Domů 2015
Roční archiv: 2015
Jak jsem běžel po rozpálené střeše
Jak jsem se už zmiňoval zde, tak jsem plánoval běžet z Ústí nad Labem do Nejdku, trasa měla mít cca 155km po hřebeni Krušných hor, tedy po střeše hor. Nakonec realita dopadla jinak, než jsem plánoval, ale užil jsem si super den. Na cca 75.km to nějak přestalo běžet, hnala se bouřka a tak jsem to zalomil a doběhl jen do Jirkova. Výlet nakonec měl jen 87km, plán nebyl splněn, ale zato to byl naprosto bezvadný den.
Ráno na vlak, podle jízdního řádu jsem měl za to, že to je rychlík Praha – Drážďany se zastávkou v Ústí, proto jedu na Hlavák a za pár minut jsem zase v Holešovicích, kde vlak staví také. Příště se vyplatí lépe číst. Nicméně toto je moje obecná slabost, ty informace vstřebávám nějak letmo a vždy si zapamatuji jen kus. Někdy to vadí, někdy to projde, protože o nic nejde jako například v tomto případě.
Meteorologové slibují velmi teplý den, tak jsem připraven na výheň a nesu si 2 litry vody ve vaku. Plánuji ale i občerstvovat se na trati, jak to půjde. Bilance na první pohled vypadá pěkně
- 3 lity vody z vaku
- 0,5 litru vody ze studánek
- 7x malinovka
- 9x pivo
celkem 12 litrů na 87km - to je slušná spotřeba – no ni?
Vzhledem k tomu, že bylo asi 35 ve stínu, se to dá i pochopit. Zpětně jsem pak sestavil i přesnější záznam pitného režimu
- ½ l mléka ve večerce v garáži rodinného domu - Chlumec (10.km)
- vyprošený lahváč v zavřené hospodě, kterou vedl němec - Komář Hůrka (20.km)
- lahváč a fanta u vietnamce mezi trpaslíky - Cínovec (27.km)
- pivo a malina u extrémně pomalé obsluhy v hospodě "U Studánky" (37.km)
- pivo a dvě maliny na kopci „na rozcestí" Dlouhá louka pod Vlčí horou (43.km)
- pivo a malina hospoda v Meziboří (50.km)
- pivo a polévka na kopci u vleku Klíny a u autobusové zastávky (56.km)
- ovocné pivo a kola na benzince v Mníšku (61.km)
- pivo u povídavého dědy u hranic (Nová Ves v Horách) (66.km)
- pivo a malina na vesnické zábavě v Boleboři (79.km)
Tím jsem nastínil i hlavní události na trati, nicméně nebylo to zdaleka jen o pivu. Za zmínku stojí i několik dalších věcí
- Hned v Ústí probíhám slavný „Střižák“ a musím uznat, to je moc pěkné místo, super na trénink kopců, krásná příroda a ty výhledy – paráda
- Vyzkoušel jsem namočení celého trička, super věc, ve vedru opravdu moc pomáhá
- Moje trať se na mnoha místech křížila s cyklistickým závodem Krušnoton, z jejich webu jsem později zjistil, že měli několik tras a mnoho kategorií. Veselé právě bylo to, že rychlost s jakou mne míjeli první skupinky cyklistů se postupně snižovala a s časem byla stále menší a menší. V kopci u Cínovce jsme se už skoro rychlostně srovnali. Pořadatelé závodu, kteří dělali „rozvodčiky“ ukazovali i mě kde je dělení trasy na 110 a na 180 km, což jsem ocenil a vzápětí jsem s jinými zase probral, že mě navigují jinam (špatně) a posílají mne tam, kam nepotřebuji. I když moje trasa vedla jinudy, tak se s jejich trasou mnohokráte potkávala. Nejlepší to bylo na Dlouhé louce pod Vlčí horou, kde jsem si odskočil na pivo a podle oblečení, startovních čísel a povídání, si tam odskočilo i mnoho cyklistických závodníků. Volali domů, že je vedro a že jim to dnes nejede a tak podobně. Já sám jsem se tam zasekl na pivo a dvě malinovky a i tak jsem z hospodské zahrádky odcházel dříve než oni, asi nečetli ten slavný blog o závodění. :)
- Jednou jsem se dožadoval piva v klubovně trempské osady, která vypadala tak přesvědčivě, že jsem si spletl s hospodou, smáli jsem se všichni
- Některé studánky tekly jen čůrkem, to jsem si hned vzpomněl, jak v rádiu říkali, že je letos extrémně málo vody, jiné studánky měly naštěstí vody dost, že jsem nejenom vak mohl doplnit, ale i krásně se schladit v ledové vodě.
- Super bylo setkání s v Nové Vsi v Horách u povídavého hostinského. Než jsem vypil jedno pivo, tak jsme probrali všechno možné, od jeho bývalé práce v Chemopetrolu až po pivo z malých pivovarů. Bylo to strašně milé a vřelé.
- Hned o kousek dál, jsem pak s lidmi co byli na procházce se psi žertoval na téma kam jdou a jestli náhodou nejdou do hospody poklábosit s lidmi a byl jsem hned spražen: „Jste blázen? To neznáte lidi v tomhle kraji. Jdeme domů. Tam máme svoje pivo!“ Asi to bere každý jinak.
- K večeru jsem minul dvě moc pěkná místa na koupání, ale nakonec jsem se nevykoupal, ale červíček vrtal v hlavě fest
- Když už byla tma, vypadalo to, jako by se měli ženit všichni čerti, vítr, blesky, ale nakonec z toho nic nebylo. Bylo to v místě, kde jsem změnit plány a místo do Nejdku zamířil do Jirkova. Nevím, zda to přispělo k rozhodování, pravda je taková, že mě to v tu chvíli už vůbec neběželo, nebyla šťáva (bodeť, když jsem za celý den měl krajíc chleba, Tatranku a polívku)
--
Poučení
1. O zážitku se má psát co nejdříve, později si už těžko vzpomenu
2. Je to v hlavě, když hlava nechce, snadno se to zabalí
3. Stojí to za to, podnikat tyto výlety, jsou prostě super.
4. Pít nestačí, je třeba i jíst (ale když při běhu ve vedru není na jídlo vůbec chuť)
nna konec ještě pár obrázků
NÁDHERNÁ, ALE NÁROČNÁ PREMIÉRA BĚHEJ LESY NA BÍLÉ
Další závod ze seriálu Běhej lesy zpestřila lanovka i netradiční start.
Horké počasí tento víkend běžcům nezabránilo zúčastnit se už třetího závodu Běhej Lesy, tentokrát...
Běhej Lesy Lednice, aneb jak jsem se protrápil k (ne)úspěchu
V Lednici se 25.7. uskutečnil jeden ze závodu běžeckého seriálu Běhej Lesy.
O možnosti startovat na této akci jsem se dozvěděl díky facebooku. Který neustále nabízí a doporučuje stránky, které někdo Lajkuje, či je doporučuje na základě toho, co se mně kdy líbilo. Často mi to leze na nervy, ale tahle "reklama" mi přišla zajímavá. Možnosti byly běžet buď 11, nebo 22 km. Po (pro mě) úspěchu na brněnském půlmaratonu, který jsem zaběhl v pro mě rekordním čase 1:33:42 a umístil se celkově na 158 místě z nějakých 1250 závodníků, jsem doufal v podobný "úspěch" i v Lednici na trati delší jen o 0.9025 metrů. Rozkaz tedy zněl jasně, kromě neprojetí muže s brašnou, jsem chtěl 22 km v Lednici zaběhnout kolem 1:33, případně líp, neb ikdyž jsem v Brně zaběhl osobák, tak to pořád nebylo ono.
Do Lednice to máme z domu kousek (nějakých 60km) a tak jsem si nebral ani v pátek volno. V sobotu ráno přišla na řadu vydatná snídaně a zelený China Sencha čaj (hlavně kvuli Teinu). Do Lednice jsme tak dojeli s manželkou a švagrem v sobotu dopoledne. (Závod startoval až v 15:00)
Výdej registračních balíčků probíhal už od 10:00. Zaparkovali jsme na parkovišti/louce hned u zázemí závodů poblíž Spa Resortu a balíček i s čelenkou od Elevenu jsem si vyzvedl snad už v 10:15.
Poté jsme počkali na další kamarády s dětmi, kteří mi dojeli fandit a společně jsme vyrazili na oběd. Já chtěl jíst co nejdřív a tak jsme zapadli do předem vytipované burgrárny. Já si dal celozrnou vegetariánskou tortillu a ostatní co už byli hladoví, tak žváchali luxusně vypadající burgry. :) Pak už nastal čas dojít na parkoviště, převléct se, výpít půl litru vody s chia semínky (toho dne již druhého) a dosrkat zbytky maté z kalabasy (toho dne již asi šestého :-) )
Mezitím dorazili moji (po manželce) největší fanoušci-rodiče. Taťka nechyběl snad na jediným běžeckým závodě od dob, co jsem začal běhat. Pak přišlo na řadu pár úseků na rozběhání, protažení, pusa od manželky pro štěstí a šel jsem si hledat místo do startovního koridoru. Stoupl jsem si troufale co nejvíc do předu. MAJNE TAKTIK bylo v tomto závodě ZKUSIT ŠŮŠN. Nebo jak knížka od Kiliána RUN OR DIE. Běžet jsem pak chtěl jak v Brně, bez všelijakých zbytečností (žádné hodinky, sportestery, ledvinka, pití apod.) a na občerstvovačkách se moc nezdržovat (je to přece závod, navíc na distanci, co vím, že umím dobře zaběhnout, tak proč se šetřit).
Někde jsem taky četl, že pokud se chcete dobře umístit (a nejste zrovna profík) tak se vyplatí držet se nejlepších žen. (např. v Brně bych doběhla jako sedmá žena :) )
Po výstřelu jsem se tedy snažil držet co nejvíc prvních dvou žen, co jsem spatřil v čele startovního koridoru. Prvních pár metrů jsem měl na dohled i Dana Orálka a vedoucí skupinu... ale to třeba až jindy. :))
Trať po chvilce zmizela z cyklostezky a kopírovala Lednický rybník, tam někde jsem nechal první dvě ženy za sebou a snažil se držet si svoje tempo. Trať pak křížila koleje vlaku a podél nich pak vedla mezi rybníky. Jízda vlakem tu musí být paráda a romanťárna, běžet tudy byla jen paráda. Nějak jsem postrádal značení km, které mělo být co dva km. Až klasický turistický rozcestník hlásil Apolonův chrám (první občerstvení) 2.5km.
