Roční archiv: 2015

Sbalit věci na závod, osprchovat, vyčistit zuby a spát. Typický scénář večera před závodem. Tentokrát jsem však šla spát až potom, co jsem vycucala hrstku anticolu a vyrobila si zábal na krk. Už od čtvrtka mě škrábalo v krku a těžce se mi polykalo. Ještě, že náš týmový doktor je vždy připraven a vymyslí pohotové řešení na každý problém.

Ten večer jsem usínala s prosbou, abych se zítra ráno probudila v takovém stavu, že zvládnu závod. A opravdu, ráno mě v krku skoro nebolelo, i přes ucpaný nos mi bylo celkem dobře.

Do místa závodu jsme vyráželi v 8:30. Cesta trvala asi 45 minut, takže jsme měli spoustu času do startu. Cítila jsem se trochu zesláblá a unavená. Byla mi zima. To je jen nervozita, ujišťoval mě trenér a já mu tak moc chtěla věřit.

Hodinu před startem jsem se šla rozběhat a rozcvičit. Po prozívaném ránu se moje nálada o dost zlepšila. Běželo se mi lehce a já si začala věřit o něco víc. Zbývalo mi 20 minut do startu. Přezula jsem si boty, dala poslední dvě rovinky, vysmrkala jsem se (což pro mě v tu chvíli byla ta nejdůležitější věc!) a pospíchala do svolavatelny.

Na startovní čáře byla pěkná tlačenice. Po startu mě jedna z Britek chytla za ruku a pěkně dlouho ji nechtěla pustit. Díky tomu jsem vůbec nemohla běžet, a tak jsem se najednou ocitla někde ve středu startovního pole. Musela jsem hodně zabrat, abych se dostala zpátky na čelo. Po kilometru se mi podařilo se propracovat do první desítky. Na vrchol stoupání jsem doběhla na druhém místě. Vyhráno jsem však neměla. Čekal mě ještě 2,5 km dlouhý seběh do cíle.  Američanka mi pomalu utíkala a zvyšovala svůj náskok, Francouzka mě naopak dobíhala. Byl to hlavně boj s mojí hlavou, který jsem naštěstí vyhrála. Cílovou čáru jsem proběhla na 2. místě. Neskutečně vyčerpaná, a neskutečně šťastná.

Po závodě jsem nemohla dýchat a chytaly mě křeče po celém těle. Takhle zle mi po doběhu ještě nikdy nebylo, ale přece jen to za to stálo. Náš doktor se o mě postaral, on zkrátka umí zázraky…

Zřejmě slušný boty, pomyslela jsem si s úsměvem, když jsem si je zouvala před zaslouženou masáží. Ani jednou mi při závodě neuklouzla noha, a že o podmáčené úseky na trati nouze nebyla. Skoro jsem ani nepoznala, že běžím blátem.

Při bězích mimo dráhu vždy musím přemýšlet, jaké si vezmu boty. Špatně zvolená obuv Vám klidně může prohrát závod. V botách X-Talon 212 od firmy INOV-8 jsem běžela všechny šampionáty a vždycky na ně bylo perfektní spolehnutí. Právě ten pocit jistoty, že mi noha nepodklouzne, mi umožňuje se soustředit na výkon a je mou silnou zbraní při bězích v obtížném terénu.

 Po snídani vyrážíme na výlet do NP Thy. Jsem naprosto unešen. Písek jemnější než na nádobí, nafoukaný do velikých dun. Některé mají klidně 15metrů, některé jsou porostlé trávou a vřesem. Naprostá romantika na pohled, na živobytí asi velmi krušné prostředí. Blbneme na pláži, běháme v písku, a jdeme se i koupat, musíme zjistit, zda průvodce nelhal, když teplotu označoval jako „řezavě svěží“ – nelhal! Já jsem starý srabík, já tam jen vlez aby se neřeklo a hned zase lezu ven, Pavel jako správný otužilec si dopřává pořádnou koupel. 

Osvěženi koupelí běháme po pískové pláži - na zahřátí  není nic lepšího. Když se chceme obout, zjišťujeme, že zbavit se drobného písku není jen tak, před závodem tak budeme muset ještě pořádně nohy očistit. Sbíráme kamínky a užíváme si nádherný den. Našel jsem i pravou dětskou zábavu skákat do jemného písku z vršku duny dolů, nádhera baví mě to jako malého Jardu, člověk letí dva metry a pak se zaboří po kolena do jemného písku. Má to malou nevýhodu, že boty jsou pak plné písku, ale co. Odpoledne si uvaříme pozdní oběd a narveme se špagetama co to jde, pravá předzávodní pasta party. 

V podvečer podnikáme malou procházku do města, podívat se jak loňským vítězem je vydlážděná pěší zóna, respektive každý vítěz má na chodníku svoji hvězdu slávy.   

