Domů 2015
Roční archiv: 2015
Garmin Fénix 3 – první dojmy
Díky Ivo Steinerovi z českého zastoupení Garminu jsem se dostal k jednomu z prvních kusů Garmin Fénix 3 u nás.
Na ruce mám stříbrný model s červeným páskem, což je jedna ze tří základních variant (druhá je tmavě šedý elox s tmavým páskem a třetí opět tmavá ale se safírovým sklíčkem a kovovým páskem, tak je ale ještě dražší než dvě předchozí).
Pojďme si něco povědět na rovinu: jestli se u předchozích verzí Fénixe dal vždycky najít nějaký funkční důvod proč si nechat Forerunnera, teď už žádný není. Nový Fénix umí všechno, co umí Forerunner 920XT a ještě něco málo navíc.
Původně jsem si říkal, že se s Fénixem nebudu moc mazat a udělám jednoduchou srovnávací recenzi Fénixe a Forerunnera, která nebude moc dlouhá a hotovo, jsem ale z hodinek tak nadšený, že nakonec napíšu velkou recenzi, jen co budu mít chvíli čas.
Zatím tedy ve stručnosti první dojmy bez obrázků, těch je stejně všude plno a já něco nafotím až na recenzi.
Tedy zostra, jestli váháte mezi FR920XT a Fénixem 3, neváhejte. České zastoupení Garminu vám rozhodování ještě usnadní tím, že oba modely nabízí za stejnou cenu, zatímco třeba v USA je Fénix o něco dražší.
A není divu, jde o opravdu poctivý kus hodinek. Proti trochu futuristickému byť tradičnímu vzhledu triatlonové řady Forerunner 305, 310, 910 a 920, jsou Fénixy od začátku úlitbou milovníkům kulatého vzhledu hodinek. Mně to od začátku usnadňovalo vyhýbání se Fénixům. Displej byl malý, neuměl 4 datová pole díky nevalného rozlišení a vždycky mu proti aktuálnímu Forerunneru chyběla nějaká ta funkce, kterou jsem měl rád, takže pohoda. Teď je to ale jinak. Nový Fénix stejně jako Forerunner barevný displej se slušným rozlišením, 4 datová pole umí taky a od FR920XT se tak v zobrazení liší pouze o něco štíhlejším fontem písma, což může teoreticky někomu vadit. Jelikož to ale nevadí ani takovému slepýši, jako jsem já, nepůjde o problém většiny populace :-).
Proti FR920 má Fénix několik vychytávek, uvedu v rychlosti několik, kterých jsem si zatím všiml:
- magnetický kompas, který umí zobrazovat na displeji i ve stand-by modu
- daleko názornější zobrazení chytání GPS signálu kružnicí po obvodu displeje oproti prťavé ikonce u FR920XT
- v základní výbavě widget pro zobrazení aktuálního počasí i předpovědi ve stand by modu
- lepší práci se smart notifikacemi, kdy tyto zobrazuje ve full screen modu a umožňuje je i odložit
- s ohledem na mé nepředpokládané zalíbení v počítání kroků je vychytávkou také design umožňující nosit hodinky denně i ke košili a obleku, což červenobílá varianta FR920XT zrovna nedává :-)
Teoretickou nevýhodou naopak může být ovládání, které je pro zkušené uživatele multisportovní řady Forerunner (za toho se pyšně považuji:-) dosti neobvyklé a vyžaduje trochu cviku.
To by tak asi v kostce mohlo stačit, příště se už zahlásím s podrobnou recenzí doplněnou i obrázky.
Na ruce mám stříbrný model s červeným páskem, což je jedna ze tří základních variant (druhá je tmavě šedý elox s tmavým páskem a třetí opět tmavá ale se safírovým sklíčkem a kovovým páskem, tak je ale ještě dražší než dvě předchozí).
Pojďme si něco povědět na rovinu: jestli se u předchozích verzí Fénixe dal vždycky najít nějaký funkční důvod proč si nechat Forerunnera, teď už žádný není. Nový Fénix umí všechno, co umí Forerunner 920XT a ještě něco málo navíc.
Původně jsem si říkal, že se s Fénixem nebudu moc mazat a udělám jednoduchou srovnávací recenzi Fénixe a Forerunnera, která nebude moc dlouhá a hotovo, jsem ale z hodinek tak nadšený, že nakonec napíšu velkou recenzi, jen co budu mít chvíli čas.
Zatím tedy ve stručnosti první dojmy bez obrázků, těch je stejně všude plno a já něco nafotím až na recenzi.
Tedy zostra, jestli váháte mezi FR920XT a Fénixem 3, neváhejte. České zastoupení Garminu vám rozhodování ještě usnadní tím, že oba modely nabízí za stejnou cenu, zatímco třeba v USA je Fénix o něco dražší.