2.5 km opět podél rybníka a pak kousek do strmého kopečka mě dovedly k prvnímu občerstvení. Vzal jsem si jen kelímek s vodou, část jeho obsahu vypil a zbytkem se polil. Pak trať zahnula kamsi do krásných lesů za Lednicí. Držel jsem se mladíka v zeleným triku, jehož tempo mi přišlo přijatelné a odpovídající tomu co jsem chtěl běžet. Konečně pak přišla cedule hlásící 6km. Kousek po ní přišel Nový dvůr, kde měli Hasiči pro běžce překvapení formou jakéhosi vodního agregátu, který chrlil hektolitry vody. Nasměroval jsem si to pěkně do hlavního proudu, abych se v tom dusnu zchladil. U cedule na 10km byla vložená občerstvovačka jen s vodou. Bohužel ale formou perlivé vody v petce. Po pár locích jsem usoudil, že bublinkové vodě bude líp na mém těle, než unitř a tak obsah 0.5l flašky po jednom hltu letěl za můj krk.
Po chvilce přišla cedule 12km. Ty cedule mi přišly strašně rychle po sobě, navíc mi nepřišlo, že bych extra zrychloval, tak jsem byl lehce vyveden z míry a ptal se, kde se asi stala wrong. Na 14km u objektu Randes-Vous mělo být další občerstvení. Začal jsem si libovat, že takto tam budu za chvilu, začala mě totiž trápit žízeň. Jenže mě po delší době zarazil turistický rozcestník hlásící Randes-Vous 2km... To sem jako běžel celou dobu na místě jak křeček v kole??
Na zmiňovaném občerstvení jsem už zastavil a udělal to, co dělám málo kdy. Vypil kelímek jonťáku a vzal do ruky na cestu gel... Začaly mě totiž maličko trápit lýtka...Peklo přišlo asi o 2 km dál. Cítil jsem jak lýtka tuhnuly, gel nepomohl a věděl jsem, že uplně zastavit nemůžu, že bych se už nejspíš nerozběhl. Zkusil jsem přejít při běhu do mírného kopce do chůze a smířil se s propadem o pár míst. Musel jsem se smát, protože v nohách mi během chůze cukalo, jak chtěly pořád běžet ve stanoveném tempu. Tempo běhu pak po rozběhnutí pomalu kleslo a věděl jsem, že je zle. Každé mírné stoupání byl pro mě problém. 19km přinesl poslední občerstvení. Borec v zeleným byl za horama, dolama aji sedmero řekama a tak jsem tu odevzdaně a hltavě vypil asi tři kelímky jonťáků v domění, že lýtka hned po vypití povolí a já zkusím závěrečnej ŠŮŠN... Z myšlenek mě vytrhl hlas paní na občerstvení: "Už jsou to jen 3km!"
"Jo, to říkejte mým lýtkům" pomyslel jsem si.
Zkusil jsem to rozběhnout, ale pár metrů za občerstvovačkou jsem dostal další facku. Minula mě první žena...Psychika dostávala nakládačku a lýtka zas tuhnuly... Musel jsem po chvilce zas přejít do chůze...Minula mě druhá žena..."Vaňku rozběhni se vole. Někdy prostě musíš!! Jak ten blbej Polák" proběhlo mi hlavou. Pokusil jsem se teda o běh a nakonec jsem to nějakým, pro mě neznámým způsobem rozběhl. Po chvilce jsem probíhal kolem jednoho z pořadatelů a ten zahlásil: "Už jen kilometr. Pojďme, pojďme"
Běžci už v této části závodu byly namíchaní z 11 a 22km tratě. Bylo vidět, že někomu z kratší trasy jsem sloužil jako kořist a troufale mě předbíhal a zvedal si tak sebevědomí. Nicméně i mně to přišlo vhod a napravoval jsem si pošramocenou psychiku předbíháním lidí z kratší tratě.
Závěrečná zatáčka a já jsem zahlédl svůj zběsile fandící fanklub. Kéž by aji moje nohy měly od 16km tolik entuziasmu co oni. :).
Cíl...Zahlédnul jsem světelnou tabuli a na ní svítilo Vaněk Jiří 1:40 a něco. "Zklamání" blesklo mi hlavou.
Přešel jsem do chůze, odevzdal čip a zamířil k občerstvení. To by se dalo shrnout tak, že jsem pil a pil a pil. Sedl jsem si pak k vodotryskům, vyzul se a chladil nohy a svaly. Banán, tyčinka a kakaové boby z vlastních zásob přišly vhod. Všichni mě chválili, ale já měl smíšené pocity. Vím, že to mohlo být lepší. Mnohem lepší. Šel jsem se protáhnout, umýt, převléknout a usrkávat Birella. Před losováním tomboly jsme se šli ještě podívat na celkové výsledky. 1:40:22 a 44 místo (30 v kategorii) z 320 závodníků.
Ono 44 místo zní hezky. Stejně tak třeba TOP 50, že jo, ale já beru v potaz z kolika lidí celkem. Matematicky jsem za sebou nechal zhruba stejný podíl závodníků, jako v Brně na půlmaratonu, navíc tady (na maličko delší trati) jsem měl výrazně horší čas. Takže když mi všichni později gratulovali, jak je to super umístění, tak jsem jejich nadšení moc nesdílel. Doma jsem pak podle fotek zjistil, že kdybych se udržel dotyčného jedince v zeleném, doběhl bych třeba kolem 20 místa. Možná i s vysněným časem. Jenže z dob fotbalové kariéry vím, že na kdyby se nehraje... Jak nám říkával jeden trenér: "Anglická královna si zítra u snídaně přečte jen SK Líšeň-ČAFC Židenice 0:0 a uvidí celkovou tabulku. To, že Vaněk nedal penaltu už se nedočte a nikoho to zajímat nebude."
Takže převedeno do běžecký rybníků, luhů a hájů: "Anglická královna si v pondělí otevřela TAJMSY a četla Vaněk Jiří 1:40:22."
Kdo však chce víc, nemá nic a tak to s odstupem času beru pozitivně. Můžu být rád, že jsem se po takových problémech do cíle nedostal jak Ruský plaz na 8 (Maresjev). Navíc, kdyby mi někdo v běžeckých začátcích řekl, že na trati dlouhé 22km skončím 44, tak bych mu posměšně řekl, že leda až Chmel Blšany vyhrají ligu. Díky (ne)úspěchu jsem tak měl možnost pídit se po důvodech toho proč to dopadlo, jak to dopadlo a poučit se tak z chyb do dalších závodů/běhů a říct si Hanzlíkovo-Slavnostno-Sněženkovské: "Pamatujte, chybama se člověk učí."
Vyvodil jsem zhruba následující:
Běhání v létě není můj šálek Maté-to vím, už dlouho, nemám rád vedra, dusna apod.. Závody v létě tak nebudou opravdu můj šálek Maté. Ikdyž v Lednici nebyly ty nejhorší vedra, jak dny před tím a běželo se z velké části v lesích, tak dusno bylo na můj vkus velké. A taky oproti dubnovým teplotám (kdy se běhá např. půlmaraton v Brně) to byl dost rozdíl-nečekaně :).
Nepracuj!- Další věcí bude to, že mám fyzicky náročnou práci. A zhruba 14 dní až 3týdny před závodem bylo práce hodně a já jsem musel odpracovat hodně přesčasů. Navíc absence pátečního volna, které si většinou kvůli závodům brávám se asi taky podepsala.
Jen pít nestačí a když hodně piješ, tak radší vypij víc- Ač si myslím, že jsem toho vypil před závodem hodně (zelený čaj, litr vody s chia semínky, možná litr maté, zhruba 2 litry vody, džusu a jiných), tak v takových vedrech budu muset vypít ještě víc, než jsou 4litry. A co víc, asi se to neobejde bez nápojů obsahující hořčík a jiný podobný látky. Případně před závodem konzumovat nějaký doplňky na podobné (nejlépe přírodní) bázi. Pokud máte někdo nějaké zkušenosti, nebo tipy, rád je přijmu a zpracuju, co bude pro mě nejlepší.
Špatné značení-Nechcu házet (ne)úspěch na pořadatele, to vůbec ne, ale pokud někde značení km chybí, nebo je špatně viditelné, případně neodpovídá skutečné kilometráži, tak potom člověk jako já, co běhá bez sporttesteru s GPS, špatně odhaduje vzdálenost a špatně si určuje tempo. Člověk se pak milně domnívá, že má např. půlku za sebou a přitom vlastně nemá.
Určitě nedoporučuju taky v takovémto stavu řídit hned zpátky. :) Nohy, ač je protáhnete sebelíp, vám stejně ztuhnou a hůř se to pak rozchází a rozběhává. :) Teda pokud nemáte automat a tempomat, nebo Knight Ridera. :)
Co se týká trasy závodu, tak hodnotím velmi pozitivně. Krásná místa, tichý les, minimum asfaltu. Cena příznivá. Sice v ceně není triko, nebo medaile, ale já dostal na památku čelenku od Elevenu a stejně tak prvních 300 přihlášených. Hlavně tím, že se účastníte-zaplatíte startovné, tak Lesy ČR za vás vysadí jeden strom. Což hodnotím velmi velmi pozitivně. S takovou musí podle mě každý oželet nějaké blbé triko, nebo medailu. Zázemí a servis s občerstvením taky na dobré úrovni, jen pokulhávalo to značení a ta bublinková voda taky nebyla moc košér...
RUN FREE!!
Video ze závodu
O možnosti startovat na této akci jsem se dozvěděl díky facebooku. Který neustále nabízí a doporučuje stránky, které někdo Lajkuje, či je doporučuje na základě toho, co se mně kdy líbilo. Často mi to leze na nervy, ale tahle "reklama" mi přišla zajímavá. Možnosti byly běžet buď 11, nebo 22 km. Po (pro mě) úspěchu na brněnském půlmaratonu, který jsem zaběhl v pro mě rekordním čase 1:33:42 a umístil se celkově na 158 místě z nějakých 1250 závodníků, jsem doufal v podobný "úspěch" i v Lednici na trati delší jen o 0.9025 metrů. Rozkaz tedy zněl jasně, kromě neprojetí muže s brašnou, jsem chtěl 22 km v Lednici zaběhnout kolem 1:33, případně líp, neb ikdyž jsem v Brně zaběhl osobák, tak to pořád nebylo ono.
 |
| Profil trati |
Do Lednice to máme z domu kousek (nějakých 60km) a tak jsem si nebral ani v pátek volno. V sobotu ráno přišla na řadu vydatná snídaně a zelený China Sencha čaj (hlavně kvuli Teinu). Do Lednice jsme tak dojeli s manželkou a švagrem v sobotu dopoledne. (Závod startoval až v 15:00)
Výdej registračních balíčků probíhal už od 10:00. Zaparkovali jsme na parkovišti/louce hned u zázemí závodů poblíž Spa Resortu a balíček i s čelenkou od Elevenu jsem si vyzvedl snad už v 10:15.
