Psal se únor a já se zrovna rozhodovala, jaký Spartan Race závody letos objedu. Bylo mi už předem trochu jasný, že to asi nebude tak pestrý jako loňská sezona, a že nepojedu ani do Polska, ani nedokončim trifectu v Austrálii. A protože zrovna bylo zkouškový, navíc krátce po vyhazovu z ústavního práva od naší milé doktorky Jiráskové, rozhodla jsem se přihlásit se jen na nejbližší závod a zbytek dořešit až potom. A jelikož o zkouškovým jste v takovym stresu a chaosu, že i vzít ráno dvě stejný ponožky je vcelku nadliskej úkol, nebyla jsem ani teď s to se rozhodnout, jestli v těch Koutech chci vlastně běžet Super a nebo jen Sprint. Nicméně vyhrála úvaha, že jet 5 hodin do Kout kvůli 8 kilometrům by bylo ubohé, a tak jsem se přihlásila na Super…
… a asi tři dny na to, přesně uprostřed těch desítek hodin drcení se Ústavy a nedostatku pohybu jsem si řekla, že když už tam přeci budu, tak proč si nezaběhnout ty závody oba.
Skvělej nápad, Deniso.
Ono to fakt znělo super. Jenže tohle „organizování“ na blind uprostřed zkouškovýho časem přineslo dost nedostatků. První z toho byl, že jsem měla běžet úplně sama (poprvé), neměla jsem odvoz ani nocleh, vlastně jsem ani pořádně nevěděla čas startovní vlny. A co hůř, neměla jsem vůbec natrénováno. A když jsem po zkouškovým strávila půl března tréninkama na mistrovství republiky ve squashi a následující dva týdny tréninkama na půlmaraton v Praze, najednou zbývaly už jen 3 týdny do závodu.
A toho zkrátka moc nedoženete.
Začala jsem z toho „super“ plánu, za kterým vidíte ty dvě medaile na krku v cíli, trochu střízlivět. Začala jsem pochybovat, že je v mých fyzických silách odběhnout oba závody, a hlavou se mi honily nejrůznější představy jak to může dopadnout. A co hůř, závod se blížil a venku byla pořád krutá zima. Asi týden před závodem Kouty zavřeli kvůli sněhový kalamitě. A cyklisty co tam byli na soustředění tak trochu „evakuovali“, protože se kvůli sněhu neměli jak dostat z chat na spodní cesty. A tohle se zrovna dvakrát neměnilo ani následující týden.
Tak jako tak, sehnala jsem si odvoz i ubytování. Přišel pátek, čas si zabalit a vyrazit směr Kouty.
Ta cesta byla hrozná. Jako vážně. Mně bylo od rána pořád tak nějak špatně od žaludku, čemuž 5 hodin v autě rozhodně nepomohlo. První zastávka v Burger Kingu, kde jsem si obejdnala jen kafe – a horší kafe jsem snad v životě nepila, zlatej McDonald, fakt (protože viděli jste někdy latte BEZ MLÍKA?!). Nepomohli tomu zrovna ani dvakrát serpentýny v cíli, kde jsme ještě zabloudili a Dušan se svýma rallye schopnostma ty zatáčky krosil víc než je zdrávo. Když už jsem myslela, že ten žaludek neudržim, byli jsme v cíli.
A dostali jsme domácí ovocný knedlíky! Takže všechno bylo zase okej.
A hlavně, kvalitní předzávodní strava, ne?
Ranní probuzení bylo docela fajn. Od toho zataženýho sychrava pomalu začalo svítat a nakonec přišlo i nějaký to sluníčko. Jenže.. vidíte ty hroudy sněhu?? Jo.
Tak tohle je „první letní Spartan Race“.
A tři stupně k tomu.
Oujé.
A tak jsme vyrazili na start. Ještě jsem to totiž nezmínila, ale ujal se mě Team Faith Příbram. A to jak na cestu, tak na ubytování a vlastně pozdějc i tak trochu na trati.
Děkuju!
Asi po hodině nás nahnali do koridoru. Tady už ze mě ta nervozita vždycky opadne, říkala jsem si, že si to hlavně musim užít. Haha, keci. Ono to tak na jednu stranu je, na druhou stranu, jestli si někdy něco chcete užít, je spoustu příjemnější činností než v 5 stupních běhat 15 km po horách a ještě se brodit třístupňovou řekou (ale o tom až později). Po startu následovala typicky prudká sjezdovka nahoru. První překážku pneumatik jsme zvládli všichni raz dva, O-U-T nebyl o nic horší a my dál pokračovali do kopce. Když už to vypadalo na rovinu a dalo se trochu víc běžet, zvládli jsme dvě slip wall a následovala balanc. A prvních třicet angličáků…
… ve sněhu.