A není divu, jde o opravdu poctivý kus hodinek. Proti trochu futuristickému byť tradičnímu vzhledu triatlonové řady Forerunner 305, 310, 910 a 920, jsou Fénixy od začátku úlitbou milovníkům kulatého vzhledu hodinek. Mně to od začátku usnadňovalo vyhýbání se Fénixům. Displej byl malý, neuměl 4 datová pole díky nevalného rozlišení a vždycky mu proti aktuálnímu Forerunneru chyběla nějaká ta funkce, kterou jsem měl rád, takže pohoda. Teď je to ale jinak. Nový Fénix stejně jako Forerunner barevný displej se slušným rozlišením, 4 datová pole umí taky a od FR920XT se tak v zobrazení liší pouze o něco štíhlejším fontem písma, což může teoreticky někomu vadit. Jelikož to ale nevadí ani takovému slepýši, jako jsem já, nepůjde o problém většiny populace :-).
Proti FR920 má Fénix několik vychytávek, uvedu v rychlosti několik, kterých jsem si zatím všiml:
- magnetický kompas, který umí zobrazovat na displeji i ve stand-by modu
- daleko názornější zobrazení chytání GPS signálu kružnicí po obvodu displeje oproti prťavé ikonce u FR920XT
- v základní výbavě widget pro zobrazení aktuálního počasí i předpovědi ve stand by modu
- lepší práci se smart notifikacemi, kdy tyto zobrazuje ve full screen modu a umožňuje je i odložit
- s ohledem na mé nepředpokládané zalíbení v počítání kroků je vychytávkou také design umožňující nosit hodinky denně i ke košili a obleku, což červenobílá varianta FR920XT zrovna nedává :-)
Teoretickou nevýhodou naopak může být ovládání, které je pro zkušené uživatele multisportovní řady Forerunner (za toho se pyšně považuji:-) dosti neobvyklé a vyžaduje trochu cviku.
To by tak asi v kostce mohlo stačit, příště se už zahlásím s podrobnou recenzí doplněnou i obrázky.
Seš na Stravě?
Zase nová aplikace. Zařekla jsem se, že mi úplně stačí Garmin, excelová tabulka, deníček s ručními zápisky a malůvkami, fotostory v mobilu a zápisky na blogu. To jsem ale ještě netušila, jak mě nakonec Strava semele.
Přiznám se, že když jsem asi od pátého kolegy dostala stejnou otázku "Jak to, že nejseš na Stravě?", dohnala mě zvědavost. Nechala jsem si ukázat, co to umí, ale nějak zvlášť mě
IMAT 2015 – 103dní/103km
Dnes jen takové malé průběžné hlášení, jak pokračuje trénink. Počasí je lepší a lepší, je potřeba provětrat kolo venku. Do startu IMAT zbývá 103 dní, tak jsem využil slunečného dne a vyrazil na 103 km vyjížďku na kole. Mám sice regenerační/flákací týden, ale počasí přímo vybízelo na delší kolo.
Moje první solová stovka. Jednu jsem dal už loni v doprovodu Michala, ale dnes to byla solo jízda. Samozřejmě prdel bolí ještě teď, nohy taky trochu cítím. Celkový průměr je ostuda, s větrem v zádech do občas jelo i přes 40km/h, ale s větrem v ksychtu jsem měl problém i s 20km/h.
Pocity? Pořád ještě netuším, jak můžu ujet 180km (a pak "běžet" maraton).
Pozn. Původně jsem si myslel, že mám dnes kulatých 100 dní do startu, tak jsem si dal 100 na kole. Ale nakonec to vyšlo taky pěkně 103dní/103km.
Moje první solová stovka. Jednu jsem dal už loni v doprovodu Michala, ale dnes to byla solo jízda. Samozřejmě prdel bolí ještě teď, nohy taky trochu cítím. Celkový průměr je ostuda, s větrem v zádech do občas jelo i přes 40km/h, ale s větrem v ksychtu jsem měl problém i s 20km/h.
Pocity? Pořád ještě netuším, jak můžu ujet 180km (a pak "běžet" maraton).
Pozn. Původně jsem si myslel, že mám dnes kulatých 100 dní do startu, tak jsem si dal 100 na kole. Ale nakonec to vyšlo taky pěkně 103dní/103km.