Poté jsme počkali na další kamarády s dětmi, kteří mi dojeli fandit a společně jsme vyrazili na oběd. Já chtěl jíst co nejdřív a tak jsme zapadli do předem vytipované burgrárny. Já si dal celozrnou vegetariánskou tortillu a ostatní co už byli hladoví, tak žváchali luxusně vypadající burgry. :) Pak už nastal čas dojít na parkoviště, převléct se, výpít půl litru vody s chia semínky (toho dne již druhého) a dosrkat zbytky maté z kalabasy (toho dne již asi šestého :-) )
Mezitím dorazili moji (po manželce) největší fanoušci-rodiče. Taťka nechyběl snad na jediným běžeckým závodě od dob, co jsem začal běhat. Pak přišlo na řadu pár úseků na rozběhání, protažení, pusa od manželky pro štěstí a šel jsem si hledat místo do startovního koridoru. Stoupl jsem si troufale co nejvíc do předu. MAJNE TAKTIK bylo v tomto závodě ZKUSIT ŠŮŠN. Nebo jak knížka od Kiliána RUN OR DIE. Běžet jsem pak chtěl jak v Brně, bez všelijakých zbytečností (žádné hodinky, sportestery, ledvinka, pití apod.) a na občerstvovačkách se moc nezdržovat (je to přece závod, navíc na distanci, co vím, že umím dobře zaběhnout, tak proč se šetřit).
Někde jsem taky četl, že pokud se chcete dobře umístit (a nejste zrovna profík) tak se vyplatí držet se nejlepších žen. (např. v Brně bych doběhla jako sedmá žena :) )
Po výstřelu jsem se tedy snažil držet co nejvíc prvních dvou žen, co jsem spatřil v čele startovního koridoru. Prvních pár metrů jsem měl na dohled i Dana Orálka a vedoucí skupinu... ale to třeba až jindy. :))
Trať po chvilce zmizela z cyklostezky a kopírovala Lednický rybník, tam někde jsem nechal první dvě ženy za sebou a snažil se držet si svoje tempo. Trať pak křížila koleje vlaku a podél nich pak vedla mezi rybníky. Jízda vlakem tu musí být paráda a romanťárna, běžet tudy byla jen paráda. Nějak jsem postrádal značení km, které mělo být co dva km. Až klasický turistický rozcestník hlásil Apolonův chrám (první občerstvení) 2.5km.
 |
| Mávám já, mávám rád |
2.5 km opět podél rybníka a pak kousek do strmého kopečka mě dovedly k prvnímu občerstvení. Vzal jsem si jen kelímek s vodou, část jeho obsahu vypil a zbytkem se polil. Pak trať zahnula kamsi do krásných lesů za Lednicí. Držel jsem se mladíka v zeleným triku, jehož tempo mi přišlo přijatelné a odpovídající tomu co jsem chtěl běžet. Konečně pak přišla cedule hlásící 6km. Kousek po ní přišel Nový dvůr, kde měli Hasiči pro běžce překvapení formou jakéhosi vodního agregátu, který chrlil hektolitry vody. Nasměroval jsem si to pěkně do hlavního proudu, abych se v tom dusnu zchladil. U cedule na 10km byla vložená občerstvovačka jen s vodou. Bohužel ale formou perlivé vody v petce. Po pár locích jsem usoudil, že bublinkové vodě bude líp na mém těle, než unitř a tak obsah 0.5l flašky po jednom hltu letěl za můj krk.
Po chvilce přišla cedule 12km. Ty cedule mi přišly strašně rychle po sobě, navíc mi nepřišlo, že bych extra zrychloval, tak jsem byl lehce vyveden z míry a ptal se, kde se asi stala wrong. Na 14km u objektu Randes-Vous mělo být další občerstvení. Začal jsem si libovat, že takto tam budu za chvilu, začala mě totiž trápit žízeň. Jenže mě po delší době zarazil turistický rozcestník hlásící Randes-Vous 2km... To sem jako běžel celou dobu na místě jak křeček v kole??
 |
| Kolem rybníků, vstříc 22km |
"Jo, to říkejte mým lýtkům" pomyslel jsem si.
 |
| Zpět kolem rybníků, směr cíl |
Běžci už v této části závodu byly namíchaní z 11 a 22km tratě. Bylo vidět, že někomu z kratší trasy jsem sloužil jako kořist a troufale mě předbíhal a zvedal si tak sebevědomí. Nicméně i mně to přišlo vhod a napravoval jsem si pošramocenou psychiku předbíháním lidí z kratší tratě.
Závěrečná zatáčka a já jsem zahlédl svůj zběsile fandící fanklub. Kéž by aji moje nohy měly od 16km tolik entuziasmu co oni. :).
Cíl...Zahlédnul jsem světelnou tabuli a na ní svítilo Vaněk Jiří 1:40 a něco. "Zklamání" blesklo mi hlavou.
Přešel jsem do chůze, odevzdal čip a zamířil k občerstvení. To by se dalo shrnout tak, že jsem pil a pil a pil. Sedl jsem si pak k vodotryskům, vyzul se a chladil nohy a svaly. Banán, tyčinka a kakaové boby z vlastních zásob přišly vhod. Všichni mě chválili, ale já měl smíšené pocity. Vím, že to mohlo být lepší. Mnohem lepší. Šel jsem se protáhnout, umýt, převléknout a usrkávat Birella. Před losováním tomboly jsme se šli ještě podívat na celkové výsledky. 1:40:22 a 44 místo (30 v kategorii) z 320 závodníků.
 |
| Cílová rovinka |
 |
| a vytoužený cíl |
 | |
| Pusu? Až se umyješ. :) |
Takže převedeno do běžecký rybníků, luhů a hájů: "Anglická královna si v pondělí otevřela TAJMSY a četla Vaněk Jiří 1:40:22."
Kdo však chce víc, nemá nic a tak to s odstupem času beru pozitivně. Můžu být rád, že jsem se po takových problémech do cíle nedostal jak Ruský plaz na 8 (Maresjev). Navíc, kdyby mi někdo v běžeckých začátcích řekl, že na trati dlouhé 22km skončím 44, tak bych mu posměšně řekl, že leda až Chmel Blšany vyhrají ligu. Díky (ne)úspěchu jsem tak měl možnost pídit se po důvodech toho proč to dopadlo, jak to dopadlo a poučit se tak z chyb do dalších závodů/běhů a říct si Hanzlíkovo-Slavnostno-Sněženkovské: "Pamatujte, chybama se člověk učí."
Vyvodil jsem zhruba následující:
Běhání v létě není můj šálek Maté-to vím, už dlouho, nemám rád vedra, dusna apod.. Závody v létě tak nebudou opravdu můj šálek Maté. Ikdyž v Lednici nebyly ty nejhorší vedra, jak dny před tím a běželo se z velké části v lesích, tak dusno bylo na můj vkus velké. A taky oproti dubnovým teplotám (kdy se běhá např. půlmaraton v Brně) to byl dost rozdíl-nečekaně :).
Nepracuj!- Další věcí bude to, že mám fyzicky náročnou práci. A zhruba 14 dní až 3týdny před závodem bylo práce hodně a já jsem musel odpracovat hodně přesčasů. Navíc absence pátečního volna, které si většinou kvůli závodům brávám se asi taky podepsala.
Jen pít nestačí a když hodně piješ, tak radší vypij víc- Ač si myslím, že jsem toho vypil před závodem hodně (zelený čaj, litr vody s chia semínky, možná litr maté, zhruba 2 litry vody, džusu a jiných), tak v takových vedrech budu muset vypít ještě víc, než jsou 4litry. A co víc, asi se to neobejde bez nápojů obsahující hořčík a jiný podobný látky. Případně před závodem konzumovat nějaký doplňky na podobné (nejlépe přírodní) bázi. Pokud máte někdo nějaké zkušenosti, nebo tipy, rád je přijmu a zpracuju, co bude pro mě nejlepší.
Špatné značení-Nechcu házet (ne)úspěch na pořadatele, to vůbec ne, ale pokud někde značení km chybí, nebo je špatně viditelné, případně neodpovídá skutečné kilometráži, tak potom člověk jako já, co běhá bez sporttesteru s GPS, špatně odhaduje vzdálenost a špatně si určuje tempo. Člověk se pak milně domnívá, že má např. půlku za sebou a přitom vlastně nemá.
 |
| Nepij z té kašny, myjou si tam nohy běžci :) |
Určitě nedoporučuju taky v takovémto stavu řídit hned zpátky. :) Nohy, ač je protáhnete sebelíp, vám stejně ztuhnou a hůř se to pak rozchází a rozběhává. :) Teda pokud nemáte automat a tempomat, nebo Knight Ridera. :)
Co se týká trasy závodu, tak hodnotím velmi pozitivně. Krásná místa, tichý les, minimum asfaltu. Cena příznivá. Sice v ceně není triko, nebo medaile, ale já dostal na památku čelenku od Elevenu a stejně tak prvních 300 přihlášených. Hlavně tím, že se účastníte-zaplatíte startovné, tak Lesy ČR za vás vysadí jeden strom. Což hodnotím velmi velmi pozitivně. S takovou musí podle mě každý oželet nějaké blbé triko, nebo medailu. Zázemí a servis s občerstvením taky na dobré úrovni, jen pokulhávalo to značení a ta bublinková voda taky nebyla moc košér...
RUN FREE!!
Video ze závodu
Plány na víkend
Co dělat
jít si zaběhat
Kam
do přírody
Kolik
kolik to půjde, ale čím víc tím líp. Kamarádi běhají o víkendu za 24 hodin od 150 do 220 km. Tak kolik zvládnu já?
Zrodil se plán
Dvě děti jsou na táboře, milující žena a třetí dítě je v Nejdku. Fajn poběžím do Nejdku. No jo, ale odkud, z Prahy to není žádná krásná trasa, respektive hned mne napadá lepší. Co takhle běžet po hřebenu Krušných hor, nejlepší je přece běžet od někud - někam. No ni? Tak hned klikám do mapy.cz a rázem vznikají varianty
Chomutov - Nejdek 77km
Most - Nejdek 108km
Teplice - Nejdek 133km
Ústí nad Labem - Nejdek 154km
Děčín - Nejdek 174km
Vítězí varianta z Ústí, protože je to skoro celý hřeben Krušných hor. Kamarádi podobné štreky dávají za 24hodin, já si mohu dovolit ten luxus a mám na to téměř kolik času chci. Respektive ve 13. hodin v neděli jede autobus z Nejdku zpět. Tak ten bych měl stihnout.