Nojo. Bylo to nepříjemný, bylo to studený, ale v tu chvíli nemáte moc času brečet. A právě někde tady jsem doběhla Martinu a rozhodly jsme se běžet spolu. Po těch pár překážkách, kdy jsme zdolaly společně několik stěn, jsme putovaly úzkou cestou mezi hroudama sněhu směrem k vrcholu, zatímco nám nad hlavou jezdila lanovka s turistama. A úplně na vrchu, kde mi hodinky hlásily teprve nějakých 5 km, přišla ta nejpotupnější překážka.
Takže. Pamatujete si na hodiny tělocviku. Znáte tu hru, kde si vlezete do pytle a skáčete jak Worms přes celou tělocvičnu na konec a zpátky, abyste předali štafetu dál? Jo, tuhle zábavu jsme měli na táboře, když nám bylo 13 a my skákali ve spacácích ze schodů #odvaz, nicméně tohle nebylo o nic lepší. Překážka ve stylu „navleč si gumu kolem noh a skákej jak tydýt po okruhu a ještě dvakrát přelez stěnu“. A jak se přelézá stěna, když si nemůžete přehodit nohu? Jojo. Dost blbě. A ještě Vám u toho hopsání reportér z TV Nova natočí prdel.
Co víc si přát.
Po týhle překážce jsme se poprvý napily. Do teď si pamatuju, jak ta voda byla ledová. Nic, co by Vás v tomhle počasí zahřálo. Nicméně konečně přišla možnost to trochu rozběhnout z kopce a když Martina zavelela, že „běžíme kudlu“, tak jsme prostě běžely kudlu. Ten závod jsme měly rozběhlej vlastně docela dobře, nicméně pak přišla další třicítka na ručkovacím Áčku, stejně jako pár kilometrů na to na šplhání. Martina si mezitím hodila dalších 30 i na memory testu a my na 12 km pomalu vyhlížely cíl.
Naivně.
Přišla ta nejhorší část závodu. Překvapivě. Prostě si vem pytel na záda a upaluj s ním do půli sjezdovky, tam přejdi na druhou stranu a pojď s ním zase dolů. Nevím, kolik ten okruh měl, ale málo to nebylo. Tady jsme promarnily dobrých 20 minut. A aby toho nebylo málo, hned za tím byl náš oblíbený oštěp a dalších 30 angličáků k dobru.
Sobota vs. Neděle (najdi 10 rozdílů)
Po tom oštěpu přišel další šílenej kopec nahoru. A kdyby se to ještě dalo nějak pořádně jít, tak by to snad šlo, ale ta cesta měla na šířku sotva pár desítek centimetrů a všude po zemi byly kmeny a větve. Do teď nechápu, jak to elite běhaj, ale já bych si během pár vteřin zkrátka zlomila kotník. Pak přišly bradla a Marti další třicítka a konečně cesta z kopce, na kterou jsme čekaly jak na dar z nebes. Hodinky už ukazovaly přes 3,5 hodiny na trati a já začínala být trochu nervózní, stejně tak i proto, že můj camelbak byl už dávno bez vody.
Naštěstí jsme se už blížily k cíli. Za A cargo net a další mezi stromama, u které se dělala tak trochu „zácpa“ následoval potok. Ten dvoustupňovej potok, co byl tak strašně ledovej, že jsem si už na startu přísahala, že tam nevlezlu.
A vlezla.
A kromě tý párset metrový chůze v něm přišel barbwire crawl, kde jste si zkrátka museli do tý vody lehnout a prolézt to po čtyřech.
Chuťovka.
Vylezla jsem z vody a měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Ledový oblečení se na mě přilepilo, já byla neuvěřitelně mokrá, studená a klepala se zimou. Jedinou možností bylo se co nejrychleji dostat do cíle, který byl víc než na dohled, ale i tak nás od něj dělily ještě 4 překážky. Ta první nebyla žádnou novinkou, nicméně ani tahle fotka nesvědčí o tom, že bych si ji zrovna dvakrát užila…
…jasně, ona totiž byla docela lehká, jenže ten fotograf co seděl nahoře si vybral zrovna ten moment, kdy jsem se chtěla přitáhnout a v tom mi podklouzly ty neuvěřitelně mokrý nohy a já sebou plácla jak vorvaň o tu desku a akorát se zuby nehty držela rukama za okraj. Nahoru jsem nakonec sice vylezla raz dva, nicméně myslim, že fotograf se docela pobavil.
Multirig pro mě skončil jako vždycky angličákama a nebylo tomu jinak ani u předposlední překážky. Letošní novinku s názvem Olympus nezvládl ráno ani Žižka, takže jsem si nedělala příliš velký naděje a před cílem nakonec propadla nepříjemným 60 angličákům (jako většina). Poslední překážku už jsme zvládly vcelku bez obtíží a nakonec s Martinou doběhly do cíle v čase kolem 4 hodin a 11 minut.
