještě komplet novou výbavu. To určitě pomůže!
Doma, když se pak nemůžu nabažit nových běžek, akorát běží v bedně počasí, kde předpovídají na víkend Jizreské 50 obrovskou oblevu s teplotou okolo 14 °C.
"A sakra"
Zbytek týdne se to ještě několikrát mění, až se to ustálí na tom, že obleva bude do soboty a v noci na neděli bude nakonec mrznout. V sobotu večer před závodem sedím bezradně u telky a po finální předpovědi počasí stále nevím, co bych tam tak na ty běžky namazal. V noci má všechen roztátý sníh a voda z dešťů zmrznout a teplota přes den má být -1 až -3 °C.
"No, tak to je fialovej." konečně se rozhodnu a jdu to namazat. Samozřejmě to bylo špatně, chtělo to klistr.
Ráno vstávám brzo a vyrážím z Roudnice směr Liberec. V autě poslouchám rádio a dozvídám se, že večer se ještě přehnal nad Bedřichovem a vůbec na celými Jizerkami pořádný slejvák. To bohužel způsobilo na oblevou už tak poničené trati takové problémy, že organizátoři byli nakonec nuceni zkrátit trasu padesátky o některé úseky v celkové délce 5 km. Vypadne tak zejména celá smyčka k Jizerce. A aby toho nebylo málo, po slejváku přišel slibovaný mráz a vše už tam zmrzlo na led. No tak to bude paráda!
 |
| Mapa a profil zkrácené trasy Jizerské 50 |
 |
| "Sníh" je dnes opravdu kvalitní |
 |
| Připraven ke stratu |
 |
| Sešlo se nás tu v Bedřichově pár běžkařů na společnou vyjížďku |
"Tak a jdeme na to!"
Popadnu lyže a peláším s nimi vlevo skoro až na konec stadionu, kde si je nasazuju a plný očekávání, jak ta moje máza bude držet, vyrážím vstříc své první Jizerské 50.
"Ty jo, mě to drží! Já jsem asi nakonec dobře namazal!" zjišťuji hned v prvním stoupáním za stadionem.
Na to mě okamžitě chytá závodní rapl a snažím se toho využít a co nejrychleji se postupovat dopředu. No jo, ale tady se vůbec předbíhat nedá. Cesta je totálně ucpaná zástupem stoupajících a funících běžkařů. Beru to tedy krajem nebo spíš příkopem mimo cestu a funím s nimi.
Když přijde první klesání ještě před Kristiánovem, tak to pouštím s chutí dolů. Hned zjišťuju, že nový Madshusky jsou teda pekelně rychlé, takže sem spíš stále v pluhu a brzdím, abych nesestřelil ty pomalý přede mnou, protože je prostě není kudy předjet. První občerstvovačka na Kristiánově je totálně ucpaná, takže ji raději úplně objíždím ze strany a bez zastávky pokračuji dál.
Následuje zase dlouhé stoupání v podstatě až na Rozmezí na 9. km.
Ale co to? Vůbec mi to už do stoupání nedrží a běžky podkluzují, že se skoro nemůžu pohnout vpřed. No jo, já tím pluhem spíš po ledu než sněhu seškrábl veškerou mázu a už to nechce stoupat. To brzo.
Trápím se s tím až do půli kopce, co krok to podklouznutí. Vzdávám to, to se nedá, odbočuji z cesty a jdu to namazat. Nejsem sám přidávají se ke mě další dva chlapíci se stejným problémem.
"Co tam namažeš?" ptám se
"Já nevím a ty?"
"No, já taky nevím. Chtělo by to asi to spíš klistr, ale ten nemám. Nemáš ho?"
"Ne"
"Sakra"
U druhého borce jsem taky nepochodil, tak tam dávám zase fialovej vosk, přejedu korkem a zařazuji se zpět do stopy. Hned je to lepší a tak se dostávám trochu vpřed resp. doháním a předbíhám všechny ty, kteří mě při mazání předběhli.
Konečně Rozmezí a Knajpa, nejhorší stoupání mám za sebou a navíc občerstvení, kde se konečně napiju a něco pojím. Vzhledem k tomu, že sem naposledy jedl v 5 ráno, mám už pěkný hlaďák a to není dobrý. Tlačím do sebe vše co je k dispozici a je toho opravdu dost. Když už toho mám dost i v žaludku, vyrážím dál.
Za Knajpou následuje příjemný úsek, protože je hodně z kopce. Navíc mám pocit, že jsem se dostal konečně dopředu až před hlavní masu z 8. vlny. Je to znát i podle čísel, které doháním. Já mám číslo 5035 a už předjíždím i čísla pod 4500 sem tam i s 3 na začátku. To mě vždycky potěší.
Pouštím to z kopce a libuji si jak se to konečně roztrhalo a jak si už budu moc jet svůj závod podle mého tempa.
"Ale ne" kazí mi optimistickou náladu výhled vpřed.
Pravděpodobně jsem dojel veliký balík pomalejších závodníků ze předchozí 7. vlny. Zase musím do pluhu, brzdit a vyhýbat se ostatním. Je to jako špunt. Navíc na poslední chvilku mi do mé volné stopy přeskočí jeden závodník, který se neohlédl, zda je stopa volná a já už s tím tak nic nedokážu udělat. Přistanu mu tak na zádech a moje lyže se zaplétají mezi jeho.
"Ááááááááá, co to?" křičí
Ustáli jsme to a nespadli jsme, jedeme dál, já nalepený dál na jeho zádech.
"Co budeme děláááát?" ptá se
"Ty píchej, já budu brzdit!" instruuji ho
Nakonec to dobře dopadlo. Párkrát si odpíchnul, já si mohl přibrzdil a už jsme byli zase volní.
Jedu dál dolu z kopce a už vidím další občerstvení na 14km Hraniční. Něco do sebe na rychlo naházím a hned běžím dál. No běžím, terén se zase narovnal a já opět zjišťuji, že nejsem schopný pohybu vpřed. Všechna máza je zase pryč. Jediné, jak se můžu pohybovat na tom ledu vpřed, je soupaž, ale tu bohužel kvůli zádům moc dlouho nevydržím. Navíc když dojedu k dalšímu stoupáku, tam už jsem úplně marnej a tak bez váhání pod kopcem jdu bokem, sundám běžky a znovu je namažu.
"A teď zkusím třeba červenej!" říkám si a švihnu ho tam.
 |
| Stoupání je problém |
Pokud jsem do teď doufal, že se to trochu uvolní a bude tak alespoň nějaký prostor, abych zajel aspoň trochu slušný čas, tak tady v té rovné pasáži před Smědavou mě to nadobro přechází. Obrovská masa běžkařů v neprostupném zástupu do dáli, kam až oko dohlédne.
Nějak mě definitivně přechází závodní rapl a smiřuji se s tím, že to prostě jen nějak dojedu až do cíle. Nepřispívá k tomu ani to, že mi to už zase začíná pořádně prokluzovat a tak musím dávat zase mojí neoblíbenou soupaž.
Konečně Smědava. Cca 25. kilometr. Občerstvení a hned za ním začíná 3 kilometrový těžký stoupák. Spousta lidí zastavuje a maže, dokonce je tu i mobilní skiservis od Swixu. Fronty jsou ale dlouhé. Né, já už prostě mazat nechci, nechci se zdržovat, nějak to vydupu pomalu stromkem nahoru a už nemažu. Dupu, dupu, ale i v tom stromku mi to hrozně podkluzuje a je to jedno velké trápení.
