Koukám, že sem píšu jendou za rok :-D.
Dněs proběhl tradiční Pražský půlmaraton. Po zimních nesnázích, jako jsou nemoci, ATB, kila navíc a málo tréninku, jsem pomýšlela na to, že letos nepoběžím. Ke všemu, když jsem se poslední týden léčila z jakési jarní virózy, a aby toho nebylo málo, včera jsem si udělala na obou patách parádní puchýře, že sotva chodím. Nebyla bych blázen, abych běžela půlmaraton?
Kdo mě zná, správně již tuší, že jsem běžela :-). Rozhodla jsem se však, že se pokusím vejít do 2:30. Silným motivem mi byl fakt, že letos prvně běžela moje kamarádka a chtěla jsem běžet s ní. (Ačkolivspolečný běh jsem považovala za nereálý, jelikož ona na rozdíl ode mne trénuje a žije zdravě.)
Proběhlo zcela všední víkendové ráno, vstala jsem, udělala snídani, vyprala a pověsila dvě pračky prádla a uklidila koupelnu a WC.. Všednímu rámci se vymyká pouze to, že jsem šla asi padesátkrát čůrat :-).
Můj drahý osobní odvoz mě dovezl téměř na místo určení, na sraz se Socketkou a mými rodiči „hlídači batůžků“. Zalepila jsem puchýře báječnými náplastmi, takže bolest nebyla tak strašná. DÍKY, SOCKETKO!
A šlo se na start. Tedy nejprve se šlo ještě odskočit a pak se šlo na start… Bylo příliš brzy, tak jsem se rozhodla najít Socketku, která měla sraz s vodičem na 2:30, Milošem. Všichni kolem mě se rozcvičovali, rozběhávali a vypadali velmi běžecky. „Nejsem blázen, že chci běžet?“ pomyslela jsem si. Našla sjem skupinku na 2:30, zrovna se vydali do koridoru, a tak jsem se přidala. Zastavili se koridor před mým zařazením, ale to mi nevadilo.“Alespoň mě nebude muset předbíhat tolik lidí, když půjdu víc do zadu“napadlo mě.
Nekonečné minuty čekání a mrznutí konečně přerušil výstřel. Než se však masa lidí dala do pohybu, trvalo to pěkných pár minut. Já osobně jsem se na startovní čáře ocitla cca 5 minut od výstřelu. (Zřejmě dávali náskok Keňanům, abychom je nepředběhli :-D.)
Již v koridoru jsem se oddělila od Socketky, povídala si s kamarádkou, a já nejsem příliš kolektivní běžec. Prvních deset kilometrů to bylo báječné, běželo se mi lehce, ale dávala jsem si pozor, abych nepřepálila. Jen změna směru mě mátla, jelikož v Sekaninově mívám patnáctkovou krizi a teď tam byl teprve 4.km a běželo se mi bezva. Předběhla jsem vodiče na 2:10 a zaradovala jsem se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem předběhla i 2:00. Nábřeží nezklamalo, vítr jak blázen. Tuším, že když jsem byla lehce za půlkou trasy, míjeli mě vítězové, kteří si to již pěkně uháněli do cíle. Na 13. kilometru mě přepadla krize. Musela jsem hodně zpomalit a vadilo mi úplně všechno. Lidé, kteří přebíhali přes cestu, běžci, kteří se mi neustále motali pod nohama a dvakrát mi někdo pěkně podkopl nohu, div jsem neupadla.. No, krize jak blázen :-). Těšila jsem se na poslední občerstvovačku, že si trochu orazím, napiju se a nějak se doplácám do cíle. Od 16.km už jsem jen zpomalovala. Jen jsem se modlila, aby mě nedostihl červený balónek na 2:00. Poslední slinu jsem chytla až na posledním kilometru, dle hodinek jsem totiž zjistila, že bych se mohla vejít do dvou hodin. A také, že ano, výsledný čas 1:57:31, RealTime 1:53:59. Nejedná se asi zrovna o nelepší výkon, ani o můj osobní rekord, ale potěšilo mě to, že jsem to zvládla nad původní očekávání. Mě to dnes stačilo :-). Doběh do cíle byl osvobozující, ale opět nebyla možnost se vyběhat. Hned po proběhnutí bránou jsem musela zastavit za davem a čekat. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, jak moc to bylo nepříjemné. Vůbec bych se nedivila, kdyby to tam se mnou „fláklo“. Po odevzdání čipu jsem obdržela účastnickou medajli a velmi ráda jsem se vydala pro pití a ovoce.
Pak jsem chvíli počkala na Socketku, a již se jen obě těšíme do Pardubic :-)!