Večer je pak rozprava před závodem, nejdříve asi 40 minut v Dánštině a pak pro nás 5min v Angličtině. Závěr je jednoduchý, ani Dánové neví jaké bude zítra počasí, slibují však temnou a studenou noc, občerstvení bude každých 5km a na 90 a 110km bude polévka, v noci po 22. hodině budou občerstvovačky bez obsluhy.

Druhý den závod začíná na náměstí, jak jinak, než snídaní. Výborné housky, slané máslo a káva. Pak nás vyvolávají každého na pódium,

Všude je uklizeno, a když trať vede přes vesnici, tak lidé stojí před baráky a fandí. Neuvěřitelné je, jak vytrvale. Ještě pozdě v noci stojí venku u trati rodiny i s dětmi a fandí, někde to pojali jako piknik.

Na jedné občerstvovačce je takového lidu, že mě musí vzít, davem procpat ke stolku s občerstvením, protože jinak bych ho ani nenašel. Trasa vede většinou po asfaltu, ale bylo tam i pár trailů a zpevněných cest. 

Celý den fouká fest, ale zima je jen lehká. Lidé na stanicích s občerstvením jsou neuvěřitelně ochotní. Pořád se ptají, jestli jsem OK, jestli něco nepotřebuji. Trošku jsem si rozedřel prso a na jedné stanici poprosil, zda nemají náplast na přelepení, neměli, ale řekli, že dají vědět dopředu. Po kilometru mě dojelo auto a vystoupil člověk, který doprovázel jednoho dánského závodníka a naprosto suprově mi prsa přelepil, že jsem o nich až do konce už nevěděl. Jenom ta krvavá skvrna na tričku zůstala a tak se pak všichni pořád děsili, zda jsem v pořádku. Opravdu všichni kolem byli hrozně milí. Vždycky začali dánsky, ale nikdy pro ně nebyl problém přejít do angličtiny a s domluvou nebyl vůbec problém. I když v noci měli být občerstvovačky už bez obsluhy, tak na spoustě míst tam lidé pořád byli a pomáhali dlouho do noci.

Teprve po druhé hodině ráno, to už i dost pršelo, byly občas občerstvovačky bez lidí. Měli bezvadně vymyšlené držáky na kelímky. Měli takové dřevěné rošty, ve kterých kelímky krásné stály a ani silný vítr je nepřevrátil. Na občerstvovačkách mi trochu chybělo pečivo, ale stěžovat si nemůžu, ono tam podle propozic ani být nemělo. Nicméně i když tam podle propozic nemělo být, tak přece jenom po 130km se pár občestvovaček s pečivem a s nutelou našlo. Stejně tak pivo a redbull tam být neměl a taky na pár místech byl. V noci a po dešti se trochu ochladilo, tak konec už absolvuji s trikem s dlouhým rukávem a s bundou. Na hlavě mám výbornou čelenku, co jsme dostali při registraci. Sranda je kolik lidí ji na cílových fotkách má (odhadem víc jak polovina). Počasí během závodu tedy bylo, jak v prosinci Petr předpovídal, zažili jsme vedro, kdy se člověk pařil v tričku s krátkým, zažili jsme ostrý vítr, déšť prudký, déšť vodorovný i déšť drobný.

Celkově závod hodnotím na 1* trasa, organizace, atmosféra všechno naprosto luxusní.

Dobíhám na 33. místě z 53 co dokončili v čase 21 hodin 24 min. 

Naprosto nebeský výkon podal Petr, který doběhl na 3. místě a stihnul to pod 16 hodin (15:59).  

Jana a Pavel dokončili spolu na krásném posledním místě, čímž si zajistili největší ovace, dokonce srovnatelné s ovacemi pro vítěze. Trvalo jim to 25 hodin a 34 minut.

Druhý den trochu pajdám, obě achilovky jsou asi trochu přetížené a puchýře na levé noze taky trochu brání pohybu. Chtěl jsem to ráno rozběhat, ale přiznám se, že to nešlo. Pavel hned druhý den ráno dal krásně na pohodu 3km.  Při cestě zpět se zatavujeme ve městě Aarhus a trochu se na mne musí čekat. Ve středu ještě taky trochu pajdám, ale od čtvrtka jsem úplně OK a už zase běhám.

A tady je záznam jak to viděl Petr a stejně tak pěkně to popsal i Pavel na svém blogu.

Pavel měl kameru a vše poctivě točil, jeho záznam je na YouTube,  je tam také druhé
video  od doprovodu jednoho dánského závodníka, kde se párkrát mihnu.

 S dovolením jsem použil fotky také od Mette Johnsen z webu závodu,  od Chresten Søndergaard, od Jørgen Mikkelsen, tak také od Pavla, od Digiho, od mé ženy a také pár svých.