Frei vyhrál, čtvrtý titul přesto nemá
domazlicky.denik.cz/ostatni_region/atletika-beh-bobr-cup-2013-frei-martin.html
Quo Vadis (53km, +1900m), Úspěšné noční pobíhání
14.3.2015, Osek
O účasti na nočním Quo Vadis sem původně moc neuvažoval. Po účasti na Kysucké stovce (125 km, + 5600m) minulý víkend jsem byl pěkně rosekanej a nepřidalo tomu ani středeční vyklusání. Kvůli únavě jsem nedoběhl ani to, co jsem si plánoval a musel jsem to se sklopenýma ušima zkrátit. Ve čtvrtek to už bylo ale lepší a v pátek, když jsem se koukal na předpověď počasí, jak bude o víkend hnusně, bylo rozhodnuto. Než sedět doma a koukat se z okna na to, jak celý den prší, tak to se radši zničit na nočním závodě a přes den si pěkně schrupnout ;)
Startuje se v sobotu ve dvě hodiny ráno z Oseka na úpatí Krušných hor. Připravená trasa má 53 km a asi bude i poměrně rychlá. V podstatě jsou to jen dva velký kopce Stropník a Milešovka a 30 kilometrové "údolí" mezi nimi. Plán mám neurčitý. Buďto to nepůjde a dám si to na pohodu spíš jako procházku nebo to půjde. To bych to napálil v prvním kopci a při seběhu zkusil získat slušnou pozici nebo i náskok, který vydrží až na úpatí Milešovky. A pak děj se vůle boží.
Do Oseka se všichni sjíždíme vlakem, který na místo doráží kolem 1:45 ráno. Proběhne rychlá registrace na kapotě auta, nějaké ty předstartovní fotečky a jdeme na to.
"Star!" zařve hlavní org Petr Malý přesně ve 2 hodiny ráno a celkem 64 účastníků, což je rekord akce, se vydává vstříc nočnímu dobrodrůžu.
Hned na prvních pár metrech se oddělují běžci od pochoďáků, tak se vydávám za nimi, nicméně držím se spíš vzadu a čekám jaké se nastolí tempo. Je to takové trochu ospalejší a tak se deru postupně vpřed. Za chvilku mi po boku běží už jen Honza Doležal, všichni ostatní jsou již za námi. Běžíme spolu dál bez odpočinku do prudkého stoupání. Přijde mi, že nikdo z nás nechce přejít do chůze jako první.
"Tihle mladí kluci..." řeknu si a přejdu tedy někde v půli stoupání do chůze já.
Nicméně v ostrém tempu dupeme až na první kontrolu na Dlouhé Louce, kde je ještě vyjma silnic všude hafo sněhu. Honza maže dál a ani si nedá na kontrole teplý čaj. To já nepohrdnu. Doženu ho až na konci Dlouhé Louky, kde cesta končí a před námi je zasněžená pláň. Po nějaké pěšině ani památky a tak se vydáváme podle GPS do panenského sněhu, vstříc ukazovanému směru. Po chvilce se napojíme na pár starých stop, které asi vedou po původní pěšině. Nicméně běh je náročný, sníh se místy boří až po kolena a mě z toho začínají tahat zadní stehna až skoro do křečí. Není divu, hlubokého sněhu jsem si užil minulý týden na Kysucké 100 dost a regenerace očividně nestačila. No nic, zastavím, kopnu do sebe magnesku a rychle dál za Honzou.
Dorážíme skoro ke Stropníku. Oba běžíme podle Ambitů a slepě následujeme ukazovanou trasu dle GPS. Najednou se ocitáme na konci cesty, která nikam nevede. Pokoušíme se jít přímo lesem na místo které nám ukazuje navigace, ale nic tu není. Jen spousty sněhu a neprostupného porostu. V té chvíli nám ještě necvakne, že naklikaná GPS trasa asi přesně neodpovídá realitě. Stačilo se držet podle itineráře zelený, ale my jsme se tu už tak zamotali, že ani nemůžeme najít cestu zpět. Nakonec najdeme nějakou jinou cestu, která i odpovídá GPS, ale na ní nejsou žádné stopy, že by tudy někdo šel.
"Jak tam může být kontrola, když tudy nikdo nešel?" ptáme se jeden druhého.
Nakonec se vydáváme po té cestě zpět a ta nás dovede zpátky na zelenou značku, kde už svítí čelovky ostatních, co nás mezitím dotáhli a to jsme museli mít slušný náskok. Nyní už dobře po zelené dojdeme na Stropník, kde nám označí živá kontrola výkaz a mažeme dolů. Jenže ve spěchu míjíme odbočku a tak běžíme dál v protisměru to, co už jsme běželi.
"Neběžíte náhodou blbě?" zastavují nás až další příchozí na Stropník.
"Kurnik, to snad né. Zase!" a otáčíme se zpět.
Běžím v předu, Honza kousek za mnou a za chvilku jsem zase skoro na Stropníku. Ale Honza nikde.
"To snad není možný!" asi sem mu utekl a minul zase tu odbočku. Otáčím se znovu zpět a už ji vidím, akorát na ní odbočuje dvojce s fenečkou staforda, které jsem už několikrát míjel.
Super začátek, jen co je pravda, když pak doma kontroluju záznam z hodinek, stálo mě to bloudění tady skoro půl hodiny.