"Ale co to je, co to jé?" koukám jak mě začínají předcházet lidi, kteří si prostě běžky sundali a jdou do kopce jednoduše pěšky s lyžemi na ramenou. A jak rychle jdou oproti mě!
"Ne, to neudělám. Je to běžkařský závod, tak ho dám celý na běžkách!" ubezpečuji se.
A zase mě další předcházejí. A další.
"A prdim na to!" naštvanej se zastavuju, sundavám běžky a hážu je taky přes rameno.
"To se to panečku krásně šlape a vůbec to nepodkluzuje!" zubím se na ostatní.
 |
| Těžce vypilovaný klasický styl |
A jsem na hoře Na Knajpě. Od teď by už profil neměl být tak hrozný. Ale jak mi to podkluzuje i na rovině, je to pořád víceméně trápení. Klasický styl je pro mě dnes opravdu pasé a tak se to snažím dál co nejvíc rvát soupaží. I záda už si asi zvykly nebo spíš rezignovaly a ani nebolí.
Zbývá cca poslední třetina trasy. Při každém menším kopečku, který už neutáhnu soupaží bojuji s tím, jestli ještě nezastavit a namazat to nebo se protrápit bez mazání až do cíle. Nakonec vítězí lenost, takže dál už nemažu. Vzhůru za trápením!
To ale vyžaduje honě sil a mě tak dohání zase hlaďák. Opravdu veliký. Zachraňuje mě až poslední občerstvovačka Hřebínek na 35. km. Ze všech občerstvovaček se tady zdržuju bezpochyby nejdýl a cpu se co to dá. Pomeranče, čokoláda, tatranky, čaj, sušené ovoce, teplý ionťák a nudlovou polévku, prostě vše co tu mají.
Posledních necelých 10 km se dál trápím s tím jak mi to podkluzuje. Na druhou stranu ale zase z kopce, z kterého to teď převážně je, mi to sviští dolů fakt pěkně. Navíc už je to fakt kousíček, takže nálada je dobrá a těším se na závěrečný finish.
A je to tu. Odbočka vpravo na Bedřichov a podle údajů na trati poslední 2 km do cíle. Jeden z organizátorů mě ještě povzbuzuje a ujišťuje, že teď už je to jen sjezd z kopce a ať do toho dám vše. A to já zas jo! To mě když někdo takto pěkně povzbudí, tak to já poslechu.
A tak píchám z kopce soupaž jako divej. Nové Madshusky letí jako sjezdovky, místa na předjíždění naštěstí taky dost, takže spousty lidí nechávám za sebou. Jen se obávám té zatáčky dole na stadion, snad ji ve zdravý vyberu.
Ano! Zatáčka bezpečně za mnou, stadion přede mnou a navíc i jeden závodník, kterého si ještě musím ve finiši v cílové rovince vychutnat. Píchám, píchám, že by i Standa měl ze mě radost, závodníka doháním, předjíždím a šťastný jako blecha vyjíždím do cíle své první Jizerské 50.
Paráda, přestože podmínky byly jaké byly, měl sem špatně namazáno a hodně jsem se trápil ,s konečným časem 4:22 jsem na tu bídu fakt spokojený. Mohlo to být lepší, trošku sem si pomýšlel na čas pod 4 hodiny, ale líbilo se mi to a mám tak velkou motivaci to zkusit příště a zvládnout to lépe.
Doslov
- Organizace závodu byla opravdu vynikající, velmi podobná akcím RunCzech.
- Vítězem závodu se stal norský závodník Morten Eide Pedersen s časem 01:46:29.
- Já měl čas 04:22:22, takže jak jsem očekával, ujel mi opravdu jen o kousek a málem jsem ho měl.
- Celkově jsem skončil na 3 124. místě. Ve své kategorii M40 na 1 192. místě a celkově v mužích na 2 918. místě.
- Start z poslední 8. vlny byl opravdu, co se týče masy lidi, náročný. Nicméně se zajetým časem se na budoucím ročníku, bohužel, asi moc neposunu. :(
- Takže ahoj příště třeba v 7 vlně! ;)
Odkazy
LH24 2015: sněhem zavátý extrém
Lysá hora, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd nepatří k místům, které bych měl obzvláště v oblibě. Kromě úžasného 360° výhledu zde totiž nenacházím nic, co by mě lákalo. Stále viditelnější zásahy člověka do tohoto místa jej připravují o jeho přirozený půvab. Věřím ale tomu, že sváteční návštěvník hor na vrcholu vezme za povděk chlazeným pivem a možností sáhnout si na hladicí bod. Na druhou stranu jsem rád, že davy turistů míří právě sem. Mnohá zajímavější zákoutí Beskyd si tak mohou zachovat svou tichost a skromnou anonymitu.
Už ani přesně nevím, jak k tomu došlo, ale po hornické desítce nějak z diskuse vyplynulo, že by mohlo být zajímavé vyzkoušet tento 24 hodinový závod. Protože považuji akce podobného typu za čisté bláznovství a moc nechápu lidi, kteří do toho jdou s nějakými ambicemi, nápadu jsem se vysmál. Nicméně po krátké úvaze mi přišlo zajímavé jít to ve dvojici. Vzájemné hecování a podpora parťáka v jednom týmu mi přišla jako dobrý motivátor. Spojil jsem se tedy s Jirkou Karáskem, který měl na věc podobný pohled a vyplnili jsme registrační formulář. Rob se nám sice navrhoval název týmu Beam Bass, ale my jsme raději zvolili zvukomalebnější Maratonek pochodovy.
Na Lysé hoře jsem byl od listopadu pouze jednou, a to 2. ledna, kdy jsme si s Jirkou šli dvakrát projít závodní okruh. Probrali jsme možnou taktiku, seznámili se záludnými místy a zhodnotili možná kritická místa trati. Bylo jich dost. Dny ubíhaly, já se šel občas proběhnout, ale v podstatě jsem leden měl spíše udržovací než tréninkový. Protože ale většinu času běhávám ve zvlněném terénu, kopce jsem se nebál. Týden před závodem mi Jirka oznámil, že má úplně v háji koleno, a v pátek, v den registrace, již bylo jasné, že jej zdraví na trať nepustí. Rušit jsem nic nechtěl, a tak jsem se den před závodem přeregistroval do kategorie jednotlivců, přesně mezi ty cvoky, jejichž snažení příliš nerozumím. Jak ironické.