Přípravy
- mapy, a GPX trasa v mobilu
- časový rozpis, ten bude asi na nic, stejně poběžím jinak rychle, ale alespoň řádově vím kde mne zastihne tma
- orientačně jsem si zjistil, kde bude příležitost se občerstvovat. Na začátku trasy je to relativně OK, tzn. do 66.km je možnost min každých 10km, ale zrovna mezi 66 a 120.km jsou jen tři místa a díky tomu, že bude noc, tak se to redukuje na dvě pumpy, Schell (Hora sv. Šebestiána) a OMV (Boží dar). Naštěstí je to krásně rozložené vždy po 30 km. Takže to nesmím podcenit, beru nůši s proviantem.
- počasí, má být 35° C, beru ledničku, ať se mám kde chladit
- nastudoval jsem pověst o Rudovřesovi, který střeží Erzgebirge, tak uvidíme ...
Tak teď to stačí jen uběhnout, držte mi palce
jít si zaběhat
Kam
do přírody
Kolik
kolik to půjde, ale čím víc tím líp. Kamarádi běhají o víkendu za 24 hodin od 150 do 220 km. Tak kolik zvládnu já?
Zrodil se plán
Dvě děti jsou na táboře, milující žena a třetí dítě je v Nejdku. Fajn poběžím do Nejdku. No jo, ale odkud, z Prahy to není žádná krásná trasa, respektive hned mne napadá lepší. Co takhle běžet po hřebenu Krušných hor, nejlepší je přece běžet od někud - někam. No ni? Tak hned klikám do mapy.cz a rázem vznikají varianty
Chomutov - Nejdek 77km
Most - Nejdek 108km
Teplice - Nejdek 133km
Ústí nad Labem - Nejdek 154km
Děčín - Nejdek 174km
Vítězí varianta z Ústí, protože je to skoro celý hřeben Krušných hor. Kamarádi podobné štreky dávají za 24hodin, já si mohu dovolit ten luxus a mám na to téměř kolik času chci. Respektive ve 13. hodin v neděli jede autobus z Nejdku zpět. Tak ten bych měl stihnout.
 |
| Hřeben Krušných hor |
Přípravy
- mapy, a GPX trasa v mobilu
- časový rozpis, ten bude asi na nic, stejně poběžím jinak rychle, ale alespoň řádově vím kde mne zastihne tma
- orientačně jsem si zjistil, kde bude příležitost se občerstvovat. Na začátku trasy je to relativně OK, tzn. do 66.km je možnost min každých 10km, ale zrovna mezi 66 a 120.km jsou jen tři místa a díky tomu, že bude noc, tak se to redukuje na dvě pumpy, Schell (Hora sv. Šebestiána) a OMV (Boží dar). Naštěstí je to krásně rozložené vždy po 30 km. Takže to nesmím podcenit, beru nůši s proviantem.
- počasí, má být 35° C, beru ledničku, ať se mám kde chladit
- nastudoval jsem pověst o Rudovřesovi, který střeží Erzgebirge, tak uvidíme ...
Tak teď to stačí jen uběhnout, držte mi palce
Klenčí – Waldmunchen
Závod ,který měří 15,5km jsem doběhl až na 3.místě v podprůměrném čase 57:33.
Od startu jsem vyběhl s Jirkou vojákem a Radkem Veselým ,který měl menší náskok. První 4km se běží do kopce. Běželo se mi velmi dobře. Radka jsme s Jirkou doběhli a běželi spolu do 3,5km,tam odpadl Radek. Po 1km mi odskočil Jirka .
Bohužel na 5km následoval 5km dlouhý seběh a tam se mi ozvala bolest v oblasti kolene ,která mě postihla při sobotním tréninku, ( týden před závodem ) kdy jsem běžel tempový běh 14km 51:11...
48 h Kladno 2015 – 211,232
Do Kladna jsem jel už ve čtvrtek spolu se Šaňom Bogim a jeho paní. Spal jsem u syna, abych nemusel v pátek brzy vstávat. Ráno jsem zjistil, že jsem si doma zapoměl odtlumené boty. Měl jsem jenom dost tenké závodky a minimálky. Naštestí syn má...
City Night Run Berlin 2015
Saturday July 25th was kind of exciting! We (Evča & me) ran the City Night Run Berlin - the 10 km race in Berlin on pretty fast course. Exciting was the whole weekend as we are putting our partnership together BE On The Run ... meaning Barborka & Evča On The Run. You know, partnering up with an olympic athlete is "kind of" exciting!!! YAY!
The plan was to drive to Trutnov where Evča lives, train together, do a local 3 000 m race on the track and talk about our plans. I arrived on Thursday evening and we were looking forward to run the race on Saturday afternoon in a city nearby. Unfortunately, Saturday morning before we went for our AM training session, we got the news that the race was cancelled due to few entrants. We did our training session and went to the gym in the afternoon. After destroying my biceps, triceps and abs in the gym (God the tiny girl has some crazy strength in her and I have a lot to work on!), we came home to the news that there actually is 10 km race in Berlin Saturday night (in little more than 24 hrs) and that it is only about 3.5 - 4 hrs drive so we could probably do it? :D
Nothing beats unexpected 10 km race tomorrow night after 2 hard sessions right? :D :D :D
Saturday morning - ready to rock the race: racing gear - Nike, Garmin, Moxy monitor, Generation UCAN & Matcha Tea.
On the way to enter the race ... we were not even signed in online, on spot sign up for late entries :D
Managed to get elite entry for Evča due to her current best time of 33:40 for road 10 km.
Ready to rock :D
As it wasn't "A" race that I was tuning up for etc. I ran with Moxy monitor on my quad to monitor oxygen saturation and haemoglobin availability in my muscle.
And you know what happened??? Evča won the race in her new personal best of 33:22!
I was really excited seeing her leading the women's race little more than 1 km before finish <3 It is exciting to have team mate!
Prize giving ceremony - Evča outran the winner of Vienna marathon 2015 (with marathon time of 2:30:06).
Neither Evča neither me drink beer, so Martin (Evča's husband and coach) got to finish it, luckily Erdinger is non-alcoholic beer :D
Our star <3
And how did my race go? As said, my biceps, triceps and abs were truly sore after the gym session we did :D No big expectations, also little heavier than I would want to be for an "A" 10 km or marathon race... about 60 s before the start someone grabbed me from behind. Guess what? Nick Anderson from Running with us, the coach who leads the coaching on training camps in Portugal I have attended in March 2014 & 2015. He didn't know how fast he would go - being definitely faster runner than me. We exchanged few sentences and here was the start!
Few hundred meters in the race Nick offered to pace me for sub 43 minutes (would have been my new personal best). Unfortunately, I went out little too fast (as happens quite often), I would have scaled down a little, but Nick told me to follow him and I did not want to explain that this was pretty dangerous for me ... 2nd kilometre just bellow 4 minutes was simply too fast I think. Then after 3rd km the mental battle began. There was one round of 5 km followed by going once gain up the same street and back to the finish on the opposite side. I was so decided to give up at 5th km :D Those mental battles always come - 5th km at 4:28, my slowest from the race...
But then I told myself that I have this great opportunity to have my very own private pacer. And the pacer is nobody else than one of the best coaches I have met so far, so told myself it would have been really stupid to let it go. Did I mention it was really windy? And I had trouble staying right on Nick's heels, so unfortunately I was not using that much of the advantage of having him there. On the other hand the mental advantage was huge! Around 6th km I knew I should see Evča soon coming in the opposite direction. First the car, then the leading men and then with each next group or solo runner I prayed for it to be a guy or Evča. I did't want to see any other girl running ahead of her obviously :)
And there she was flying down the street! I screamed really loud and cheered for her. Immediately after doing so I knew Nick would not be happy with it. I think he shouted at me something like "If you can scream that loud, you can run as well." At least I would scream that at myself anyway :D So I tried to give it my best, but managed "only" to hang on. On the other hand the wind gusts were coming on us pretty hard on the cross streets. Finally there was the turnaround, then 8 km mark, the 9th km seemed never-ending, but as usual, the mind was playing tricks. Because I managed to run the last kilometre in 4:08, almost 20 seconds faster than the previous one :D On the other hand, I seriously did not have much more in me that day. Official chip time: 43:13, which is 12 seconds shy of my personal best. I will take it given the phase of my training and my current state. Hard work lies ahead! I need to learn to switch off the head and dig deep.
Concerning the results, I finished 38th female and 11th in over 30 age group - perks of being "old" :D
The spike at the beginning was not real, that was my Mio Link acting crazy - went totally OK as I tightened the bracelet.
Moxy monitor record - it includes the pre race warm up and some time after the race.
Shortly about Moxy Monitor - it is a small black box that you can attach to almost any muscle on your body. For running workouts I attach it on the side muscle on my quad as seen on the photo above. The two values it gives you: SmO2 meaning percentage of oxygen saturation in your muscle and THb = haemoglobin. So far I understand more the SmO2 reading and that is what I use in my training. Here you can see how the oxygen starts being used up at the beginning of the race, then becomes somewhat stable when I slowed down a little after the 2nd km and finally you can see that I squeezed a lot of myself ending slightly above 25 %. That is what I have been training now once a week - as I am not lifetime athlete and only started running few years ago, my muscles need to learn how to max out themselves :) But more about Moxy training in another post.
On the technical part - I use Moxy with Garmin Forerunner 920xt, the transfer is done through ANT+ protocol which is same as for your heart rate monitor or cadence meter. It needs a watch with Garmin ConnectIQ so you can download the Moxy app, so far that means Forerunner 920xt, fénix 3 or vívoactive (interested in ordering any of these? just email me: barborka(at)ontherun.cz).
And on Sunday we were back in action - what a perfect day for leg day at Fitness Olymp <3
Powered on Generation UCAN & Matcha Tea as usual :)
I was amazed about the testing facilities they have available at the clinic next to the gym!
We were busy driving to an appointment after the gym session, so we had delicious lunch on the go. HUUUUUGE salad with goat cheese :) Yummy!
Týnišťské šlápoty (135km, +5000m), Úspěšná záplata na pošramocené sebevědomí
24.7.2015, Meziměstí
"Za minutu start!" zvolá Olaf do tělocvičny, kde se všichni připravují.