Pouštím to z kopce dolů a vůbec to nešetřím, musím tu ztrátu dohnat. Hluboký sníh se pod nohami pěkně boří. Valím to rychle dolů s vědomím toho, že kdybych s sebou náhodou flákl, tak to ani nebude bolet. Předběhnu asi 3 lidi a dotáhnu Honzu. Spolu pak pokračujeme dál. Když v tom si všimnu, že poslední zatáčku v klesání jsme vytočili nějak moc a vydali jsme se po jiné cestě vedoucí po vrstevnici, přitom my měli stále klesat. Ta naše cesta musí být teď cca 100m pod námi. Zavolám na Honzu a odbočuji střemhlav dolů mimo cestu směrem k té správné. Honza se za mnou ale nevydal. Od té doby už jsem ho neviděl.
Na zeleně značenou cestu jsem narazil po pár metrech a vydal se po ní dál dolů. Jenže jak tady v nižší výšce taje sníh, nebyla to cesta, ale spíš pěkný potok. Chvilku to zkouším nějak obíhat, ale pak na to prdim. Boty jsou durch po pár metrech.
Jsem dole v Horním Háji a pokračuji dál po žluté směrem na Hrob. Dotahuji další tři běžce, mezi nimi i Evu Zborníkovou. Přidám se k nim, trochu pokecáme a za chvilku běžím zase sám vpředu.
Následuje převážně rovinatý úsek až k jezeru Barbora, kde je další kontrola K3 s Egonem a občerstvením. Přesně před kontrolou dotahuji snad už poslední dvojici běžců, kteří se přede mne dostali na Stropníku.
"Ahoj, jste tu první!" potvrzuje nám Egon.
Všechno mám, nic nepotřebuju, tak si jen naleju horký čaj do svého skládacího kelímku a popíjejíce jdu dál. Jak dopiju, sbalím kelímek a běžím, ať se trochu trhnu.
Jsem skoro v Teplicím. U hřbitova si označím fixem další kontrolu K4 a vzhůru do nočního víru (velko) města. Je kolem půl šesté ráno a míjím sem tam lidi co se buď vrací z nějaké párty nebo jdou do práce. Všichni na mě divně koukaj, co je to za exota, co tu pobíhá v tuhle dobu ráno po Teplicích.
Proběhnu celé město k vlakovému nádraží a dál pokračuji směrem k Zámeckému náměstí a Zámecké zahradě. Když se na konci zahrady otočím zpět, zdá se mi, že na začátku do ní vbíhají dvě čelovky.
"Musím s sebou ještě mrsknout" říkám si, stále mi je někdo v patách.
A tak přestože za Teplicemi se už zase stoupá do kopce, tak já dál běžím a běžím. V následujícím klesání po silnici do Kladrub se ohlížím a vypadá to, že nikde nikdo. Jenže už se rozednívá a čelovky v dálce nemusí být úplně vidět, tak pro jistotu běžím stále dál. Čék nikdy neví.
Konečně trasa uhýbá na pěšinu mezi pastviny, silnice už bylo až až. Začíná trochu poprchávat a bahno lepí jako čert. Hodně zpomaluje postup vpřed a tak se stále ohlížím. Zatím je vzduch čistý.
Koukám na hodinky, kolik už mám za sebou a jsem překvapený, že už skoro 35 km. Za 4 a čtvrt hodiny, to je slušný kvapík. Jde to nějak překvapivě lehce. Z toho mě ale vyvede klesání před Ohníčem, kde mi začnou fest píchat křížové vazy v levém koleni. Trošku mě to teď zlobí, tak to mám i otejpované, ale přesto to píchá tak nepříjemně, že musím oblíbený seběh trochu zvolnit až vypustit. Ale jo, jsem dole.
Z Ohníče už je to jen Kousek do Kostomlat pod Milešovkou, kde je v autobusové zastávce tajná živá kontrola s občersvením. Pití ještě mám, čapnu pouze Tatranku, napiju se Fanty a jdu dál. Teď by mělo být předposlední stoupání na hrad Sukoslav a pak už jen Milešovka a cíl.
Na hrad Sukoslav, který je zahalený ve strašidelné mlze, dorážím akorát, když tam z druhé strany přichází hlavní org Petr Malý.
"Tímhle tempem budeš v cíli, ještě dřív než otevřou motorest!" vítá mě.
"Ale však ona tě Milešovka ještě zpomalí." dodává.
Chvilku zavtipkujeme, Petr mě kus doprovodí a pak běžím dál. Už je to fakt kousek.
Metelím si to po lesní cestě do Černčic a akorát začíná sněžit. Všechno je najednou krásně pocukrovaný, měkoučký na došlap, paráda.
V Černčicích začíná pro mě zatím neznámý nástup na Milešovku. Při trénincích to vybíhám vždy buď od Milešova nebo od Velemína, kudy se bude dnes klesat, ale tudy to ještě neznám.