Přeregistrování do jiné kategorie s sebou přineslo jednu nepříjemnost, a to sice ubytování, které jsme si ponechali, ale bylo na chatě Sluníčko, vzdálené 400m od trasy závodu. Ostatní jednotlivci si užívali luxusu teplého místečka hned u okruhu. Bylo mi jasné, že budu muset zohlednit i tento fakt. Protože již mám nějaké zkušenosti s delšími závody, ale nikdy jsem je ještě neabsolvoval sám, bylo mi jasné, že také musím mít vymyšlenou naprosto přesnou taktiku, které se budu držet. Dal jsem si tedy za cílujít minimálně pět okruhů s tím, že se nesmím příliš zničit, a pokud se bude situace zhoršovat, dal jsem si svobodu ukončit závod bez výčitek svědomí. To mi pak hodně pomohlo v druhé části závodu, když jsem podstatně zpomalil při sestupech.
 |
| Chvíli před startem. Radim ani Marek zatím netuší, do čeho jdou. |
Sobota ráno byla jako vymalovaná. Teploty kolem -5°C, předpověď na den a noc -10°C nahoře a trvalé sněžení. Pořadatelé vyhlásili kritický stav na trati, kdy část byla pod vrstvou ledu, a tak bylo nutno použít řetízkové nesmeky. Hurá, měl jsem. Na kluzkou trať závodu se v 11 hodin dopoledne vydalo přes 700 závodníků, z toho necelá dvoustovka střídajících dvojic. Startovalo se dole v Ostravici od pily a po 1,5 km se pak navázalo na první závodní okruh. Rychlejší borci využili mírné stoupání asfaltky k získání náskoku před pomalejšími prudšími pasážemi, které pak navazovaly. Já vyrazil bez zvytečného spěchu, avšak v dostatečném tempu.
Trasa zpočátku kopírovala červenou turistickou značku, před pramenem Butořanky však uhnula do lesa, kde následovalo technicky nejnáročnější stoupání, místy dosahující i sklonu více než 40°. Po tomto “hangu” zvaném taky “kitzbuehel”, následovala mírnější pasáž s traversem na modrou značku, který jsem většinou celý běžel. Pak následoval výstup po modré značce severní sjezdovkou na vrchol, pípnutí u kontroly a pak už “jen” nějakých 6 kiláků dolů, přes Albínovo náměstí k cíli kola u hotelu Sepetná. Mojí taktikou bylo jít vždy najednou po sobě dvě kola, a pak si na chvíli odpočinout v teple. Díky nesmekům jsem mohl udržovat dobré tempo a obě první kola jsem dal za téměř shodný čas (02:03:56 a 02:03:44). Během závodu jsem ale tempo neřešil, pouze jsem si pípal na hodinkách jednotlivá kola a odpočinek. Docela mě pak doma u počítače překvapilo, že se mi dařilo držet celou dobu konstatní rychlost postupu.
Pauza v teple po druhém kole mi udělala dobře. Přezul jsem boty, vyměnil ponožky, snědl pár toastů a zase vyrazil na kopec. Protože se mi podařilo už v druhém kole přervat jedny nesmeky, rozhodl jsme se je již nepoužívat. Naštěstí zesilující sněžení a mnohými závodníky rozškrábaný led na výstupu tuto věc umožňoval. Třetí kolo jsem dal za 02:07:21, ale bohužel na trati došlo k malé nepříjemnosti. Při sestupu lesem kolem sjezdovky u Ostré jsem ukluzl a pád vybalancoval na pravé noze. Bohužel se to hned projevilo bolestí v koleni, takže jsem musel být o dost opatrnější, zejména při sestupech. V cíli mě přišel povzbudit Jirka Karásek, který přinesl čerstvé informace ohledně trojky jednotlivců z Pepa Teamu. Já, Radim a Lukáš jsme byli od sebe v rozmezí pár minutek, byl to tedy vyrovnaný souboj. Do čtvrtého kola jsem šel zpočátku s Lukášem Krejčím, který ovšem po chvíli nasadil do kopce ostré tempo, které jsem odmítl akceptovat. S pobolívajícím kolenem nebyl problém jít do kopce, ale cokoli směrem dolů začalo být hodně nepříjemné. Čas výstupu jsem měl stále kolem hodiny a dvaceti tří minut, ale sestup už byl o pár minutek delší než minule. Čtvrté kolo jsem měl za 02:09:51.
Na pokoji jsem se tentokrát zdržel trochu déle. Koleno jsem namazal a zafixoval obinadlem a následoval klasický rituál jídla, výměny obuvi a ponožek. Krátký telefon domů a zase vyrazit do kopce. Páté kolo, i díky zhoršujícímu se počasí na vrcholu, jsem měl za 02:19:42, šesté za 2:17:01. I po půlnoci jsem byl byl v docela dobrém rozmaru a závod mě bavil. Dokonce jsem sám sebe přistihl, že se i tak trochu “těším” na prudký hang, kde jsem byl schopen předbíhat stále více závodníků (však mi to pak vraceli při cestě z kopce).
Před dalším kolem jsem se rozhodl odpočinout trochu více, na pokoji jsem strávil více než půl hodiny. Sedmé kolo jsem zahájil ve dvě ráno. Tentokrát jsem se vybavil hudbou. Chytrý playlist plný energických a motivačních skladeb mě uržoval při životě na trati dalších pět hodin. Ostatně posoudit můžete sami, názvy písní napoví: 15 Step (15 kroků), Momentum (hybná síla), Ignition (zážeh), Ready To Start (připraven ke startu), It’s Killing Me (to mě zabíjí), Mess Of Me (jsem na šrot), Walking Paranoia (chodící paranoia), Rope (provaz). Najel jsem na režit autopilot a snažil se neřešit příliš stále vlezlejší chlad a bolest nohou. Co jsem nečekal, byl protestující žaludek, kterému evidentně nesedla poslední svačinová zastávka. Cítil jsem se celé kolo dost zvláštně a kromě vody a koly jsem nebyl schopný nic přijmout. Kolo jsem absolvoval za 2:21:23, přitom sestup mi trval hodinu!
Cestou dolů mě napadaly různé chmurné myšlenky, ale teplý vývar a chvilka odpočinku dole to nakonec spravila. Když jsem pak ve vestibulu hotelu zjistil, že Radim teprve před pár minutami prošel vrcholem a je nyní půl kola za mnou, hned se mi šlo do osmého výstupu radostněji :) Koleno se sice už docela razatněji ozývalo, ale nahoru to nevadilo a rovinatější pasáže jsem byl pořád schopný stále ještě běžet. Závěrečný okruh jsem měl nakonec za 2:20:51 a v sedm hodin ráno prošel naposledy cílovou rampou. V nohách 95 kilometrů a převýšení cca 6700 metrů. I když jsem měl ještě k dobru 4 hodiny, rozhodl jsem se nepokoušet více své zdraví, ani kazit průměrný čas mých výstupů.
Závod se mi i přes různé drobné potíže velmi líbil, čím více sněhu bylo a méně lidí na trati, tím nabýval magičtějších obrysů, hlavně v noci při svitu čelovky. I když znamenalo každé přibývající kolo pot a dřinu, musím říci, že v závěru posledního kola jsem do cíle běžel v naprosté euforii, šťastný, že jsem to zvládl.
Pepa Team na LH 2015
Jednotlivci
79. (38. v kat.) Marek Moškoř 8x
89. (43. v kat.) Radim Lipták 8x
274. (105 v kat.) Lukáš Krejčí 5x
Dvojice
48. (2. v kat.) Petra Schwarzová + Daniel Šindelek 12x
69. (25. v kat.) Jaroslav Vernarský + Michal Šimek 10x
Ty jo, Mio, jo? (Mio link)
- celou dobu měří úplně mimo (třeba při výklusu trvdí, že mám permanentně kolem 180, nebo při intervalech zarytě tvrdí, že mám 90),
- nebo chvíli měří moc málo, pak "přeskočí" a zase měří moc, pak třeba chvíli měří i dobře...
