Roční archiv: 2015

Ještě před pár dny v mém běžeckém kalendáři stály na rok 2015 dva závody. Brněnský půlmaraton - skoro povinnost a Valašský hrb, který se mi loni moc líbil. A dnes už je vše jinak. 21.žena z 374 si užívala v cíli pivečko :) ...

I letos vyrážíme první červnový víkend do Novohradek na Silvu. Helena běží jako vždy 45 km dlouhý maraton:-) s převýšením 1000 m. My se raději vydáme na poloviční trať. RunPORG však bude mít kvalitní zastoupení (Michal Matouš, Štefan Kráľ) na 103 km dlouhé trati s převýšením přes 2000 m. No chlapci, jsem na vás zvědav a rád si počkám v cíli.

Pohoda po loňském doběhu

Už pátým rokem jsem zavítal na kopcovitý 15 km dlouhý závod v okolí Golčova Jeníkova, který se tradičně běhá na velikonoční neděli. Stejně jako v loňském roce jsem se "utkal" s kamarádem a ředitelem havlíčkobrodského gymnázia Hynkem Bouchalem, který založil na škole "partnerský" běžecký klub. Zatímco loni mi Hynek nadělil 2 minuty, letos už to bylo minut 9. Asi budu muset změnit tréninkové metody:-). To znamená začít běhat... Hynkův čas byl vzhledem k nelehkému terénu slušný - 15 km za 1:04:40.

Tenhle text by vlastně vůbec neměl být napsán, natož publikován. Protože v tom příběhu je všechno špatně.

Začal už v pátek odpoledne, kdy jsem přijel do Brd ke kamarádovi K. Z jeho domu se stala noclehárna účastníků sobotní Brdské stezky, jíž jsem měl v úmyslu se zúčastnit – v roli diváka. Přijela i skupina z jižní Moravy, včetně Dana. Když jsme tak večer seděli nad sklenkou červeného, padlo, že bych koneckonců mohl běžet i já, že je to taková svižnější turistika hezkou krajinou. A bylo to.


Když jsem v září 2012 běžel ve Hvězdě svůj poslední závod, netušil jsem, že na start toho dalšího se postavím za víc než dva a půl roku. A netušil jsem, že to nebude třeba desítka, nýbrž rovnou padesát kilometrů. Dětský ultramaraton, jak říkají zkušení harcovníci. Neprojevil jsem před touto tratí věru příliš respektu. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že v minulých dvou letech jsem toho z různých důvodů moc nenaběhal, že za poslední rok můj nejdelší běh měřil 22 km a že moje váha, abych tak řekl, se ještě nepřiblížila závodním parametrům.

Trochu jsem ve skrytu spoléhal na to, že ráno už budou startovní čísla vyprodána a že se z toho na poslední chvíli elegantně vyvleču. Ale kdepak. Ještě jich bylo šest k dispozici.

Takže 3, 2, 1...start. Od začátku jsme se s K. drželi úplně na konci a tak to mělo zůstat napořád. Neměl jsem pražádné cíle a bylo mi jedno, jestli doběhnu poslední nebo pátý od konce. Jen bych rád, aby můj čas začínal pětkou, říkal jsem si. To bylo moje jediná, drobná ambice. I díky tomu se mi od začátku běželo docela dobře. Kdybych se padesátku připravoval půl roku předem, byl bych asi nervozní, řešil každý mezičas a se zděšením v duši počítal, kolik lidí už mě předběhlo.

Takhle jsme si drželi tempo 7:00 a kecali u toho. Občas se k nám někdo přidal, většinou jsme ale běželi jenom ve dvojici. Až do asi 18. kilometru. Pak bylo jasné, že společně to pod šest hodin nedáme, navíc mě trochu začaly z pomalého běhu bolet nohy, tudíž jsem se s K. rozloučil a trochu zrychlil. Věděl jsem, že to ještě bude těžké, hodně těžké. Nejsem zrovna přítelem běhání na slunci – a tohle bylo vlastně první letošní teplo, což je vždycky horší, než když podobné počasí panuje třeba v září. A navíc ty brdské kopce... Každé kilo navíc je cítit, každé stoupání bolí dvakrát víc.

Ještě dlouho to bylo dobré. Ještě na třicátém kilometru. Ještě kousek za ním. Pak už jsem začal chodit do kopců, protože to bylo rychlejší i efektivnější. Po pětatřicátém už nebyl v subjektivním vnímání rozdíl mezi tím, jestli běžím do kopce nebo po rovině. Byl jsem na hranici toho, kdy tělo bylo schopno běžet, držet důstojné tempo a bez protestů fungovat. Věděl jsem, že poslední hodina a půl bude záležet jenom na vůli, na nic jiného jsem spoléhat nemohl. Naštěstí jsem stále někoho předbíhal, ten pocit dodával nějaké síly navíc.

Dlouho jsem pomýšlel na čas pod 5:30. Ale zlomil jsem se v kopci za Kytínem. Tam přišlo moje dno. Připadal mi nekonečný. Ve zbytku trasy jsem si pak ověřil, že Dan nemá pravdu, když tvrdí, že ultra je závod, kde krize přicházejí a odcházejí. Mě se držela až do konce a nechtěla pustit. Ani běh s kopce už jsem nebral jako vysvobození.