Ze začátku je to docela mírné, tak střídám běh, rychlou chůzi a prokládám to chlazením se sněhem, protože mi je strašný vedro. Naberu plné dlaně sněhu a chrstnu si to do obličeje a za krk. Hned je to na chvilku lepší.
Jsem na hoře. Koukám na hodinky. Čtvrt na devět. V turistické restauraci, kde mám dostat razítko do výkazu, otvírají ale až v 9. Vytahuju tedy foťák a tak jak jsem byl Petrem instruován, když bude ještě zavříno, pořizuji inteligentní selfíčko a fotku ukazatele.
Čék se chvilku nehýbe a začíná být pro změnu zima, takže konec zdržování a vzhůru dolů. No jo, ale klesání na Velemín je po severní straně Milešovky, která je ještě plná sněhu, takže to není tak jednoduché. Pustím to dolů zledovatělým ušlapaným korytem na kterém leží asi 5 čísel prašanu. Vzpomínám na moje Microspikesy, které by se tu opravdu hodily a čekám, kdy se natáhnu. X-Talony se drží seč můžou, ale na ten led pod prašanem jsou hold krátký a tak je to tady.
"Áááááááááá" a už si prohlížím botky pěkně proti zataženému nebi.
"Bum"
Tvrdé přistání na zadek a záda a dobrých 5m se vezu v korytě bez práce dolů. Takhle si to ještě jedou zopakuji a pak už dorážím k padlému stromu. Tady je to hrozně fotogenický, rád si to tu fotím hlavě na podzim, takže ještě jedno malé zdržení a fotka je na světě.
Dál už je to jednoduché, ledové koryto končí a následuje pohodový a rychlý 4 kilometrový seběh až do cíle ve Velemíně. Letím, co to dá v tempu pod 5 min/km a za necelých 20 minut jsem v cíli. Petr už vyhlíží z auta, protože motorest ještě neotevřel. Jak mě vidí, hned leze ven mě přivítat.
Nakonec jsem to stihl i s tou Milešovkou ještě před otevíračkou, je totiž teprve tři čtvrtě na devět. Celkový čas 6:49. Nebýt toho kufru na začátku, mohlo to být ještě lepší. Ale i tak 1. místo paráda a velká spokojenost!
Přesně půl hodiny po mě doráží i Honza Doležal na 2. místě a za dalších 10 minut na 3. místě společně vynikající Eva Zborníková a Tomáš Vambera.
Díky Petrovi Malému a ostatním z jeho týmu za, jako vždy, skvělou organizaci a parádní trasu. Skvěle jsem si to užil a spravil si náladu po Kysucké 100, která se mi po organizační stránce moc nelíbila.
Tento report a úspěch chci věnovat mému nejvěrnějšímu fanouškovi, mému dědovi, který pravidelně a nadšeně sledoval všechny moje závody a který již bohužel není mezi námi. Děkuji Ti dědo za vše!
Odkazy
O účasti na nočním Quo Vadis sem původně moc neuvažoval. Po účasti na Kysucké stovce (125 km, + 5600m) minulý víkend jsem byl pěkně rosekanej a nepřidalo tomu ani středeční vyklusání. Kvůli únavě jsem nedoběhl ani to, co jsem si plánoval a musel jsem to se sklopenýma ušima zkrátit. Ve čtvrtek to už bylo ale lepší a v pátek, když jsem se koukal na předpověď počasí, jak bude o víkend hnusně, bylo rozhodnuto. Než sedět doma a koukat se z okna na to, jak celý den prší, tak to se radši zničit na nočním závodě a přes den si pěkně schrupnout ;)
Startuje se v sobotu ve dvě hodiny ráno z Oseka na úpatí Krušných hor. Připravená trasa má 53 km a asi bude i poměrně rychlá. V podstatě jsou to jen dva velký kopce Stropník a Milešovka a 30 kilometrové "údolí" mezi nimi. Plán mám neurčitý. Buďto to nepůjde a dám si to na pohodu spíš jako procházku nebo to půjde. To bych to napálil v prvním kopci a při seběhu zkusil získat slušnou pozici nebo i náskok, který vydrží až na úpatí Milešovky. A pak děj se vůle boží.
Do Oseka se všichni sjíždíme vlakem, který na místo doráží kolem 1:45 ráno. Proběhne rychlá registrace na kapotě auta, nějaké ty předstartovní fotečky a jdeme na to.
"Star!" zařve hlavní org Petr Malý přesně ve 2 hodiny ráno a celkem 64 účastníků, což je rekord akce, se vydává vstříc nočnímu dobrodrůžu.
Hned na prvních pár metrech se oddělují běžci od pochoďáků, tak se vydávám za nimi, nicméně držím se spíš vzadu a čekám jaké se nastolí tempo. Je to takové trochu ospalejší a tak se deru postupně vpřed. Za chvilku mi po boku běží už jen Honza Doležal, všichni ostatní jsou již za námi. Běžíme spolu dál bez odpočinku do prudkého stoupání. Přijde mi, že nikdo z nás nechce přejít do chůze jako první.