Což o to, dlouhý trénink se dá zabít tím, že přemýšlím, jestli těch 150, co to teď ukazuje, fakt mám, nebo zase blbne a mám zrychlit (nebo zpomalit??), ale ráda bych si uvolnila hlavu taky na něco jiného. Takže ve chvíli, kdy jsem viděla na FB link na Mio Link a zjistila od Báry, že si s Garminem rozumí a tváří se jako normální pás, hned jsem objednala. A dokonce byl ten den v akci, takže jsem ho měla "jen" za asi 2200.
Zatím jsem s ním byla běhat jen jednou, protože pak mi něco sedlo do krku a teď raději jen v klidu léčím. Ale měřil! :) Dokonalost sama to není, ale měří. Shrnuto a podtrženo:
- Měřil asi taky občas trošičku nepřesně, ale třeba jen o pár tepů. Pás typicky měří nepřesně vytrvale o třeba 30 i 50 tepů. Mio se drželo relativně stabilně při stabilním tempu a hýbalo se při zrychlení nebo zpomalení. Takže to působilo celkem věrohodně. Věřila jsem, že plus minus 5 tepů měří přesně pořád.
- Nebude vás škrábat pás, bude vás tlačit Mio :) Měla jsem pocit, že mě možná maličko brněla ruka :D Ale mohlo to být i mrazem, bylo podnulou, kdo ví :) Ono to totiž měří tak, že prosvětluje kůži. Na to potřebuje tmu. Takže jakmile se vám mezi náramek a kůži dostane světlo nebo náramek nějak nesedí, začne blbnout. Na běh se to asi dá, tam člověk s předloktím moc nehýbá a dá se to utáhnout tak, aby to drželo a moc to netlačilo. Ovšem na nějaký kruhový trénink se to podle mě použít nedá, tam se člověk moc hýbá. Ale asi taky jak kdo. Kdo má měkké předloktí, bude mít výhodu. My osvalení jedinci, kterým hrají na předloktí svaly, máme potíže ;)
- Chová se jako pás - komunikuje s hodinkami (ANT+) nebo telefonem (Bluetooth). Takže sám nic nikam nezapisuje, nestahuje, neloguje. Ale má navíc ledku v pěti barvách, takže z barvičky vidíte, v jaké jste zóně. Zóny se dají nastavit z telefonu nebo tabletu.
- Vyrábí se ve dvou velikostech. To jsem netušila, když jsem ho kupovala. Koupila jsem si L (další možnost je S/M). Přišlo mi, že tím, jak je veliký, mi špatně sedí a tak jsem si objednala ještě ten menší s tím, že jsem ho v obchodě porovnala, jestli to skutečně pomůže. S ochotným alzákem jsme přišli na to, že výměna nemá cenu - L má delší řemínek, S/M má kartší řemínek. Tím rozdíly končí. Velikost té neohebné části, šířka, to všechno je identické. Kdo má menší ruku má holt smůlu, hůř to bude světelně těsnit, ať si koupí větší nebo menší velikost.
- Je nabíjecí přes USB. Má vydržet asi 8-10h měřit na jedno nabití, netestovala jsem.
- Je vodotěsný do 30m, ale prý moc dobře pod vodou neměří. Nezkoušela jsem, ale docela by mě to zajímalo, snad půjdu brzo plavat :)
Na pultech, které znamenají svět
S novým rokem je na světě i první dotisk knížky Můj dlouhý běh, o níž jsem tady už párkrát psal. Ani jsem se o tom nemuseli s Danem rozhodovat dlouho. Prvotní náklad byl vyprodán za tři měsíce a spoustě zájemcům jsme bohužel museli říct, že už není...
Část dotisku jsme nabídli i do knižní velkodistribuce, abychom vyšli vstříc čtenářům, kteří to mají daleko od Brna, Prahy i Plzně nebo kteří neradi objednávají po internetu. Samozřejmě to neznamená, že se knížka objeví v každém městě nebo zrovna ve vašem oblíbeném knihkupectví. Jelikož Dan není Američan a jelikož jsme na obálku nedávali žádný bombastický slogan, na začátku asi budou knihkupci skeptičtí a s objednávkami opatrní. Takže se prosím prejte, ptejte, ptejte - a oni vám ji objednají. Díky.
Jedno plus je tady ovšem už od začátku: konečně se kniha distribuuje i na Slovensku, tudíž už nemusejí slovenští čtenáři platit výpalné České poště.
Níže je seznam knihkupectví, kdy by Můj dlouhý běh měl být k dostání. Ale nedělám si ambice, že je kompletní:
BOSKOVICE (Masarykovo náměstí)
BRATISLAVA (Obchodná ulica a OC Cubicon)
BRNO (Masarykova ulice, Česká ulice, OC Campus Square a Joštova ulice)
ČESKÉ BUDĚJOVICE (OC IGY)
CHEB (Kamenná ulice)
HAVLÍČKůV BROD (Havlíčkovo náměstí)
HODONÍN (Národní třída)
HRADEC KRÁLOVÉ (Mánesova ulice, Čelakovského ulice)
KARVINÁ (Nádražní ulice)
KOLÍN (Pražská ulice)
KOŠICE (Mlynská ulica a Toryská ulica)
KROMĚŘÍŽ (Vodní ulice)
KUTNÁ HORA (Komenského náměstí)
LIBEREC (Moskevská ulice)
MLADÁ BOLESLAV (OC Olympia)
MOST (OC Central)
NITRA (Akademická ulica)
OLOMOUC (Ostružnická ulice a Galerie Šantovka)
OPAVA (Mezi trhy)
OSTRAVA (OC Avion a Forum Nová Karolina)
PARDUBICE (Pernštýnské náměstí a AFI Palace)
PLZEŇ (Klatovská, Náměstí Republiky, OC Plzeň a OC Borská pole)
PRAHA: Neoluxor (OC Chodov, Palladium, Hlavní nádraží, Quadrium a Václavské náměstí), Kosmas (Karlín, Perlová, Fashion Arena Štěrboholy a Galerie Butovice), Dobrovský (Anděl City, Metropole Zličín, Arkády Pankrác a Václavské náměstí) a Knihkupectví Fišer.
ZLÍN (A. J. Bati)
ŽILINA (Bottova a Námestie A. Hlinku)
I nadále knížku prodávají běžecké speciálky Trailpoint (Praha), Triexpert (Brno a Praha) a Vivobarefoot (Plzeň).
A tečka. Od příště už píšu zase jenom o běhání. I o tom svém, bude-li důvod.
Část dotisku jsme nabídli i do knižní velkodistribuce, abychom vyšli vstříc čtenářům, kteří to mají daleko od Brna, Prahy i Plzně nebo kteří neradi objednávají po internetu. Samozřejmě to neznamená, že se knížka objeví v každém městě nebo zrovna ve vašem oblíbeném knihkupectví. Jelikož Dan není Američan a jelikož jsme na obálku nedávali žádný bombastický slogan, na začátku asi budou knihkupci skeptičtí a s objednávkami opatrní. Takže se prosím prejte, ptejte, ptejte - a oni vám ji objednají. Díky.
Jedno plus je tady ovšem už od začátku: konečně se kniha distribuuje i na Slovensku, tudíž už nemusejí slovenští čtenáři platit výpalné České poště.