Což na nějakých 15.5 kilometru a 28 překážek za těhlech podmínek není zas tak hrozný.
A konečně jsem měla první z letošní kolekce medailí!
Ten pocit v cíli je totiž vždycky k nezaplacení. Při nejednom závodě jsem v duchu nadávala, proč že si to vlastně dělám a proč takový extrémy běhám. A občas jsem si zanadávala i nahlas. To třeba když jsem v Polsku spadla z půli lana placáka do bahenní příkopu nebo si v Austrálii narazila žebra o velikou kládu (video tady 7:01 
), nakonec z každýho závodu odjíždím hrozně nadšená. Je to skoro stejný jako když ženská rodí a řekne Vám, že větší bolest nezažila… a pak drží to miminko v ruce a řekne, že to byla ta nejkrásnější věc na světě.
Jen to moje mimino je ta medaile, no.
A dokonce to přežily i Garminy. Po vlně kritiky, kterou jsem sklidila na facebooku za to, že si hodlám vzít na takový závod hodinky za téměř 20 tisíc, kterou doprovázelo spoustu komentářů lidí, kde a jak si hodinky odřeli / zničili apod. jsem začala dost pochybovat o tom, jestli s nima běžet. A nakonec jsem si stála za svým, protože ruku na srdce, ty hodinky přesně pro tyhle příležitosti jsou a kdybych neměla běžet s těmahle, tak jsem si rovnou mohla koupit apple watch.
A světe div se, kromě vody na displeji a dvou kapkách bahna na náramku jim nebylo vůbec nic.
A zmákli jsme to všichni!
Ten kámen úrazu totiž přišel až v neděli po probuzení. Nohy mě bolely tak, že jsem je tahala za sebou jak chorá a zatímco zbytek týmu odjel do Prahy, my z Dušanem zůstali jen ve dvou napospas druhýmu závodu. Ještě v 10 ráno jsem byla vcelku pevně rozhodnutá, že nepoběžím a závod prosedim v autě u učení a počkám na něj pak v cíli.
No, jenže to bych nebyla já, abych se na ten start stejně nepostavila a nevyběhla na trať. Teda nevyšla. Párset metrů po startu jsem přemýšlela, že to otočím a když mi ta myšlenka přišla do hlavy asi po páté, hodinky hlásily teprve druhý kilometr. První třicítka angličáků taky nebyla zrovna příjemná a každý kopec mě do nohou bolel víc než kdy předtím. Hopsací překážku naštěstí vynechali, na místo toho si nějací kluci koupili v chatě u lanovky párek v rohlíku (prosim?!) a běželi dál. I tak jsem se ale rozhodla, že závod dokončim, i kdybych ho měla dojít pěšky. A tak jsem se pomalu sbírala metry a kilometry a jednu překážku za druhou (kde jsem konečně nespadla z ručkovacího áčka a poprvý ho zdolala!! .. ale zase spadla ze slacklajny, takže to ve výsledku bylo prašť jako uhoď) a svezla se po zadku sjezdovkou dolů, což byl dobrej nápad jen do tý doby, kdy jsem se zvedla a místo zadku měla jeden velkej rampouch. Pytle jsem si odnosila už s klidem na duši, že ve sprintu zrušili ten nechutný kopec po nich a třicet angličáků na oštěpu dělala vcelku smířlivě, protože to už znamenalo cíl na dohled. Nejpozitivnější zprávou pak bylo, že v cílové rovince zrušili Olympus, takže jsem místo závěrečných 60 angličáků dělala nakonec jen 30 (což je poloviční bolest!) a do cíle se dobelhala někdy po dvou a půl hodinách.
A tam jsem si najednou uvědomila, že je po všem. Že ty nervy a strach, že to nedoběhnu, že nezvládnu to počasí a sníh a nebo tam někde fyzicky selžu (a při nejhorším se zraním) už je pryč. Mohla jsem si dát v klidu oběd a jet domů, s dvouma medailema na krku a pocitem, že jsem si to na té trati vybojovala zas pro jednou sama.
A až budu za 2 týdny umírat na půlmaratonu v Olomouci, kde místo 1500 nastoupaných metrů jich bude tak 40 a na každým třetím kilometru mi dají houbičku na ochlazení a kelímek vody, vzpomenu si na tyhle dva závody a to, že pevná vůle je mnohem silnější než jakákoliv Vaše fyzická síla a že když to člověk nevzdá hned na začátku, dokáže všechno.
Tak mi držte palce a vidíme se v Olomouci!
… nebo v srpnu na Spartanu v Litovli.