Na posledním kilometru přišlo drobné zakufrování a nevím, jestli je na psychiku něco horšího, než když pár stovek metrů před cílem nevíte, jestli odbočit vpravo nebo vlevo, zkusíte obojí a pořád nevíte, jestli běžíte dobře, jestli se nebudete muset znovu otočit a běžet na druhou stranu. Nechal jsem tam pár minut, ale ani tak by výsledný čas 5:49 nebyl výrazně lepší. Nestojí za moc, vlastně je celkem ostudný. Ale vzhledem ke všem okolnostem musím být spokojený, že jsem se dostal do cíle a že existují části těla, které mě nebolí. Měl jsem toho opravdu plné zuby a nejlíp o tom svědčí, že jsem po doběhnutí ani neměl chuť na pivo.

Ale byla to zajímavá zkušenost, to rozhodně ano. Pro moje tělo i užitečný zátěžový test, jestli bude schopno zvládnout zase nějaký těžší, dlouhodobý trénink. A vlastně jsem si pár hodin po doběhu říkal, že bych si to rád někdy zopakoval. Laťku jsem si nastavil proklatě nízko, tak mám pro příští roky, na rozdíl od maratonu, na padesátce solidní prostor ke zlepšování. 

Jen si umím představit pár drobných změn: běžet na rovné trati, v chladnu, bez řízku k předzávodní večeři a především ve slušné kondici.

Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.

A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: "Hlavně to doběhni.".
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m  vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!

Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!

Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)

Běh kolem Olivovny 2015

Olympijského běhu se letos může zúčastnit opravdu každý. Už za necelé tři měsíce, ve středu 24. června, odstartuje u příležitosti celosvětových oslav Olympijského dne na...

Tak jak prý že se nám dařilo na Labských pískovcích... inu, těžké to bylo. Ale začněme od začátku. Koncem loňského roku jsem se po více než deseti letech věrnosti rozhodl změnit zaměstnavatele, což mě, ačkoliv šlo o mé vlastn?...

Jakožto nadšený běžec, co stále běhá a baví ho to, neustále dělám reklamu tomuto webu :-D

http://video.aktualne.cz/americti-vojaci-nadsene-komentuji-svuj-prujezd-ceskem/r~5054c23cd6ae11e4a4c00025900fea04/

Když se zaměříte na 30 sekundu, bude vše jasné. Hold sláva je sláva.

P.

Ještě celkem dlouho po loňských Prčicích jsem byla přesvědčená, že letos už skutečně ne. Kdy a proč jsem změnila názor? Fakt nevím. Já ho vlastně asi ani nijak neměnila, ale Katka s tím prostě počítala a já věděla, že se z toho nevykroutím. Nakonec, teď na to vzpomínám stejně jen hrdě, všechno to negativní se proměnilo v hrdintsví a zbyly teda vlastně jen samé pozitivní vzpomínky. Zkrátka zážitek nemusí být pozitivní, ale hlavně silný :)
Ovšem i přes všechen lesk "pozitivních vzpomínek" v sobě mám k té trati velký respekt. Tak velký, až se nervózně kroutím a potí se mi ruce, jen na to pomyslím. Jak to pozitivně uchopit? Jako motivaci! A fakt že to funguje. Ráno po tmě, teploty kolem nuly, venku liják a vichr? Nechce se vstávat a běhat? PRČICE. Stačí pomyslet a už jsem v běžeckém před domem plna odhodlání :)

Aby mě mé svědomí dalo spát, po odpočinku, který jsem loni potřebovala jako sůl, jsem na konci září začala zase pobíhat - pomalu, krátce, ale s plným nasazením a odhodláním. Od 1. prosince jsem začala nabírat objemy, abych mohla 26.1. slavnostně zahájit trénink na maraton podle Garmin plánu - chci dát 44km jako loni, ale v pohodě. Makám, běhám, snažím se dobře jíst (a zase jsem nezhubla:). Jsem neskutečně vděčná D, který se mnou v zimě ráno potmě běhal, abych se sama nebála. Brblal, ale stejně jsem byla vždycky moc ráda :) Pak začalo být ráno i trochu světlo, o víkendu dokonce hezky... a on běhá pořád. Včera se mnou dal 24 km. Večer teda pak trochu nechápal, proč to vlastně dělá, že ho bolí kolena, ale i tak kolem mě vždycky pobíhá tak lehce a je to zkrátka mnohem lepší, než běhat sama. Zatímco pro mě je teď trénink na Prčice skoro středobodem vesmíru, on si běhá jen tak bokem. A líp :)





Mimochodem, dneska se ukázalo, že mezi bězci je nějaké spojení :) Šla jsem po ulici v cizím městě, normálně civilně oblečená. Přede mnou nějaká jiná slečna, jinak nikde nikdo. Najednou naproti běžec. Minul slečnu předemnou, jako by tam nebyla. Kouknul na mě, široce se usmál a pozdravil, jako bych taky běžela. Ale já neběžela, ja jen šla v džínách procházkou. Ale asi nějak cítil, že já jsem taky bežec! :)

Tak mi držte palce, makám, jak to jde. A už se to blíží! Při pomyšlení na ně se potím strachy. Obě dobře víme, že i když letos trénuju, bude to zase boj. Ale jdeme do toho. Proč? Fakt to nedokážu popsat. Skutečně se bojím. A strašně se těším. :D