Níže je seznam knihkupectví, kdy by Můj dlouhý běh měl být k dostání. Ale nedělám si ambice, že je kompletní:
BOSKOVICE (Masarykovo náměstí)
BRATISLAVA (Obchodná ulica a OC Cubicon)
BRNO (Masarykova ulice, Česká ulice, OC Campus Square a Joštova ulice)
ČESKÉ BUDĚJOVICE (OC IGY)
CHEB (Kamenná ulice)
HAVLÍČKůV BROD (Havlíčkovo náměstí)
HODONÍN (Národní třída)
HRADEC KRÁLOVÉ (Mánesova ulice, Čelakovského ulice)
KARVINÁ (Nádražní ulice)
KOLÍN (Pražská ulice)
KOŠICE (Mlynská ulica a Toryská ulica)
KROMĚŘÍŽ (Vodní ulice)
KUTNÁ HORA (Komenského náměstí)
LIBEREC (Moskevská ulice)
MLADÁ BOLESLAV (OC Olympia)
MOST (OC Central)
NITRA (Akademická ulica)
OLOMOUC (Ostružnická ulice a Galerie Šantovka)
OPAVA (Mezi trhy)
OSTRAVA (OC Avion a Forum Nová Karolina)
PARDUBICE (Pernštýnské náměstí a AFI Palace)
PLZEŇ (Klatovská, Náměstí Republiky, OC Plzeň a OC Borská pole)
PRAHA: Neoluxor (OC Chodov, Palladium, Hlavní nádraží, Quadrium a Václavské náměstí), Kosmas (Karlín, Perlová, Fashion Arena Štěrboholy a Galerie Butovice), Dobrovský (Anděl City, Metropole Zličín, Arkády Pankrác a Václavské náměstí) a Knihkupectví Fišer.
ZLÍN (A. J. Bati)
ŽILINA (Bottova a Námestie A. Hlinku)
I nadále knížku prodávají běžecké speciálky Trailpoint (Praha), Triexpert (Brno a Praha) a Vivobarefoot (Plzeň).
A tečka. Od příště už píšu zase jenom o běhání. I o tom svém, bude-li důvod.
Garmin Forerunner 920XT: postřehy po nějaké době používání
Sice jsem se snažil, aby recenze byla pokud možno úplná a vyčerpávající, je ale celkem jasné, že u téměř každého sofistikovaného zařízení člověk časem objeví věci ať už pozitivní nebo negativní, kterým chvíli trvá, než se probublají až k majitelově pozornosti.
Začnu tou poslední, která mě dost poplašila, naštvala a zabrala dost času. Hodinky se mi totiž z ničeho nic samovolně restartovaly a už nenaběhly, resp. před úplným naběhnutím se pořád dokolečka restartovaly. No co, tak hard reset a jedem. Jenomže ouha, jednak je hardreset trochu jiný, než na starších hodinkách:
- vypnout hodinky tím, že 15s podržíme power.
- podržet šipku dolů a zapnout tlačítkem power, které jenom normálně stiskneme, nedržíme dlouho cca 2s, přičemž šipku dolů držíme až do zobrazení dialogu o smazání dat.
To se podařilo, dostal jsem dialog, zda smazat všechna data, dal ok, restart a další a další, no prostě byl jsem tam, kde jsem byl před tím. Zkusil jsem tedy nesmazat a ouha, zase totéž.
Dotaz na fóru garmin.com byl zodpovězen odkazem na kontakt oficiálního supportu. Tak pojďme laborovat dál. Víceméně od oka jsem zkusil v průběhu dialogu o vymazání dat (při asi 4. pokusu) připojit hodinky na kabel a vida, připojily se normálně. Tak šup, nahrát firmware, restart, instalace firmwaru se povedla, hodinky přesto pokračují v restartech. Krucinál, co včil. Ještě mě napadlo v průběhu dialogu nezvolit nic, ale stisknout tlačítko ... (3dot) a hele, jsem v menu, akorát nastavení v háji, jak se dá po smazání všech user settings čekat.
Tak jsem tam namastil obrazovky, jednotky a tak a nějak si nevšiml, že vlastně neproběhl inicializační dialog. Restart a krucinál, jsem pořád v tom samém bootloopu. Jediná cesta je opět se šipkou dolů a vyskočení z dialogu. Sice použitelné, ale k naštvání. Úplně náhodou jsem při procházení menu zjistil, že jsem sice přišel o nastavení, ale všechna historická data jsou v hodinkách. Ha, tak ještě nápad, provést factory reset z menu hodinek a heuréka! Po něm se hodinky restartovaly normálně, proběhl úvodní dialog základního nastavení a nové nastavení obrazovek a tak. Uff.
2 závěry z této šílené situace: víme, jak provést hardreset a když tento nepomůže, dá se z jeho dialogu tlačítkem 3dot vyskočit a z menu zadat ručně, který funguje. Možná bude v nějaké nové verzi firmwaru opraveno, už jsem to klukům do garminu psal.
Tím se dostávám k věci, která mi fakt vadí a to je nemožnost zálohovat nastavení profilů ani obrazovek. Když to děláte v jednom dni 2x, už to fakt naštve jak hrom:-) Synchronizuje se jenom user profil, tzn. HR zóny, výška, váha a věk.
Další věc, která mi vadila, bylo plavání v bazénu, kdy při změně profilu na swim pool nedojde k dialogu s volbou velikosti bazénu. Ale už jsem to vyřešil: udělal jsem si 3 plavecké profily pro 3 nejčastěji používané délky bazénu. Je to ještě lepší, než dialog na 910XT :-)
920XT umí také využívat dovyvinutých funkcionalit a skinů hodinek jiných vývojářů. Nebudu detailně vysvětlovat, o co vlastně běží, o tom už psal DCRainmaker, ale upozorním na jeden můj postřeh: zatím všechny "watch faces", které jsem zkoušel, vedly k poměrně dramatickému zhoršení výdrže na baterie. Nejsem si jistý, čím to může být a dokud je firmware potřebný pro hraní si s skiny a datovými poli stále public beta, asi nemá cenu nad tím bádat. Stojí ale za úvahu, jestli větší spotřeba ve stand-by modu není právě pro vás třeba problém.
WiFi je skvělá funkcionalita, ale dost často nefunguje. Je to k vzteku, ale souvisí to s přetrvávajícími problému na webu garmin connect, který s nástupem nových zařízení (FR920XT, Fenix3, Epix etc.) obsahuje tolik chyb, že by člověk plakal. Tak snad to garminí vývojáři brzy doladí. Web na mne zatím dělá dojem skvělého, ale zatím značně nevyužitého potenciálu.
Začnu tou poslední, která mě dost poplašila, naštvala a zabrala dost času. Hodinky se mi totiž z ničeho nic samovolně restartovaly a už nenaběhly, resp. před úplným naběhnutím se pořád dokolečka restartovaly. No co, tak hard reset a jedem. Jenomže ouha, jednak je hardreset trochu jiný, než na starších hodinkách:
- vypnout hodinky tím, že 15s podržíme power.
- podržet šipku dolů a zapnout tlačítkem power, které jenom normálně stiskneme, nedržíme dlouho cca 2s, přičemž šipku dolů držíme až do zobrazení dialogu o smazání dat.
To se podařilo, dostal jsem dialog, zda smazat všechna data, dal ok, restart a další a další, no prostě byl jsem tam, kde jsem byl před tím. Zkusil jsem tedy nesmazat a ouha, zase totéž.