"Sakra!"
Myslel jsem si, že se plánovaný start ve 22:30 nepovede. Byly nějaký prodlevy při registraci, ale to by nebyl Olaf, aby to nestihl. Čapnu věci a valím rychle ven..
Nedojdu ani na začátek startovního pole a Olaf už odstartoval. No nic, stejně se mi dneska nechtělo rvát nikam dopředu. Po neúspěšné a přepálené Andoře před necelým měsícem, která skončila mým prvním DNF, nemám dnes vůbec žádné ambice nijak závodit. Špatně jsem zregeneroval, na všechno se vybodl, běhat jsem byl všehovšudy jen asi 4 krát a až na poslední výběh mě to vůbec nešlo a strašně nebavilo. Nějak mě to DNF semlelo. Přesto mě ten poslední výběh trochu nakopl a konečně jsem se rozhoupal a přihlásil na Šlápoty. Cítil sem, že by mi to mohlo pomoct se konečně po tý Andorský lekci nějak srovnat. Jen tak si je dát, jak se říká "na pohodu". A hlavně dokončit. Takže to dnes prostě nechám svému osudu a uvidím, jak to půjde. Parametry tratě slibují velkou zábavu. 135 kilometrů s +5 000 metry převýšení.
Vmíchám se do davu a běžím. Po vymotání se z Meziměstí zjišťuji, že tempo je dost pomalé a aniž bych o to nijak usiloval, jsem za chvilku v nejrychlejší desítce běžců. Mažeme po poli přímo po Česko Polské hraniční čáře čelem k prvnímu stoupání na Sredniak (781m). Kopeček je to výživný, ale řekl jsem si, že první dám pro zahřátí bez hůlek. A jde to dobře. Kopec nás trochu roztrhá, takže jsem rázem už někde v první šestce.
Kolem 10. kilometru ve stoupání, už s hůlkami, se ocitám překvapeně na první pozici. To už se brzdím.
"Aleši, řeklo se pohodové tempíčko!" připomínám sám sobě.
Opravdu dnes nechci určovat rychlost čela. Zpomalím a nechám se ve stoupání plného břidlicové suti předejít. Následné klesání z vrchu Bukowiec (886m) je nepřehledné. Nad pěšinku se do půli těla tyčí vysoká tráva, kterou osvětluje čelovka. Co je na cestě pod trávou, je ve stínu a není vůbec vidět. Párkrát došlápnu naprázdno do nějaké díry a tak tak to ustojím. Pak ale v jedné proláklině, kde to pálím na plný plyn, to přijde.
"Uááááááááááááá!!!!!!"
Ani nevím co se stalo, jestli jsem o něco zakopl nebo co, ale už letím salto přes záda do nějakého křoví. Bum. Je to trošku z kopce, takže si ještě hodím nějaký ty sudy po boku (rodinný příslušníci nebojte se, už v tom mám praxi a všechno bylo pod kontrolou...). Ve finále se octnu na zadku ve vysoké trávě. Zvednu se. Uff nic mi není. Vyškrábu se zpět a bez rozmyslu běžím dál. Po chvilce se však zamyslím.
"Běžím vůbec dobrým směrem?"
No, pomotal jsem se v tom pádu řádně. Já fakt nevím. No určitě jo, přece nejsem takovej trotl, abych se rozeběhl zpět v protisměru. Běžím dál, cestu nepoznávám, ale pozpátku je každá jiná... Jenže najednou proti mě dvě čelovky...
"Co se děje, proč běžíš zpátky?"
"No, ty vole. Já sem fákt debil!" zanadávám si, otočím se a běžím na druhou už správnou stranu.
Do seběhu z Waligóry (933m) se vyválím ještě 2x. To už ale v doprovodu Lukáše Pilaře a mlaďase Mirka, když běžíme všichni spolu ve vedoucí trojici.
"Ty už máš ty pády vážně vychytaný" vysmekne mi Lukáš poklonu po tom, co se bez varování přerazím o rygol v cestě. Pád zakončím ucházejícím parakotoulem.
"Díky. To víš, léta praxe."
Nicméně sere mě to. Padám protože jsem nějakej slaboučkej. Nohy neudrží to nad čím by si jindy zívly.
"Proč jsem radši nezůstal doma? Očividně ještě nejsem úplně v pohodě a teď se tady budu takhle trápit."
Honí se mi hlavou. To že je ta první část přes Polsko prostě jen opravdu těžká a vysilující mě ale nenapadá.
Na Ruprechtickým špičáku (850m) nějak nezvládáme navigaci, když slezeme z rozhledny. Místo abychom šli 100m zpět po žlutý a pak na modrou, jdeme po žlutý v opačném směru dolů. Lukášovi se to nezdá, tak se hned vrací. My s Mirkem běžíme dolů, než nám to docvakne také. Kufr. Takže zpět nahoru a dál po modré. Kufřík má přes cca 600m a sto výškových. Stane se.
Když doběhneme na tajnou kontrolu akorát se míjíme s Lukášem a Honzou Suchomelem, kteří už od tud vybíhají. Kde se tu ten Honza vzal? Musel jít před nás v tom našem kufru. Něco pojíme, doplníme pití a vydáváme se s Mirkem za nimi.
Mírek běží vpředu. Drží příjemný svižný tempo. Já se o nic nemusím starat a jen v klídku vlaju za ním. V kratochvíli mu vyprávím, že náš pes se jmenuje taky Mirek. Z toho mají všichni Mirkové většinou velkou radost. Třeba náš soused je vždycky moc rád, když před jeho dětmi řvu na psa:
"Míro, kurňa pojď ke mě. K noze jsem řek!"
Přebíháme z Polska zpět do Čech až do Broumovských stěn. Kluci nikde. Asi do toho pěkně šlapou. Já si ale stále stále říkám:
"Aleši, hlavně pohodové tempíčko!" a to Míra, klučina o 20 let mladší, drží fakt skvěle.
Navíc na mě i počká, když je potřeba. Dobře si pokecáme. Zrychlí z kopců, když cítí, že mu skoro přistávám na nohy. Podpoří mě, když se mi neběží dobře. Takovej šikovnej vodič by to byl. Můj soukromej pacemaker. Škoda jen, že běží pouze poloviční noční trať (62 km), rád bych s ním běžel i dál a jen si užíval.
Před pátou ranní, když už je skoro vidět, přibíháme do restaurace Amerika v Křinicích na 42. km, kde je čipová kontrola. Uvnitř se akorát Honza balí k odchodu. Lukáš si někde vymkl kotník a řeší co dál. Dáme si polívku a nakonec vycházíme s Mírou ještě před Lukášem. Honza už je fuč.
Musíme vystoupat zpět do stěn k rozcestníku u kaple Hvězda. Než se tam vydrápeme, Lukáš jde rychle přes nás. Na to že ho bolí kotník, tak to do kopce (bez hůlek) valí neskutečně. Nicméně seběhy mu nechutnají a kotník ho při nich bolí. Nakonec se zase seběhneme a dál už postupujeme spolu ve třech jako na začátku.
Přes nádherné Skalní divadlo, Kovářovu rokli a Kamenou bránu pokračujeme dál. Přeběhneme zbytek Broumovských stěn až na jejich konec na Junáckou vyhlídku, kde je kontrola K16 na 55. km.
Z vyhlídky následuje docela dlouhý a technický seběh. Lukáš s bolavým kotníkem nestíhá, takže jsme za chvíli vpředu zase jen sami dva s Mirkem. Když seběhneme až dolů k potoku, tyčí se před námi neskutečný prďák. Kopec jako kráva, přímo v něm kolmo nahoru náznak pěšiny s patníky státní hranice a zhruba v půli nahoru drápající se Honza.
"Tamhle je! Konečně ho máme na dohled."
"Chceš ho dohonit?" ptá se Míra
"Ne ne, ještě je čas. Přeci jen na to mám ještě dalších 80 kilometrů."
Vyškrábeme se nahoru až na K17 Pasterská hora. Označíme si kontrolu fixem a pádíme to dolů do Machovské Lhoty tradičně do hospody U Lindmanů. Tam je čipová kontrola K18 a zároveň konec kratší tratě na 62 kilometrů.
Míra tady končí svojí krátkou trať. Honza tu sedí slušně prošitej, že to prý přepálil. Lukáš dobíhá skoro 10 minut po nás. Nakonec, jak předesílal, dál kvůli kotníku nepokračuje a odstupuje. Vypadá to, že dál poběžím sám. To se mi ale vůbec nechce. Ne teď.
"Seber se, pojď. Poběžíme spolu." hučím do Honzy "Poběžíme v klídku. Neboj."
Honza nechce, odolává, objednává si ještě pivo, ale nakonec ho ukecám. Pivo přelije do flašky a vyrážíme vstříc další části. Hned za Machovem je strašný krpál, který si moc dobře pamatuju z roku 2013. Hnus fijalovej. Dupem dupem, ale Honza je do stoupání znatelně pomalejší. Je nějakej jetej. Postupně se vyškrábu až na K19 Krásnou vyhlídku. Než mě Honza dotáhne, vyřídím si nějaký telefony.
Stoupáním na Bledne skaly se přesouváme zase zpět Polska. Nahoře jsem zase s náskokem a tak si říkám, jestli se už radši netrhnu a nebudu pokračovat sám. To bych ale přišel o ty všechny Honzovy historky, protože on prostě nezastaví pant. Zpomalím tedy, Honza mě dotáhne a už jede. Mele a mele. Tak si tak vyprávíme, užíváme si pohodu a krásu Bledných skal, když v tom se mrknu na navigaci.
"Ehm, ehm, my asi jdeme blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Jak to, já myslel, že to sleduješ? Ty vole ty si jak Dušánek s těma Ambitama, ten taky furt bloudí!"
Měli jsme jít po značce zeleného listu a my šli prostě dál jen po obyčejné zelené. Takže otočka, zpět až k parkovišti, napojit se na zelený list a pak už vše v pohodě. Nicméně skoro kilák zacházka.
Na vrchol K20 Krucza kopa na 74. kilometru dorazím zase s náskokem před Honzou. Čekám na něj než to vyjde pod kopcem, ale hrozně mu to trvá. Pak volá, že mám jít napřed, že si musí ještě něco připravit.
Nejdřív jen jdu, ale krásné klesání po pěšince lesem by byl hřích neběžet, tak se rozeběhnu. Pustím to a běžím. Najednou jsem sám. Sice na prvním místě, ale radost z toho moc nemám, protože do cíle je to ještě dalších 60 kilometrů.