"Tihle mladí kluci..." řeknu si a přejdu tedy někde v půli stoupání do chůze já.
Nicméně v ostrém tempu dupeme až na první kontrolu na Dlouhé Louce, kde je ještě vyjma silnic všude hafo sněhu. Honza maže dál a ani si nedá na kontrole teplý čaj. To já nepohrdnu. Doženu ho až na konci Dlouhé Louky, kde cesta končí a před námi je zasněžená pláň. Po nějaké pěšině ani památky a tak se vydáváme podle GPS do panenského sněhu, vstříc ukazovanému směru. Po chvilce se napojíme na pár starých stop, které asi vedou po původní pěšině. Nicméně běh je náročný, sníh se místy boří až po kolena a mě z toho začínají tahat zadní stehna až skoro do křečí. Není divu, hlubokého sněhu jsem si užil minulý týden na Kysucké 100 dost a regenerace očividně nestačila. No nic, zastavím, kopnu do sebe magnesku a rychle dál za Honzou.
Dorážíme skoro ke Stropníku. Oba běžíme podle Ambitů a slepě následujeme ukazovanou trasu dle GPS. Najednou se ocitáme na konci cesty, která nikam nevede. Pokoušíme se jít přímo lesem na místo které nám ukazuje navigace, ale nic tu není. Jen spousty sněhu a neprostupného porostu. V té chvíli nám ještě necvakne, že naklikaná GPS trasa asi přesně neodpovídá realitě. Stačilo se držet podle itineráře zelený, ale my jsme se tu už tak zamotali, že ani nemůžeme najít cestu zpět. Nakonec najdeme nějakou jinou cestu, která i odpovídá GPS, ale na ní nejsou žádné stopy, že by tudy někdo šel.
"Jak tam může být kontrola, když tudy nikdo nešel?" ptáme se jeden druhého.
Nakonec se vydáváme po té cestě zpět a ta nás dovede zpátky na zelenou značku, kde už svítí čelovky ostatních, co nás mezitím dotáhli a to jsme museli mít slušný náskok. Nyní už dobře po zelené dojdeme na Stropník, kde nám označí živá kontrola výkaz a mažeme dolů. Jenže ve spěchu míjíme odbočku a tak běžíme dál v protisměru to, co už jsme běželi.
"Neběžíte náhodou blbě?" zastavují nás až další příchozí na Stropník.
"Kurnik, to snad né. Zase!" a otáčíme se zpět.
Běžím v předu, Honza kousek za mnou a za chvilku jsem zase skoro na Stropníku. Ale Honza nikde.
"To snad není možný!" asi sem mu utekl a minul zase tu odbočku. Otáčím se znovu zpět a už ji vidím, akorát na ní odbočuje dvojce s fenečkou staforda, které jsem už několikrát míjel.
Super začátek, jen co je pravda, když pak doma kontroluju záznam z hodinek, stálo mě to bloudění tady skoro půl hodiny.
Pouštím to z kopce dolů a vůbec to nešetřím, musím tu ztrátu dohnat. Hluboký sníh se pod nohami pěkně boří. Valím to rychle dolů s vědomím toho, že kdybych s sebou náhodou flákl, tak to ani nebude bolet. Předběhnu asi 3 lidi a dotáhnu Honzu. Spolu pak pokračujeme dál. Když v tom si všimnu, že poslední zatáčku v klesání jsme vytočili nějak moc a vydali jsme se po jiné cestě vedoucí po vrstevnici, přitom my měli stále klesat. Ta naše cesta musí být teď cca 100m pod námi. Zavolám na Honzu a odbočuji střemhlav dolů mimo cestu směrem k té správné. Honza se za mnou ale nevydal. Od té doby už jsem ho neviděl.
Na zeleně značenou cestu jsem narazil po pár metrech a vydal se po ní dál dolů. Jenže jak tady v nižší výšce taje sníh, nebyla to cesta, ale spíš pěkný potok. Chvilku to zkouším nějak obíhat, ale pak na to prdim. Boty jsou durch po pár metrech.
Jsem dole v Horním Háji a pokračuji dál po žluté směrem na Hrob. Dotahuji další tři běžce, mezi nimi i Evu Zborníkovou. Přidám se k nim, trochu pokecáme a za chvilku běžím zase sám vpředu.
Následuje převážně rovinatý úsek až k jezeru Barbora, kde je další kontrola K3 s Egonem a občerstvením. Přesně před kontrolou dotahuji snad už poslední dvojici běžců, kteří se přede mne dostali na Stropníku.
"Ahoj, jste tu první!" potvrzuje nám Egon.
Všechno mám, nic nepotřebuju, tak si jen naleju horký čaj do svého skládacího kelímku a popíjejíce jdu dál. Jak dopiju, sbalím kelímek a běžím, ať se trochu trhnu.