Dotaz na fóru garmin.com byl zodpovězen odkazem na kontakt oficiálního supportu. Tak pojďme laborovat dál. Víceméně od oka jsem zkusil v průběhu dialogu o vymazání dat (při asi 4. pokusu) připojit hodinky na kabel a vida, připojily se normálně. Tak šup, nahrát firmware, restart, instalace firmwaru se povedla, hodinky přesto pokračují v restartech. Krucinál, co včil. Ještě mě napadlo v průběhu dialogu nezvolit nic, ale stisknout tlačítko ... (3dot) a hele, jsem v menu, akorát nastavení v háji, jak se dá po smazání všech user settings čekat.
Tak jsem tam namastil obrazovky, jednotky a tak a nějak si nevšiml, že vlastně neproběhl inicializační dialog. Restart a krucinál, jsem pořád v tom samém bootloopu. Jediná cesta je opět se šipkou dolů a vyskočení z dialogu. Sice použitelné, ale k naštvání. Úplně náhodou jsem při procházení menu zjistil, že jsem sice přišel o nastavení, ale všechna historická data jsou v hodinkách. Ha, tak ještě nápad, provést factory reset z menu hodinek a heuréka! Po něm se hodinky restartovaly normálně, proběhl úvodní dialog základního nastavení a nové nastavení obrazovek a tak. Uff.
2 závěry z této šílené situace: víme, jak provést hardreset a když tento nepomůže, dá se z jeho dialogu tlačítkem 3dot vyskočit a z menu zadat ručně, který funguje. Možná bude v nějaké nové verzi firmwaru opraveno, už jsem to klukům do garminu psal.
Tím se dostávám k věci, která mi fakt vadí a to je nemožnost zálohovat nastavení profilů ani obrazovek. Když to děláte v jednom dni 2x, už to fakt naštve jak hrom:-) Synchronizuje se jenom user profil, tzn. HR zóny, výška, váha a věk.
Další věc, která mi vadila, bylo plavání v bazénu, kdy při změně profilu na swim pool nedojde k dialogu s volbou velikosti bazénu. Ale už jsem to vyřešil: udělal jsem si 3 plavecké profily pro 3 nejčastěji používané délky bazénu. Je to ještě lepší, než dialog na 910XT :-)
920XT umí také využívat dovyvinutých funkcionalit a skinů hodinek jiných vývojářů. Nebudu detailně vysvětlovat, o co vlastně běží, o tom už psal DCRainmaker, ale upozorním na jeden můj postřeh: zatím všechny "watch faces", které jsem zkoušel, vedly k poměrně dramatickému zhoršení výdrže na baterie. Nejsem si jistý, čím to může být a dokud je firmware potřebný pro hraní si s skiny a datovými poli stále public beta, asi nemá cenu nad tím bádat. Stojí ale za úvahu, jestli větší spotřeba ve stand-by modu není právě pro vás třeba problém.
WiFi je skvělá funkcionalita, ale dost často nefunguje. Je to k vzteku, ale souvisí to s přetrvávajícími problému na webu garmin connect, který s nástupem nových zařízení (FR920XT, Fenix3, Epix etc.) obsahuje tolik chyb, že by člověk plakal. Tak snad to garminí vývojáři brzy doladí. Web na mne zatím dělá dojem skvělého, ale zatím značně nevyužitého potenciálu.
LH 24 – 24 hodin endorfinů
Odříkaného chleba největší krajíc…..do čeho se vám moc nechce, z čeho máte obavy, to se vám dostane pod kůži. Alespoň v případě LH24 to pro mě po víkendovém závodění platí stoprocentně.
To jsem si takhle v létě říkala, že bych možná to LH2014 v lednu 2015, ale zásadně sama, abych nikomu nekazila výsledky svou pomalostí a hlavně – nepřihlašovala bych se dopředu, ale až těsně před závodem, podle nálady, počasí, okolností a tak.
Dávat si jakákoliv předsevzetí je blbost. Protože když mi v říjnu napsal Martin, zda bych s ním LH24 nešla v mix týmu, že už se bude spouštět registrace, bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla že jo. Protože v říjnu je leden ještě hoooodně daleko a z gauče a z teplíčka se na zimní maratony registruje jedna báseň .
Nemám ráda: sníh, mráz, vichr, mlhu, náledí a zimu…….To jen tak na okraj.
V prosinci jsem se začala trénovat a buch – antibiotika. Dala jsem pár Lysacupů a moc mi to na nich nešlo. Upínala jsem svou naději k čemukoli, co mi v účasti na LH 24 zabrání. Nepříšlo nic J Jen v páteční večer mi začalo docházet, že se asi začínám těšit.
Sobota 24.1.2015a my s Martinem, nyní sparingem, po registraci ve škole v Ostravici, rozbalujeme náš „bivak“v podobě karimatky, dvou batohů a hromady věcí na prostoru 2x1 metr v obrovské místnosti v hotelu Sepetná. S námi spousta dalších lidí, takže brzo jsem evidovala nejen teploučko, ale také pěkný smrádeček, který hodinu po hodině, č spíše minutu po minutě, houstnul……
Co já tady dělám…kolem dokola samí nabušení sportovci s ambicemi. Připadám si jako paní, co si náhodou odskočila od plotny …. J a omylem zabloudila. No však on také název našeho týmu Mladická nerozvážnost plně odpovídal mému rozpoložení.
Už na registraci se dozvídáme, že s ohledem na souvislé náledí, které učinilo cestu na LH neschůdnou, Horská služba chtěla závod zakázat. Nakonec ho povolila, ale pod podmínkou, že všichni účastníci musí používat nesmeky nebo boty s hřeby. A nebyla to jen nějaká planá hrozba, pořadatelé vybavení skutečně kontrolovali.
První okruh startuje od pily v Ostravici. Domluvila jsem se se sparingem, že začnu já. Potkávám kamarády Ivu (není ji dobře a sděluje mi, že letos je to vážně naposled) a Martina (ten je v pohodě a těší se) a vycházíme spolu. Narazím i na Katku Nepovímku, odhaduji ji, že dá 8 okruhů a bude na bedně. Opravdu neběžím, protože nemá význam se unavit hned od startu. Nemám bednové ambice, jsem jen účastník J Nejprve cesta vede po asfaltce směr Butořanka. U studánky se ale prudce stáčí doleva, mimo značku, do prudkého stoupání lesem. Když myslím prudké stoupání, myslím opravdu PRUDKÉ. Sníh skoro žádný, ledu také není až tak moc a pokud už ano,hřeby na mých botách Inov8 Oroc drží jako přibyté. Jen ty nohy kdyby tolik nebolely…..Vylezeme u Lukšince, chvilku se znovu napojujeme na mírné stoupání po červené značce, pak znovu zatáčíme doleva asi tak kilometr běžíme po absolutní rovince. Nádhera. Sice nevím, kde jsem, nemohu se kochat výhledy, hustě totiž sněží a je mlhavo, ale líbí se mi to. Zatáčíme do lesa, nastává další stoupání lesem mimo značku a najednou se napojujeme na modrou značku. Začínám se orientovat, tudy přece vede cesta od hotelu Bezruč. Najednou se ocitám na rozcestníku Malchor. O jejej,značky hlásí Lysá Hora 1 km. 1 km….TAKMOOOOC..nezbývá mi nic, než šlapat. Ale buď rozcestník lhal, nebo mi po počátečním stoupání už nic nepřipadá tak prudké, zkrátka najednou jsem na vrcholu.