"Hlavně pohodové tempíčko, Aleši" zní mi zase v hlavě.
Běžím sám už skoro 10 kiláků. Honza nikde. Je strašný vedro, dusno a blíží se bouřka. V městečku Lewin Klodzki si alespoň koupím nanuka. Když ho mám mezi zuby a dýchám přes něj, je to skoro jako klimatizace. Tedy jen do té doby až z toho, jak je to studený, začnou bolet zuby. Než nanuka spořádám, je tu bouřka. Skoro přesně v poledne. Déšť a nanuk v žaludku příjemně chladí a najednou se mi běží úplně skvěle. Tedy až na to, že musím tu a tam přeběhnout i nějakou louku, když lítají blesky. Naštěstí to práská daleko.
Pálím to lesem dolů. Déšť je čím dál tím intenzivnější. Jsem už úplně durch a začíná mi být i zima. Zastavuji se pod stromem. Konečně otestuji mojí novou bundu od Montagne. Minimus Jacket. Je boží. Chvíli mi trvá než ji vytáhnu z batohu a obléknu si ji. A je to. Můžu vyrazit, ale kurňa co to? Slejvák skoro přestal. Běžím, už jen poprchává, ale já jsem v suchu. A vedru. Čím dál větším. Bunda je fakt super, ale musí hned dolů. Takže zase zastavení, sbalení se a můžu pokračovat. Ohlédnu se zpět po cestě a koho to nevidím. Honza.
"No to byla doba, kde si čoveče?!" vítám ho.
No, nečekal jsem, že mě ještě dotáhne, ale vidím ho rád. S Honzou se čék nikdy nenudí. Pěkně jsem se v ty bundě uvařil a tak když spolu dojedem k brodu, musí proběhnout povinné chlazení kebule.
Jenže po ochlazení jsme si nevšimli, že zelená, po které jsme měli jít, nevede přes brod a přes lávku vlevo. Jdeme tedy dál rovně dolů přes brod a přidá se k nám ještě pár lidi z denní krátké trasy. Honza zase mele a až po nějaký době mě napadne se kouknout na navigaci v Ambitech.
"Ehm, ehm, my jdeme asi zase blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Cože? To není možný, ty si fakt celej Dušánek!" zuří Honza.
"Ty woe, já bloudím jen s tebou! Sám jsem ještě nezabloudil. Ty furt meleš a já kvůli tomu nestíhám sledovat trasu!" bráním se.
Takže zase zpět až k brodu. No kufřík pro dnešek již standardní zase nějakých 800m. No nic, pokračujeme dál v odpočinkovém tempu směrem na Sendraž. Žiju v tom, že máme náskok a že další jsou za námi minimálně přes hodinu.
"Jo hele, na tom kopci, jak jsme se rozešli, mě dohonila Katka Šoubová."
"Cože? Kecáš? To snad není možný, proč mi to říkáš až teď?"
"Neboj, ta už nás nedožene, byli jsme v tom dešti rychlý."
"To jo, ale stejně, ten kufr a naše vycházkové tempo. Musíme za to zatáhnout, jinak si nás smlsne."
Popobíháním se dostaneme konečně až na Sendraž, kde nás čeká přivítání, tak jak si to pravé hvězdy na prvním místě zaslouží. Mažoretky. Holky fakt dík! :)
Honzova občerstvovačka je zase na dlouho. Už jsem z toho fakt nervózní, určitě nás dotáhnou. Vařící polívku si zředím studenou vodou, kopnu jí do sebe na ex a velím k odchodu. Honza ještě ani nezačal do sebe soukat polívku lžicí, když v tom z kopce přibíhá dvojice pronásledovatelů.
"Ty vole, já to říkal! Už nás mají. Kurňa!"
Nechám Honzu Hoznou, balím se a jdu dál. Nechce se mi na 90. kilometru ztratit vedení. Musím vystoupat asi kilák vracečkou na rozhlednu Varta. Na ní jsou nádherné rozhledy na všechny kopce, které už jsme přešli. Toto je vlastně poslední kopec. Podle profilu trasy to bude dál až do Týniště jen taková "zvlněná" rovinka. Udělám pár fotek a sbíhám dolů po schodech.
Dole se míjím s Honzou.
"Je to v pohoděééé." huláká na mě.
"To nebyli oni. To nebyla Katka. Ti dva běží jen krátkou denní trasu. Nemusíme vůbec spěchat."
"Fakt? Tak to máme teda kliku."
Já jsem si říkal, že se Katce oproti startu nějak narovnaly její kudrnaté vlasy. No viděl jsem jí včera prvně, tak jsem si nebyl jistej.
Pokračujeme dál a občas, teda většinou jen z kopce, i popoběhneme. Je zase strašný vedro, tak se těšíme na Janovský potok, ke kterému máme podle itineráře dojít. Je to tedy klasicky po Olafovsku cestou necestou. Jenže potok je skoro vyschlý, takže velký osvěžení se nekoná. Naštěstí za další kilák má být nějaká přehrada Zákraví.
"To je vedro. Já tam skočím v hadrech, tak jak jsem." vyhrožuje Honza
Projdeme krásnou soutěsku Janovského potoka a jsme skoro přehrady. Mezitím se dozvídáme od spojek, že na další za námi máme náskok stále kolem hodiny. Na koupačku ideální.
"Jdu na to!" Honza odhazuje batoh. Hop šup a už je ve vodě.
Chtěl jsem si jen smočit nohy, ale když vidím, jak se ve vodě rochní blahem jak hroch, musím taky. Batoh letí na zem a já v hadrech do vody i s botami.
"Ááááááááááááá, to je bááááájo!!! Tomu říkám užít si závod!"
Po koupačce to jde na chvíli zase samo. Poklusáváme v klídku lesem a další kilometry jeden po druhým přibývají. Nicméně zpomalí nás zase vedro nebo spíš dusno, které je před blížící se bouřkou zase výživný. Honza chce už jen jít, že to máme už na tuty v kapse. Já furt tlačím, že alespoň z kopce musíme stále běžet, jinak nás docvaknou.
V Dobrušce se zvedá vichr, povaluje značky a popelnice. Bouřka je na spadnutí. Nám je ale hrozný vedro, takže celou cestu přes městečko hledáme raději než úkryt, kde koupit zmrsku nebo nanuka. Čék si musí umět určit priority.
Nakonec se zadařilo, zmrzka bodla. Z bouřky ve finále nic nebylo, takže stále v klídku putujeme dál až na 114. kilometr do Opočna na koupaliště Broumar, kde je K25. Dorážíme sem kolem 6 šestý v podvečer. Polívka, pívo, kofola vše do nás padá jako do žumpy a nijak nespěcháme. Takhle dlouhý občerstvovačky jsem dlouho nezažil. Navíc Honza se skočí ještě vykoupat, když už jsme na tom koupálku. Ale co, máme slušný náskok, tak proč ne.
Po minimálně 20 minutách ne-li půl hodině jdeme dál. Až jsem z toho klídku nějak zatuhl a když se občas rozeběhneme, moc mi to nejde. Za to Honza čím víc má natočeno kilometrů, tím víc je v pohodě.
Když dojdeme na K26 u kaple Dřížná, Honza se mrkne na fejsbůček, co se děje ve světe. Olaf tam hlásí něco ve smyslu, že Katka byla na kontrole v Opočnu už jen 20 minut za námi a že si nás asi smlsne.
"Cože? Ty woe já sem to říkal, že nás tímhle stylem dohoní. Zdrháme!" zavelím vpřed a mažeme.
Do cíle je to posledních 15 kilometrů. Půlka po asfaltu a půlka lesem. Mě tak nakoplo, že je nám Katka v patách, až se Honza diví, jak jsem najednou zase ožil. Běžíme v podstatě vše nonstop a zastaví nás až vtipná předposlední kontrola K27. Zahneme na okraji lesa a dál běžíme zprava podél nějakého kaňonu asi po těžbě písku. Koukám na to a říkám:
"Příští rok to Olaf povede pro zpestření určitě tudy!"
Jen to dořeknu, dobíháme k černým Olafošipkám mířícím vlevo dolů přímo do kaňonu.
"To je magor ten Olaf! To snad není možný!"
"To je supééér!!" křičí Hozna a už to sjíždí po bobku až dolů ke kontrole K27
Letím za ním a pochvaluji si mé self-made návleky na RaceUltra 270. Ani zrnko písku.
Do cíle zbývají poslední 4 kilometry. Běžíme poctivě dál a už je nám jasné, že při tomto tempu nás nikdo nemůže dotáhnout. To bych to ale nebyl já, abych ještě těsně před cílem nezakufroval.
"Ehm, ehm, my jdeme asi blbě." hlásím
O navigaci se stále starám pouze já, protože Honza se stále stará jen o kecání. Takže ještě jeden malý kufírek, kvůli kterému to nakonec nestíháme za světla. Ve čtvrt na deset je už v lese prd vidět, takže ještě vytahujeme na poslední chvíli čelovky. Pak už jen klasicky trním přes potok ke kontrole K28, označit, prosekat se posledních 800 metrů ostnatými křovisky a je to tu. Cíl!
V cíli parádní uvítací výbor, gratulace a dokonce mi na hlavě přistane i vítězný věnec (díky Karolíno:). Povedlo se. Vůbec sem to nečekal, že to dnes klapne. Ale ve finále, až na ten těžký začátek, úplně v pohodě. Zvládli jsme to za 22 hodin a 53 minut. Být to o 10 minut dřív, bylo to ještě za světla. Skvělá Katka doráží nakonec pouhých 26 minut za námi na celkovém 3. místě jako první žena.
Parádní závod, jsem moc rád, že jsem se nakonec zúčastnil. Byla to skvělá záplata na bolavé svědomí a sebevědomí po Andoře. Bylo to těžké, obzvlášť začátek, ale určitě to šlo dát ještě rychleji. Nicméně dnes jsme to zvládli takto, stačilo to a hlavně jsme si to skvěle užili.
Honzo díky moc za skvělou společnost, bylo super si spolu zase rok po Mont Blancu pořádně zaběhat a pokecat. Díky Mírovi za společnost při noční trati. Na závěr velké díky Olafovi, celé jeho partě a všem dobrovolníků za jako vždy skvělou organizaci. Olafovi navíc ještě speciálně díky za opravdu nádhernou trať.
Doslov
- Na místo udávaných 135km +5000m jsem naměřil 141 km a +5490m včetně drobného kufrování
- Celkem nakufrováno cca 2 kilometry. Kdybych běžel sám byla by to 0, ale s Honzou to prostě jinak nejde ;)
- Do cíle se ze 105 lidí dostalo pouhých 36. Všem moc gratuluji.