Jsem skoro v Teplicím. U hřbitova si označím fixem další kontrolu K4 a vzhůru do nočního víru (velko) města. Je kolem půl šesté ráno a míjím sem tam lidi co se buď vrací z nějaké párty nebo jdou do práce. Všichni na mě divně koukaj, co je to za exota, co tu pobíhá v tuhle dobu ráno po Teplicích.
Proběhnu celé město k vlakovému nádraží a dál pokračuji směrem k Zámeckému náměstí a Zámecké zahradě. Když se na konci zahrady otočím zpět, zdá se mi, že na začátku do ní vbíhají dvě čelovky.
"Musím s sebou ještě mrsknout" říkám si, stále mi je někdo v patách.
A tak přestože za Teplicemi se už zase stoupá do kopce, tak já dál běžím a běžím. V následujícím klesání po silnici do Kladrub se ohlížím a vypadá to, že nikde nikdo. Jenže už se rozednívá a čelovky v dálce nemusí být úplně vidět, tak pro jistotu běžím stále dál. Čék nikdy neví.
Konečně trasa uhýbá na pěšinu mezi pastviny, silnice už bylo až až. Začíná trochu poprchávat a bahno lepí jako čert. Hodně zpomaluje postup vpřed a tak se stále ohlížím. Zatím je vzduch čistý.
Koukám na hodinky, kolik už mám za sebou a jsem překvapený, že už skoro 35 km. Za 4 a čtvrt hodiny, to je slušný kvapík. Jde to nějak překvapivě lehce. Z toho mě ale vyvede klesání před Ohníčem, kde mi začnou fest píchat křížové vazy v levém koleni. Trošku mě to teď zlobí, tak to mám i otejpované, ale přesto to píchá tak nepříjemně, že musím oblíbený seběh trochu zvolnit až vypustit. Ale jo, jsem dole.
Z Ohníče už je to jen Kousek do Kostomlat pod Milešovkou, kde je v autobusové zastávce tajná živá kontrola s občersvením. Pití ještě mám, čapnu pouze Tatranku, napiju se Fanty a jdu dál. Teď by mělo být předposlední stoupání na hrad Sukoslav a pak už jen Milešovka a cíl.
Na hrad Sukoslav, který je zahalený ve strašidelné mlze, dorážím akorát, když tam z druhé strany přichází hlavní org Petr Malý.
"Tímhle tempem budeš v cíli, ještě dřív než otevřou motorest!" vítá mě.
"Ale však ona tě Milešovka ještě zpomalí." dodává.
Chvilku zavtipkujeme, Petr mě kus doprovodí a pak běžím dál. Už je to fakt kousek.
Metelím si to po lesní cestě do Černčic a akorát začíná sněžit. Všechno je najednou krásně pocukrovaný, měkoučký na došlap, paráda.
V Černčicích začíná pro mě zatím neznámý nástup na Milešovku. Při trénincích to vybíhám vždy buď od Milešova nebo od Velemína, kudy se bude dnes klesat, ale tudy to ještě neznám.
Ze začátku je to docela mírné, tak střídám běh, rychlou chůzi a prokládám to chlazením se sněhem, protože mi je strašný vedro. Naberu plné dlaně sněhu a chrstnu si to do obličeje a za krk. Hned je to na chvilku lepší.
Jsem na hoře. Koukám na hodinky. Čtvrt na devět. V turistické restauraci, kde mám dostat razítko do výkazu, otvírají ale až v 9. Vytahuju tedy foťák a tak jak jsem byl Petrem instruován, když bude ještě zavříno, pořizuji inteligentní selfíčko a fotku ukazatele.
Čék se chvilku nehýbe a začíná být pro změnu zima, takže konec zdržování a vzhůru dolů. No jo, ale klesání na Velemín je po severní straně Milešovky, která je ještě plná sněhu, takže to není tak jednoduché. Pustím to dolů zledovatělým ušlapaným korytem na kterém leží asi 5 čísel prašanu. Vzpomínám na moje Microspikesy, které by se tu opravdu hodily a čekám, kdy se natáhnu. X-Talony se drží seč můžou, ale na ten led pod prašanem jsou hold krátký a tak je to tady.
"Áááááááááá" a už si prohlížím botky pěkně proti zataženému nebi.
"Bum"
Tvrdé přistání na zadek a záda a dobrých 5m se vezu v korytě bez práce dolů. Takhle si to ještě jedou zopakuji a pak už dorážím k padlému stromu. Tady je to hrozně fotogenický, rád si to tu fotím hlavě na podzim, takže ještě jedno malé zdržení a fotka je na světě.
 |
| Padlý strom dnes v zimě |
 |
| Padlý strom na podzim. Najdi 5 rozdílů. |
 |
| A tak trochu jsem se zadýchal, nó. |
Přesně půl hodiny po mě doráží i Honza Doležal na 2. místě a za dalších 10 minut na 3. místě společně vynikající Eva Zborníková a Tomáš Vambera.
