Jooooooooooooooooo! Radost ze sluníčka, radost z běhání, radost ze života, radost z času pod hoďku a padesát. To byly včerejší „Kobky“. To byl včerejší 20 km dlouhý závod Kobeřická 20. Letošní Kobeřice už v barvách VZS. Ale jinak nic nového – ten závod mám pořád moc ráda, protože se běží jeden okruh a trať je kopcovitá, rozmanitá, sem tam fouká, ale rychle to utíká. Letos jsem závod běžela bez ambicí. Přece jenom mi koleno v prosinci, lednu a únoru nedovolilo trénovat dlouhé běhy. Naposledy jsem 23.11. běžela půlmaraton v Srchu a od té doby nic moc. Minulou sobotu jsem ale v Bělském Lese potrénovala souvislý běh v délce 17,5 kilometrů, cítila se po něm dobře a tak jsem si troufla i na ty Kobeřice. Vlastně hlavní motiv pro včerejší závod byla zvědavost, jak si „stojím“ Cesta z Ostravy probíhala vesele ve složení Lenia, Berďa a Keňan. Probírali jsme simultánní tlumočení z finštiny, létající veverky, Berďovu účast na konferenci ve finském městě, které sice nemá MHD, ale vlastní letiště ano a tak podobně. Ani mi nevadilo, že jsem s ohledem na brzkou startovní hodinu (9:00) musela vstávat celkem brzo.. Jak jsem se později dočetla z výsledkové listiny, na startu se nás sešel rekordní počet – 264 účastníků. Určitě je to dáno tím, že kromě hlavního závodu v délce 20 km se běží i běhy na 10 a 6 kilometrů. Rychle jsme se zaregistrovali a valila jsem do šatny. Cestou jsem potkávala plno známých tváří, zdravili jsme se a vzájemně se povzbuzovali. V šatně jsem dlouho debatovala s Leniou o tom, CO NA SEBE. Nešlo nám o barevné sladění běžeckého outfitu. Řešily jsme, zda tričko s dlouhým rukávem a na něj dres, anebo nátělník a na něj dres. Nejprve jsme zvolily dlouhý rukáv a šly se ven proběhnout. Do startu zbývalo možná 7 minut, když jsme se rozhodly převléknout. Nakonec s ohledem na pozitivní předpověď počasí vyhrál nátělník a na něj dres. Dorazily jsme na start. Spatřil nás Keňan. V dlouhém tričku a dresu. Natolik jsme ho zvykaly, že se převlékal téměř za zvuku startovního výstřelu. Vše se semlelo tak rychle, že najedenou bylo odstartováno a já jsem to nejprve ani nezaregistrovala. Dala jsem se do pohybu a už po pár stech metrech jsem věděla, že jsem se oblékla správně. Hned kopeček, táhlý, dlouhý, možná dva kilometry. Na 2,5 tém kilometru chodecká přestávka podle Gallowaye a MČJ . Tyto chodecké přestávky jsem pravidelně dělala po celý závod a znovu se mi osvědčily. Zpočátku se běželo v chumlu. Nejprve se oddělili běžci zahýbající na 6 km trať, pak běžci na 10 km trať. Zůstala jsem sama. Na uších MP3, pro změnu nejen ejsídýsí, ale taky Kabáty, U2, Springsteena…samý BEZVA mix. Běželo se mi lehce, moc dobře, nic mi nechybělo. Bylo mi tak krááááááááááásně, jen já, běh, slunko a vítr. Jo vítr…tradiční společník Kobeřické dvacítky. Cesta totiž vede nejen přes vesnice, ale také mezi poli. Tím, že jsem běžela sama, dostávala jsem „plnou nálož“, neměla jsem se za koho schovat. No a co. Zima mi nebyla. Jen jsem musela do každého kroku vydat více energie – KURDE PŘYDAT jsem msela. Ale to máme v oddíle stejně jako trvalý úkoly od prezidenta Koudyho.
Běžím, běžím a najednou se dívám, že už odběhnutých 15 kilometrů. Vůbec jsem ještě nedostala hlad ani žízeň. Běželo se mi pořád dobře. Ale začala mě honit mlsná. Začala jsem spřádat plány, co si dám v cukrárně Jařabová cestou domů. Před očima mi poletovaly větrníky, laskonky, indiánci, koňakové špičky….To se nedalo vydržet. Já jsem je nejen viděla, já jsem je i cítila – chuť na jazyku a v nose sladkou vůni.
Mrknu na Garminy. Kruciš, já to snad dám pod 1:50. No paráda…Na 18-tém kilometru jsem si už byla jistá. A tak jsem zrychlila a nakonec byla v cíli za 1:47:29. Sedmé místo v kategorii staré ženy (rozuměj ženy nad 35 let) . Celkem nás v kategorii bylo 15. Celkové umístění jsem ještě nestihla vygůglovat. Vím, není to čas převratný či šampiónský. Ale pro mě slušný. Nalil mi do žil optimismus a chuť do dalšího tréninku. A propós – do tréninku. Už jsem ho vytáhla a oprášila. Tréninkový plán na maraton pod 4. Letos to už musí vyjít. Letos tomu obětuji FŠECKO (no fšecko ne, ale hodně jo). V cíli mě čekal Ultralibor s Matějem, vzájemně jsme si poblahopřáli. Matěj se ohromně zlepšil a zrychlovat se bude určitě i dále. No a pak už jsem valila na horký čaj a do horké sprchy, z horké sprchy na studenou Plzeň. Vyhlášení – Lenia je na bedně v kategorii, ale až na druhý pokus. První výsledky pořadatelé popletli. Navrhovali jsme, aby si to holky „z bedny“ pro regulérnost zaběhly ještě jednou, ale nikdo nás nevyslyšel.
Z Kobeřic naše cesta vedla do cukrárny Jařabová. Nacpali jsme si „téřich“ ( i když větrníky už byly bohužel vyprodané).. Aby doma nebrblali, nechali jsme přibalit několik kousků do balíčku. No já jich měla pět. Překvapila mě moje malá Markétka. Miluje linecké kolečka, jiné zákusky nejí. Tentokrát si ale lineckého nevšímala. Zkusila pařížskou trubičku. Se slovy „Jé, to je doblé, maminko to mám láda“ na dva pokusy vysála veškerou pařížskou šlehačku a pak si do pusinky nacpala zbytek. Robert svůj příděl snědl ve stoje, ani si nestihnul sednout. Jenom ta Anetka zachovala dekorum. Je jasné, že já během nikdy nezhubnu. Už se o to ani nepokouším. Běhám, abych mohla jíst …..