- Na facebooku se po závodě rozjely sáhodlouhé diskuse o tom, jak byla trasa náročná, absurdně těžká a že to Olaf už přepískl. Nesouhlasím a doufám, že tento report pomůže dotyčným stěžovatelům si uvědomit, že všechno je relativní. Chybu hledej vždy hlavně v sobě. My jsme si to fakt skvěle užili.
- Olafe příště jen houšť! Díky ;)
Odkazy
"Za minutu start!" zvolá Olaf do tělocvičny, kde se všichni připravují.
"Sakra!"
Myslel jsem si, že se plánovaný start ve 22:30 nepovede. Byly nějaký prodlevy při registraci, ale to by nebyl Olaf, aby to nestihl. Čapnu věci a valím rychle ven..
Nedojdu ani na začátek startovního pole a Olaf už odstartoval. No nic, stejně se mi dneska nechtělo rvát nikam dopředu. Po neúspěšné a přepálené Andoře před necelým měsícem, která skončila mým prvním DNF, nemám dnes vůbec žádné ambice nijak závodit. Špatně jsem zregeneroval, na všechno se vybodl, běhat jsem byl všehovšudy jen asi 4 krát a až na poslední výběh mě to vůbec nešlo a strašně nebavilo. Nějak mě to DNF semlelo. Přesto mě ten poslední výběh trochu nakopl a konečně jsem se rozhoupal a přihlásil na Šlápoty. Cítil sem, že by mi to mohlo pomoct se konečně po tý Andorský lekci nějak srovnat. Jen tak si je dát, jak se říká "na pohodu". A hlavně dokončit. Takže to dnes prostě nechám svému osudu a uvidím, jak to půjde. Parametry tratě slibují velkou zábavu. 135 kilometrů s +5 000 metry převýšení.
 |
| Bude to sranda |
 |
| Start |
 |
| K2 Wlostowa (903m), 9,5 km, 23:49 - Chyběla fixa, takže foto jako důkaz |
"Aleši, řeklo se pohodové tempíčko!" připomínám sám sobě.
Opravdu dnes nechci určovat rychlost čela. Zpomalím a nechám se ve stoupání plného břidlicové suti předejít. Následné klesání z vrchu Bukowiec (886m) je nepřehledné. Nad pěšinku se do půli těla tyčí vysoká tráva, kterou osvětluje čelovka. Co je na cestě pod trávou, je ve stínu a není vůbec vidět. Párkrát došlápnu naprázdno do nějaké díry a tak tak to ustojím. Pak ale v jedné proláklině, kde to pálím na plný plyn, to přijde.
"Uááááááááááááá!!!!!!"
Ani nevím co se stalo, jestli jsem o něco zakopl nebo co, ale už letím salto přes záda do nějakého křoví. Bum. Je to trošku z kopce, takže si ještě hodím nějaký ty sudy po boku (rodinný příslušníci nebojte se, už v tom mám praxi a všechno bylo pod kontrolou...). Ve finále se octnu na zadku ve vysoké trávě. Zvednu se. Uff nic mi není. Vyškrábu se zpět a bez rozmyslu běžím dál. Po chvilce se však zamyslím.
"Běžím vůbec dobrým směrem?"
No, pomotal jsem se v tom pádu řádně. Já fakt nevím. No určitě jo, přece nejsem takovej trotl, abych se rozeběhl zpět v protisměru. Běžím dál, cestu nepoznávám, ale pozpátku je každá jiná... Jenže najednou proti mě dvě čelovky...
"Co se děje, proč běžíš zpátky?"
"No, ty vole. Já sem fákt debil!" zanadávám si, otočím se a běžím na druhou už správnou stranu.
Do seběhu z Waligóry (933m) se vyválím ještě 2x. To už ale v doprovodu Lukáše Pilaře a mlaďase Mirka, když běžíme všichni spolu ve vedoucí trojici.
"Ty už máš ty pády vážně vychytaný" vysmekne mi Lukáš poklonu po tom, co se bez varování přerazím o rygol v cestě. Pád zakončím ucházejícím parakotoulem.
"Díky. To víš, léta praxe."
Nicméně sere mě to. Padám protože jsem nějakej slaboučkej. Nohy neudrží to nad čím by si jindy zívly.
"Proč jsem radši nezůstal doma? Očividně ještě nejsem úplně v pohodě a teď se tady budu takhle trápit."
Honí se mi hlavou. To že je ta první část přes Polsko prostě jen opravdu těžká a vysilující mě ale nenapadá.
Na Ruprechtickým špičáku (850m) nějak nezvládáme navigaci, když slezeme z rozhledny. Místo abychom šli 100m zpět po žlutý a pak na modrou, jdeme po žlutý v opačném směru dolů. Lukášovi se to nezdá, tak se hned vrací. My s Mirkem běžíme dolů, než nám to docvakne také. Kufr. Takže zpět nahoru a dál po modré. Kufřík má přes cca 600m a sto výškových. Stane se.
Když doběhneme na tajnou kontrolu akorát se míjíme s Lukášem a Honzou Suchomelem, kteří už od tud vybíhají. Kde se tu ten Honza vzal? Musel jít před nás v tom našem kufru. Něco pojíme, doplníme pití a vydáváme se s Mirkem za nimi.
Mírek běží vpředu. Drží příjemný svižný tempo. Já se o nic nemusím starat a jen v klídku vlaju za ním. V kratochvíli mu vyprávím, že náš pes se jmenuje taky Mirek. Z toho mají všichni Mirkové většinou velkou radost. Třeba náš soused je vždycky moc rád, když před jeho dětmi řvu na psa:
"Míro, kurňa pojď ke mě. K noze jsem řek!"
Přebíháme z Polska zpět do Čech až do Broumovských stěn. Kluci nikde. Asi do toho pěkně šlapou. Já si ale stále stále říkám:
"Aleši, hlavně pohodové tempíčko!" a to Míra, klučina o 20 let mladší, drží fakt skvěle.
Navíc na mě i počká, když je potřeba. Dobře si pokecáme. Zrychlí z kopců, když cítí, že mu skoro přistávám na nohy. Podpoří mě, když se mi neběží dobře. Takovej šikovnej vodič by to byl. Můj soukromej pacemaker. Škoda jen, že běží pouze poloviční noční trať (62 km), rád bych s ním běžel i dál a jen si užíval.
Před pátou ranní, když už je skoro vidět, přibíháme do restaurace Amerika v Křinicích na 42. km, kde je čipová kontrola. Uvnitř se akorát Honza balí k odchodu. Lukáš si někde vymkl kotník a řeší co dál. Dáme si polívku a nakonec vycházíme s Mírou ještě před Lukášem. Honza už je fuč.
Musíme vystoupat zpět do stěn k rozcestníku u kaple Hvězda. Než se tam vydrápeme, Lukáš jde rychle přes nás. Na to že ho bolí kotník, tak to do kopce (bez hůlek) valí neskutečně. Nicméně seběhy mu nechutnají a kotník ho při nich bolí. Nakonec se zase seběhneme a dál už postupujeme spolu ve třech jako na začátku.
 |
| Prý že ho bolí kotník. Kecá! |
 |
| Studánka s nejlepší vodou ze všech. |
 |
| K13 Skalní divadlo, 44,3 km, 5:22 ráno |
 |
| Kamenná brána |
 |
| K15 Kamenná brána, 52,3 km, 6:40 - Všichni tři pěkně pokromadě. Mirek, Lukáš a já. |
 |
| K16 Junácká vyhlídka, 55 km, 7:06 |
 |
| Tajná občersvovačka |
"Tamhle je! Konečně ho máme na dohled."
"Chceš ho dohonit?" ptá se Míra
"Ne ne, ještě je čas. Přeci jen na to mám ještě dalších 80 kilometrů."
 |
| Pohled zpět na stoupání na Pasterskou horu. Hnus velebnosti. |
Míra tady končí svojí krátkou trať. Honza tu sedí slušně prošitej, že to prý přepálil. Lukáš dobíhá skoro 10 minut po nás. Nakonec, jak předesílal, dál kvůli kotníku nepokračuje a odstupuje. Vypadá to, že dál poběžím sám. To se mi ale vůbec nechce. Ne teď.
"Seber se, pojď. Poběžíme spolu." hučím do Honzy "Poběžíme v klídku. Neboj."
Honza nechce, odolává, objednává si ještě pivo, ale nakonec ho ukecám. Pivo přelije do flašky a vyrážíme vstříc další části. Hned za Machovem je strašný krpál, který si moc dobře pamatuju z roku 2013. Hnus fijalovej. Dupem dupem, ale Honza je do stoupání znatelně pomalejší. Je nějakej jetej. Postupně se vyškrábu až na K19 Krásnou vyhlídku. Než mě Honza dotáhne, vyřídím si nějaký telefony.
 |
| Honzovi se tady ty kopce líbí a je plný optimismu |
 |
| K19 Krásná vyhlídka - Sypací skála, 64km, 9:10 |
 |
| Nedá si pokoj a furt se něčím nalejvá. |
"Ehm, ehm, my asi jdeme blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Jak to, já myslel, že to sleduješ? Ty vole ty si jak Dušánek s těma Ambitama, ten taky furt bloudí!"
Měli jsme jít po značce zeleného listu a my šli prostě dál jen po obyčejné zelené. Takže otočka, zpět až k parkovišti, napojit se na zelený list a pak už vše v pohodě. Nicméně skoro kilák zacházka.
 |
| Bledne skaly |
 |
| Taky |
 |
| Do kopce ho musím skoro tlačit. Kůže líná. |
Nejdřív jen jdu, ale krásné klesání po pěšince lesem by byl hřích neběžet, tak se rozeběhnu. Pustím to a běžím. Najednou jsem sám. Sice na prvním místě, ale radost z toho moc nemám, protože do cíle je to ještě dalších 60 kilometrů.
"Hlavně pohodové tempíčko, Aleši" zní mi zase v hlavě.