Pípám si čipem a vychutnávám si první zdolaný vrchol. Vítr fouká, hustě sněží, výhledy stále žádné, mlha to dnes asi nevzdá, není důvod zdržovat se. Po červené značce sbíháme na Lukšinec. Cestaje opravdu hodně zledovatělá, sníh ještě led nestačil zasypat, ale vypadá to nadějně. U Lukšince se napojujeme na zelenou značku, přes Albínovo náměstí kolem Zbuja dolů po sjezdovce a už je tu Sepetná a cíl. Tedy pro první kolo. Předávám čip sparingovi a celá hladová se hrnu do restaurace. Tady přichází ke slovu ta příjemnější část závodu. Každý závodník si totiž mohl připlatit občerstvovačku nazvanou gastrofestival – teplá a studená jídla, salámy, sýry, ovoce, zelenina, sladké koláče, jogurty, polívky, nealko …..naláduji se pořádně – já tak ráda jím, vytrávilo mi a musím si udělat zásoby energie. Narazím na Leniu. Vykládá mi příhodu z ordinace: „ V pátek ke mně přijde pacientka a mezi řečí mi řekne, jaká je ta její dcera blázen: paní doktorko představte si, ona bude celých 24 hodin chodit po Lysé hoře, no to nemá rozum. Na to já paní odpovím – víte, já tam budu taky J“
Pro samé jídlo jsem se ani nestačila natáhnout a je tady sparing. Však jsem ho taky hned sprdla, že pro to jeho sprintování ani pořádně zrelaxovat nestíhám.
Druhé kolo je horší. Už vím, do čeho jdu. Na druhou stranu se už na trati s nikým nemačkáme, závodníci se pěkně rozprostřeli podél celé trasy. Stoupáme první krpál a najednou ze zadních pozic slyším: „Sakra, to nám ten Libor Uher neřekl, že je to na Lysou tak moc do kopce“. To mě rozesmálo a volám: „Šak tolik nemluv a rubej, jsi tady dobrovolně“. Už jsem zase byla udřístaná, takže se mi hnedka i lépe šlapalo. Ani nevím jak, ocitám se u Malchora. Proti mně jde nějaká skupinka „Tří grácií“. Hrome, nějaké holky na výletě, melou, těm je hej, jdou už z kopce. No hele, ta nejvyšší má bundu jako naša Míša Žirafa Bidýlko. Hrome, no jo, vždyť je to Míša, Oli a Eva, to je super, holky se vydaly na Lysou, aby nás závodníky potkávaly a povzbuzovaly. Tak ráda je vidím!
Zrovna tu Míšu jsem potřebovala potkat, naši paní profesorku přes český jazyk. Už delší dobu mi totiž vrtá hlavou, zda se správně píše zapoměla nebo zapomněla. Zeptám se, Míša mi potvrdí, že správně je zapomněla, ze mne spadne břímě nevědomosti, rozloučím se a po severní sjezdovce šlapu vzhůru na kontrolní stanoviště. Pípnu a valím dolů. Sníh usilovně zasypává náledí, jde se lépe, než první kolo. OdLukšince přemýšlím, co dobrého si dám na jídlo v gastrozóně. Přemýšlím nad guláškem, nudlema, salátem, banány a kávou…..NaSepetné předám čip Martinovi a jdu pojíst. Potkávám našuPeťku, poznávám ji podle jejího kulicha, ta z talíře sotva jen zobne a valí ven. Já valím na karimatku. Dávám se do řeči se sousedem z vedlejší karimatky. Prozradíme, že oba sebou máme jako doping slivovici a provedeme ochutnávku, vždyť to říkám, že na LH24 vládne přátelské prostření .
Je tu wi-fi, mám čas, tak dávám příspěvek o této atmosféře na facebook. No a hned přichází odezvy, z některých fakt musím citovat, jak jsou vydařené: „Nedržíš se plánu, chtěla jsi pít rum“, „Nechlastej a Kurde Přydej“, „No sparing se dozvídá zajímavé věci!!! Asi ji přitáhnu obojek jak má čas se družit a k tomu ještě lopat“, „slivovice ti dá křídla“, „Lenka má sil evidentě dost“… Kamarádi děkuji vám, ty vaše hlášky byly jako živá voda, smích mi dodal energii a do třetího kola jsem vylétla jako střela. Zvláště poté, co jsem v hotelu potkala i našeho profesůrkaBerďu, rozumoval, že moc mluvím, tak jsem radši vyfičela J
Třetí kolo jsem už šla ve tmě. A stalo se něco zvláštního. Přestaly mě bolet nohy. Úplně. Uvědomovala jsem si, že šlapu do kopce, ale vůbec nic mě nebolelo (že by stavy blaženosti pár minut před smrtí J ?) . Na uši jsem si dala mp3, chvílemi jsem si prozpěvovala, chvílemi prohodila pár povzbudivých slov s jinými závodníky. To byla taková pohádka…Sníh se stále sypal, vítr fujal, ale najednou jsem byla na Lysé hoře …..Přiseběhu z Lukšince ke Zbujovi přišla menší krize. Začaly se ozývat křeče – v lýtkách, ve stehnech, v holeni. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpočinek. Na Sepetné jsem se se sparingem domluvila, že dá dvě kola po sobě. Šla jsem se najíst a tentokrát jsem nevynechala banány, které jsem vydatně obalila v soli. Zaručeně fungující lék proti křečím. Zabralo to okamžitě. Přesunula jsem se o patro výše, že zkusím na karimatce trochu pospat. Děcka to ale nešlo…tam bylo smradu jako v pavilonu hrochů v ostravské zoo. Vzduch se dal krájet, bylo teploučko, to jo, ale nedýchatelno.Jak tak ležím a snažím se nedýchat, uvědomím si, že se mi vlastně odpočívat nechce, že už chci na vzduch, pěkně šlapat.
Naštěstí dorazil sparing, trochu znavený. Předá mi čip a já vyrazím. Nohy mě definitivně přestaly bolet. Kopec – nekopec, šlapu dál, jakmile narazím na rovinku běžím, protože chůze se mi najednu zdá hrozně pomalá. Brzo dostanu hlad, naštěstí mám sebou čokoládu a sladký čaj, tak si zobnu-loknu a rubu to. V hlavě má Lysohorský čtyřlístek. Přemýšlím nad tím, zda už letos konečně dám všechny čtyři lístky v limitu….Na sjezdovce fičí vichr moc, sněží ( vybaví se mi Nohavica – kouknu se z okna, kurva zas sněží…), teplota ale není tak hrozná, tipuji to na maximálně mínus deset. Pípnučip a běžím. Já jsem normálně celou cestu z Lysé hory až na Sepetnou běžela. To se mi stalo poprvé v životě. Cítím v sobě hrozně moc energie a to mám zase obrovský hlad (že by přes hlad vedla cesta k vysněnému maratonu pod čtyři J ? ).