Díky Petrovi Malému a ostatním z jeho týmu za, jako vždy, skvělou organizaci a parádní trasu. Skvěle jsem si to užil a spravil si náladu po Kysucké 100, která se mi po organizační stránce moc nelíbila.
Tento report a úspěch chci věnovat mému nejvěrnějšímu fanouškovi, mému dědovi, který pravidelně a nadšeně sledoval všechny moje závody a který již bohužel není mezi námi. Děkuji Ti dědo za vše!
Odkazy
- Stránky závodu Quo Vadis a výsledky
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
- Všechny mé fotky z Quo Vadis
Pečecká desítka 2015
Tak jsem zahájil závodní sezónu. A zároveň jsem začal plnit staré plány. Je několik závodů na které se chystám už dlouho, ale z různých důvodů jsem se jich ještě nezúčastnil. Pečecká desítka patří, resp. patřila, mezi ně. Jeden z "restů" splně. A jaká byla?
.jpg)
Číst dál »»»
Číst dál »»»
Grossglockner
Dala jsem to, já tam došla Grossglockner pokořen, respe […]
kros na Slezanu a Mořkovský zajíc
Rosťa Trávníček se prohání po Mořkově a je z toho parádní výsledek, obsadí 1. místo v kategorii a celkově 4. místo. Jeho čas na této zvlněné trati 37:55 není vůbec špatný. Aby toho neměl málo, dá si ještě dostavení na Slezan, kde ho čeká vyhlášení a ocenění za celý loňský ročník v běžeckém poháru FM.
Velká část týmu se sejde na Slezanu, abychom odstartovali jarní sezonu a podrobili se prvním testům po zimní přípravě. Konkurence je zde velká, počet závodníků na hlavním startu dosahuje skoro počtu 200 levých a pravých běžeckých bot, to bylo něco! Ale teď vážně, hlavní favorit Jakub Zemaník má o pozornost vystaráno, stejně tak početná skupina závodníků v kanárkově žlutých dresech. Po startu se na trati moc dlouho nemačkáme, nejhorší pasáž je do prvního stoupáku, kde se tvoří tzv. špunt, po této technické pasáži je už trať širší a lze snadněji předbíhat. Holky mají 4 kola, kluci bojují na dvojnásobné délce. Z Pepa teamu nejlépe odstartuje Jarda Vernarský, Lila Trávničková si skvěle zazávodí při letošní premiéře a v cíli lze pozorovat velká spokojenost z výsledku. Je z toho 1.místo. Její rivalka a kamarádka Helča Czeczotková celkově ztrácí 12 sekund, takže o těsné boje letos nebude určitě nouze.
A jak to vypadalo mezi námi chlapáky? :-) Jardu jsem škubnul na konci prvního kola a snažil jsem se propracovávat dál v pořadí. Netušil jsem, že mám za sebou Lukáše, toho jsem si všiml teprve v dalším cca. 930m dlouhém kole. Vladan vše pozoroval s odstupem, kontrolovaným tempem. Jakmile se startovní pole natáhlo a bylo obtížnější udržet se rychlejších soupeřů, opět jsme se promíchali s mladými dravci, kteří nám dávali kolo. V polovině závodu jsme se v rámci týmových soubojů prohodili s Lukášem, což vydrželo až do cíle. V mírném dešti nám fandili okolní diváci a týmový fotograf Filip. Jeho počínání je k zhlédnutí v galerii.
A jak dopadlo naše snažení? 3720m/7440m
1. v kt. Trávničková Lila 17:09
2. v kt. Šindelek Daniel 27:56 ( ve výsledcích má PT, ale oficiálně už by měl hájit barvy MK Seitl)
5. v kt. Krejčí Lukáš 30:54
12. v kt. Husánik Robert 31:20
7. v kt. Vernarský Jaroslav 33:40
10.v kt. Pecha Vladan 43:57
Na úvod sezony určitě povzbudivá účast i výsledky. Doufejme, že nám vydrží nadšení a zdraví, abychom se mohli během roku zlepšovat a užívat si běhání.
Nová výzva a běhání bez vložek.
Novou výzvou pro mne je květnový 6-ti denní závod v Maďarsku . Přihlásil jsem se po Vánocích, a odvtedy střídavě se na to těším, a střídavě lituji, že jsem se přihlásil. Hlavně v lednu, kdy jsem nemohl pořádně běhat...
Soustředění s Tučňákem, aneb blázen na horách
Moje letošní zima to je jedna velká katastrofa. Přitom byla mírná, v Praze tedy určitě, sníh asi dva dny, mráz jen lehce. I přesto se mi podařilo uhnat si zánět dutin, který jsem léčila v práci pomocí atb. Sice jsem pracov...