Běžím sám už skoro 10 kiláků. Honza nikde. Je strašný vedro, dusno a blíží se bouřka. V městečku Lewin Klodzki si alespoň koupím nanuka. Když ho mám mezi zuby a dýchám přes něj, je to skoro jako klimatizace. Tedy jen do té doby až z toho, jak je to studený, začnou bolet zuby. Než nanuka spořádám, je tu bouřka. Skoro přesně v poledne. Déšť a nanuk v žaludku příjemně chladí a najednou se mi běží úplně skvěle. Tedy až na to, že musím tu a tam přeběhnout i nějakou louku, když lítají blesky. Naštěstí to práská daleko.
 |
| Lije, ale není to vidět. |
 |
| Slalom mezi balíky a blesky |
 |
| Toto je cesta. Není to neprůchodné křoví, ale je to cesta po vlastním značení. Po Olafošipkách. |
Pálím to lesem dolů. Déšť je čím dál tím intenzivnější. Jsem už úplně durch a začíná mi být i zima. Zastavuji se pod stromem. Konečně otestuji mojí novou bundu od Montagne. Minimus Jacket. Je boží. Chvíli mi trvá než ji vytáhnu z batohu a obléknu si ji. A je to. Můžu vyrazit, ale kurňa co to? Slejvák skoro přestal. Běžím, už jen poprchává, ale já jsem v suchu. A vedru. Čím dál větším. Bunda je fakt super, ale musí hned dolů. Takže zase zastavení, sbalení se a můžu pokračovat. Ohlédnu se zpět po cestě a koho to nevidím. Honza.
"No to byla doba, kde si čoveče?!" vítám ho.
No, nečekal jsem, že mě ještě dotáhne, ale vidím ho rád. S Honzou se čék nikdy nenudí. Pěkně jsem se v ty bundě uvařil a tak když spolu dojedem k brodu, musí proběhnout povinné chlazení kebule.
 |
| Kde k sakru je? Někde tady musí ta Olafošipka být! |
"Ehm, ehm, my jdeme asi zase blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Cože? To není možný, ty si fakt celej Dušánek!" zuří Honza.
"Ty woe, já bloudím jen s tebou! Sám jsem ještě nezabloudil. Ty furt meleš a já kvůli tomu nestíhám sledovat trasu!" bráním se.
Takže zase zpět až k brodu. No kufřík pro dnešek již standardní zase nějakých 800m. No nic, pokračujeme dál v odpočinkovém tempu směrem na Sendraž. Žiju v tom, že máme náskok a že další jsou za námi minimálně přes hodinu.
"Jo hele, na tom kopci, jak jsme se rozešli, mě dohonila Katka Šoubová."
"Cože? Kecáš? To snad není možný, proč mi to říkáš až teď?"
"Neboj, ta už nás nedožene, byli jsme v tom dešti rychlý."
"To jo, ale stejně, ten kufr a naše vycházkové tempo. Musíme za to zatáhnout, jinak si nás smlsne."
 |
| Zase se někde fláká |
 |
| Mažoretky. Ano, tak to má být. |
Popobíháním se dostaneme konečně až na Sendraž, kde nás čeká přivítání, tak jak si to pravé hvězdy na prvním místě zaslouží. Mažoretky. Holky fakt dík! :)
Honzova občerstvovačka je zase na dlouho. Už jsem z toho fakt nervózní, určitě nás dotáhnou. Vařící polívku si zředím studenou vodou, kopnu jí do sebe na ex a velím k odchodu. Honza ještě ani nezačal do sebe soukat polívku lžicí, když v tom z kopce přibíhá dvojice pronásledovatelů.
"Ty vole, já to říkal! Už nás mají. Kurňa!"
Nechám Honzu Hoznou, balím se a jdu dál. Nechce se mi na 90. kilometru ztratit vedení. Musím vystoupat asi kilák vracečkou na rozhlednu Varta. Na ní jsou nádherné rozhledy na všechny kopce, které už jsme přešli. Toto je vlastně poslední kopec. Podle profilu trasy to bude dál až do Týniště jen taková "zvlněná" rovinka. Udělám pár fotek a sbíhám dolů po schodech.
 |
| K22 Rozhledna Varta, 91 km, 14:08 |
 |
| Seskočit nebo seběhnout? |
"Je to v pohoděééé." huláká na mě.
"To nebyli oni. To nebyla Katka. Ti dva běží jen krátkou denní trasu. Nemusíme vůbec spěchat."
"Fakt? Tak to máme teda kliku."
Já jsem si říkal, že se Katce oproti startu nějak narovnaly její kudrnaté vlasy. No viděl jsem jí včera prvně, tak jsem si nebyl jistej.
Pokračujeme dál a občas, teda většinou jen z kopce, i popoběhneme. Je zase strašný vedro, tak se těšíme na Janovský potok, ke kterému máme podle itineráře dojít. Je to tedy klasicky po Olafovsku cestou necestou. Jenže potok je skoro vyschlý, takže velký osvěžení se nekoná. Naštěstí za další kilák má být nějaká přehrada Zákraví.
 |
| Další pohodová pěšinka |
"To je vedro. Já tam skočím v hadrech, tak jak jsem." vyhrožuje Honza
Projdeme krásnou soutěsku Janovského potoka a jsme skoro přehrady. Mezitím se dozvídáme od spojek, že na další za námi máme náskok stále kolem hodiny. Na koupačku ideální.
 |
| Hurá vodáááááá. |
Chtěl jsem si jen smočit nohy, ale když vidím, jak se ve vodě rochní blahem jak hroch, musím taky. Batoh letí na zem a já v hadrech do vody i s botami.
 |
| Placák plavmo |
 |
| Je to řehole na tom čele. |
"Ááááááááááááá, to je bááááájo!!! Tomu říkám užít si závod!"
Po koupačce to jde na chvíli zase samo. Poklusáváme v klídku lesem a další kilometry jeden po druhým přibývají. Nicméně zpomalí nás zase vedro nebo spíš dusno, které je před blížící se bouřkou zase výživný. Honza chce už jen jít, že to máme už na tuty v kapse. Já furt tlačím, že alespoň z kopce musíme stále běžet, jinak nás docvaknou.
 |
| Roviny před námi, tam někde v dáli je cíl. |
 |
| Na Dobrušku se valí všichni čerti a my dva. |
 |
| Je to řehole na tom čele II. |
Po minimálně 20 minutách ne-li půl hodině jdeme dál. Až jsem z toho klídku nějak zatuhl a když se občas rozeběhneme, moc mi to nejde. Za to Honza čím víc má natočeno kilometrů, tím víc je v pohodě.
 |
| Zase vedro jak na Sahaře. |
"Cože? Ty woe já sem to říkal, že nás tímhle stylem dohoní. Zdrháme!" zavelím vpřed a mažeme.
 |
| Utíkej Honzo utíkej, honí nás Katka velikej. |
Do cíle je to posledních 15 kilometrů. Půlka po asfaltu a půlka lesem. Mě tak nakoplo, že je nám Katka v patách, až se Honza diví, jak jsem najednou zase ožil. Běžíme v podstatě vše nonstop a zastaví nás až vtipná předposlední kontrola K27. Zahneme na okraji lesa a dál běžíme zprava podél nějakého kaňonu asi po těžbě písku. Koukám na to a říkám:
"Příští rok to Olaf povede pro zpestření určitě tudy!"
Jen to dořeknu, dobíháme k černým Olafošipkám mířícím vlevo dolů přímo do kaňonu.
"To je magor ten Olaf! To snad není možný!"
"To je supééér!!" křičí Hozna a už to sjíždí po bobku až dolů ke kontrole K27
 |
| K27 Písník, 130 km, 20:51 - Prdelní sjezd |
Letím za ním a pochvaluji si mé self-made návleky na RaceUltra 270. Ani zrnko písku.
Do cíle zbývají poslední 4 kilometry. Běžíme poctivě dál a už je nám jasné, že při tomto tempu nás nikdo nemůže dotáhnout. To bych to ale nebyl já, abych ještě těsně před cílem nezakufroval.
"Ehm, ehm, my jdeme asi blbě." hlásím
O navigaci se stále starám pouze já, protože Honza se stále stará jen o kecání. Takže ještě jeden malý kufírek, kvůli kterému to nakonec nestíháme za světla. Ve čtvrt na deset je už v lese prd vidět, takže ještě vytahujeme na poslední chvíli čelovky. Pak už jen klasicky trním přes potok ke kontrole K28, označit, prosekat se posledních 800 metrů ostnatými křovisky a je to tu. Cíl!
V cíli parádní uvítací výbor, gratulace a dokonce mi na hlavě přistane i vítězný věnec (díky Karolíno:). Povedlo se. Vůbec sem to nečekal, že to dnes klapne. Ale ve finále, až na ten těžký začátek, úplně v pohodě. Zvládli jsme to za 22 hodin a 53 minut. Být to o 10 minut dřív, bylo to ještě za světla. Skvělá Katka doráží nakonec pouhých 26 minut za námi na celkovém 3. místě jako první žena.
 |
| V cíli Zikmud a Adonis jak glosoval Honza Dušánek |
 |
| Vyhlášení Zprava: 1. místo já & Honza Suchomel (22:53:11) , 3. místo Katka Šoubová (23:18:57), 4. Petr Mazán (24:21:26), 5. Luboš Pivarči & Petr Tamchyna (24:40:55), 7. Eva Zborníková (24:42:18) |
 |
| Trofeje do vitríny |
Honzo díky moc za skvělou společnost, bylo super si spolu zase rok po Mont Blancu pořádně zaběhat a pokecat. Díky Mírovi za společnost při noční trati. Na závěr velké díky Olafovi, celé jeho partě a všem dobrovolníků za jako vždy skvělou organizaci. Olafovi navíc ještě speciálně díky za opravdu nádhernou trať.
Moje video ze závodu. Volume Up je to punk!
Doslov
- Na místo udávaných 135km +5000m jsem naměřil 141 km a +5490m včetně drobného kufrování
- Celkem nakufrováno cca 2 kilometry. Kdybych běžel sám byla by to 0, ale s Honzou to prostě jinak nejde ;)
- Do cíle se ze 105 lidí dostalo pouhých 36. Všem moc gratuluji.
- Na facebooku se po závodě rozjely sáhodlouhé diskuse o tom, jak byla trasa náročná, absurdně těžká a že to Olaf už přepískl. Nesouhlasím a doufám, že tento report pomůže dotyčným stěžovatelům si uvědomit, že všechno je relativní. Chybu hledej vždy hlavně v sobě. My jsme si to fakt skvěle užili.
- Olafe příště jen houšť! Díky ;)
Odkazy
- Stránky závodu Týnišťské šlápoty
- Výsledky Týnišťské šlápoty 2015
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
- Všechny mé fotky ze závodu
Triexpert, STRC Ostrava a vesničky moravské
Nějaké to cestování jsem si odbyla na jaře a tak netradičně dřepím během léta v Brně. Letošní prázdniny jsou tedy ve znamení běhání po vesničkách moravských a slezkých ... včetně jednoho závodu v Ostravě a každostředečníh...