Předávám čip sparingovi a důrazně ho upozorňuji, aby nedřístal, nelelkoval a valil, protože chci dát ještě jeden okruh. Měl sice nějaké připomínky, že je unavený, na ty jsem ale zareagovala coby drsoň slovy: „Nekecej a val. Tys mě do toho závodu uvrtal, tak včil rubej a nediskutuj se mnou“ JJJ Sparing je už delší dobu ženatý a tudíž je zvyklý poslouchat. Vzal čip a zmizel J
Mé první kroky opětovně vedly do restaurace. Žíznila jsem a kručelo mi v břiše. Dala jsem si čepovaného birela. Zdůrazňuji toho birela, protože jsem zodpovědná a vím, že během závodu se pivo nepije, neboť uspává a zpomaluje. Sparing nic jiného než birela nepije. Ze sparinga totiž vylezlo, že je abstinent….Zbodla jsem nějaké jídlo a šla se podívat na průběžné výsledky. Náš tým se posunul na sedmou pozici. Sakra, kdybych zkusila zarvat, třeba to bude ještě stačit na pozici šestou. Špekuluju, špekuluju a je tu sparing a s ním čip.
Nevím, jak to popsat. To páté kolo je snad za odměnu. Nejlepší a nejsnažší ze všech. Nohy mám úplně lehounké. Já jsem snad zhubla 10 kilo nebo co. Necítím vůbec žádnou únavu, nevnímám prudkost kopců, rep. asi vnímám – ale užívám si ji. Permanentně se přiblble usmívám. A pozitivně se motivuju: „Lenko, jsi zrozena pro ultraběhy, už je to tak. Co je pod padesát kilometrů, to nebrat, to je moc krátké a rychlé a to ti nejde“. S tímto mudrováním jsem dorazila po páté na Lysou horu. „Jsem Ultralenkačlenkadřystalka skvělá…tralala…život je krásný…tralala…“ Při sbíhání z vrcholu se mi chce křičet radostí, jojo endorfiny se začínají vyplavovat, je to droga. Nakonec se rozhodnu neřvat, někdo by si mohl myslet, že jsem se např. zranila a volal by Horskou službu J
Kdo říkal, že nesnáším zimu a sníh? Kdo vedl ty řeči, že má Lysé hory po krk? Jsem v cíli, páté kolo jsem dala úplně nejrychleji, sparing už na mě čeká, tož si gratulujeme navzájem. Kruci proč se neběží ještě šesté kolo, sedmé kolo, mě to tak baví!!! Já chci za rok znovu…..
Dali jsme nakonec deset kol a v kategorii skončili sedmí. Dvojice před námi sice také dala 10 kol, ale rychleji. Nakonec je to jedno, závod jsme nepřijeli vyhrát, chtěli jsme si ho užít, což se podařilo. Z pohledu mého hobby výkonu nechápu, proč se tento závod nazývá extrémní. Pro mě byl daleko horší a náročnější závod Horská výzva Jeseníky v kategorii long před dvěmi lety. To byl nápor na mozek, to jsem trpěla a několikrát chtěla vzdát. Ale LH24 byla pro mě čirá radost. Čím to je?
Dr. Foster Winter Warmer (Audax)
Novy rok pro me nezacal zrovna nejlepe po uspesnem dokonceni RAPHA500, tedy odjet 500 km mezi vanoci a Silvestrem, jsem bojoval s nejakym bacilem. Bacil to byl silny, nechtel se me pustit cely 3 tydny. Pro rok 2015 jsem si stanovil za cil stat se RRtY....
Běžecká knihovnička III
K vánocům se mi sešla solidní nadílka knih se sportovní tématikou, takže tak jak je budu postupně dočítat, tak se budu pokoušet k nim něco napsat. V první várce jsem dočetl jednu moc povedenou knihu a jednu, ke které se vracet asi ani nebudu.
Začnu tou, co si zaslouží víc pozornosti.
Ti, kteří utíkají pěšky - Milan Daněk
aneb české pokračování příběhu z knihy Zrozeni k běhu (Born to Run). Víceméně si dovolím pouze parafrázovat Dana Orálka, který ke knize napsal předmluvu: na první pohled dost odvážné tvrzení, po přečtení ale musím dát autorovi za pravdu. Komu přišlo Born to Run místy lehce pohádkové, může si přečíst, jak je to v Měděných kaňonech doopravdy. Není to možná tak zázračné čtení, ale o to víc uvěřitelné. Trošku jako kancelář pro uvádění románových omylů na pravou míru. Ročník popisovaný v knize nebyl ve skutečnosti první, Micah True aka Caballo Blanco si nevystavěl vlastníma rukama boudu z kamenů a nebyl zapřísáhlým nedostižným odpůrcem moderních technologií a civilizace, Tarahumarové neběhají výhradně bosí... Dalo by se pokračovat ještě pěknou chvilku.
Nutno však dodat, že cílem knihy rozhodně není rozcupovat Born to Run na kousky, ale hlavně podat osobní pohled českých účastníků (nejen) na nyní již světoznámý závod a vše kolem něj. Jak píše Dan, je škoda, že Caballo Blanco si už knihu nemůže přečíst, našel by se v ní určitě mnohem víc, než v Born to Run.
Knihu jsem shltnul za dva dny a budu se k ní moc rád vracet.
Hledání ultra - Rich Roll
Málokterá kniha ve mě vyvolá hned z počátku tak velké množství negativních pocitů, že mám sto chutí jí prostě zahodit. Už podtitulek "Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe." ve mě vyvolal reakci 'dost si věříš, hošku'. Nejsem moc příznivce různých diet, nejsou-li indikované z hlediska zdravotního stavu. Takže dokážu pochopit, že někdo nemůže lepek, někdo zas cukr. Ještě tak dokážu přijmout, že se někdo stane vegetariánem či veganem prostě proto, že zjistí, že se tak cítí lépe, a není za tím nějaká šílená filosofie. Nemůžu ale vystát texty, které se snaží tyto směry tiše (až hlasitě) podsouvat ostatním, navíc za použití bezobsažných nesmyslů.
Stručný děj: Rich Roll byl v mládí velmi solidní plavec, pak však začal pít. Když zvládnul pití, stal se typickým Američanem - přinejmenším co se kvality života a stravování týče - aby pak jednoho dne prozřel a začal zas sportovat. Nakonec zvládnul věci typu Ultraman (dvojnásobný Ironman rozdělený do tří dní) a EPIC 5 (5 Ironmanů bezprostředně po sobě). Potud dobré, ačkoliv již na hranici uvěřitelnosti.
Co mi však vadí, je to, že celý tento svůj přerod bere za možný jen díky "organické" rostlinné stravě (a je to tu, nesmyslný slovník...). Rich Roll se stal veganem. A bohužel je tedy celá kniha prokládaná různými poučkami o detoxikaci organismu, síle rostlin a odkazy na produkty, které pomohl vymyslet. Ukázka: "Nedávno jsem dokonce ve spolupráci s mikrobiologem Comptonem Romem ze společnosti Ascended Health vyvinul vlastní rostlinný přípravek na regeneraci po námaze s názvem Jai Repair. Tvoří ho patentovaná směs kompenzačních živin jako extrakt z houby cordyceps, L-glutamin, vitamin B12 a antioxidanty, například resveratrol." Vrcholným bodem nesmyslnosti pak už byla jen "akalizace organismu" každodenním vypitím sklenice vody se lžičkou jablečného octa. Nemám nic proti veganům, ostatně Scott Jurek je také vegan a jeho knihu Jez a běhej (Eat and Run) mám moc rád. Ale jestli něco nesnáším, tak to jsou pseudovědecké obhajoby "alternativních" přístupů. Organické jídlo, detoxikace organismu, alkalizace organismu... Ne, vážně ne.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
P.S.: Budete-li mě chtít kamenovat, dejte vědět, můžeme před tím probrat otázku velikosti a typu vhodných kamenů...