1000 miles CP1=> CP2

…je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.

Chtěl jsme jen doplnit vodu do bandasky a camelu, a místo vody jsem dostal skvělé jídlo, mohl jsem se vysprchovat, opral jsem si věci, umyl kolo a ještě ke všemu tomuhle servisu dávali i krásný úsměv, Díky moc Sáro, na tenhle náhodný doping do teď moc rád vzpomínám a doporučuji všem se zastavit, třeba už jen na pivko. Po cca 2 hodinové pauze jedu plný elánu dál. Jizerky jsou prostě úžasné, trasér odvádí skvělou práci a já se nenudím ani minutu, všechno začíná Singltrekem pod Smrkem, kde předjíždím Toma s Jardou, koukají na mě jako z jara kde se tam zase do prdele beru. Plný síly, stoupám až kamsi pod Svinský vrch. Celou dobu chladím zadek, nejeden cyklista muže být pohoršen, ale prostě chladit se musí. Z asfaltky se dostáváme do naprosto nečitelného terénu, kde fakt nevím jestli se mi zbláznila navigace nebo prostě tam do těch smrčků mám vlítnout, no a samozřejmě je to tak jak si myslím a už mám kolo na rameni a táhnu ho přes nekonečné množství pařezů.

Na konci je malá cestička která mě dovede na polskou hranici a nějaký ten kilometr i na polskou stranu, jedu si pohodovým tempem okolo mě nikde nikdo. Jizerky mě fakt baví, příjemný zvlněný terén kde se člověk nenadře. Zastavuji na jídlo a v šíleném Česko polském kurzu si kupuji polívku a nějaké ty rychlé cukry. Po chvilce si ke mě přisedá polský klučina co jde pěšky nějakou dálkovou trasu a už má v nohách, jak mi oznamuje, přes pět set kilometrů. Tak mu vysvětluji jak to chodí na mílích a nabádám ho ať se přísti rok přihlásí, říkal že to zváží tak uvidíme. Po chvilce už se chystám na odjezd jen se letmo zase potkávám s Tomem a Jardou, strašně to flákají 😀 Ujíždím jim do lesa směr Harrachov, kde kdyby nebylo štamgastů u nádražky, tak asi jedu někam do prdele a ne tam kam mám jet, tak hoši díky. Z Harrachova vede táhlé stoupání po asfaltce, strašná nuda no ale aspoň člověk může na chvilku vypnout mozek a jen prostě šlapat a na nic nemuset dávat bacha. Na Krakonošově snídani opouštím asfaltku a pózuju jak opička turistům, kteří nechápou co že tam dělám a jaké nepravdy jim to povídám do oči a že se prý ani nestydím, za to že jim tak lžu.

Celou dobu nemám signál a už je čas odeslat večerní SMS. Přidávám trošku do tempa a po chvilce jsem na Dvořačkách. Mám signál a pivo. Číšník zde je tak nadšený cyklista, který ví naprosto vše, usuzuji, že je to dobré místo a kupuji si nocleh. 

Po nějaké době jak už je pomalu folklórem přijíždí Tom a Jary. Dáváme pár piv, vyměňujeme pojmy z dojmy a budíka stavíme na 5 ranní. Ráno mám velké problémy vůbec stát, ale budiž, beru kolo z garáže, krásné blýská se, neb mi ho pan majitel umyl večer wapkou. Úkol dne byl se nějak dostat přes Krkonoše až do Ádru, kde bych se měl sejít s bráchou. Krkonoše jsou celé o prudkých sjezdech a prudkých stoupání, třeba například stoupání na chatu Výrovku je pro mě nekonečné a notně exhibicionistické. Jako dárek za vyjetí si dávám jahodové knedlíky a poprvé se vidím s Petrem a měním s ním krém na opalovaní za krém na to nejcennější.

Po sjezdu do Pece sem si uvařil brzdy a tak mi nezbylo nic než se jít hledat servis nebo obchod kde mi prodají náhradní brzdové destičky. V novém Intersportu na rohu jsem nepochodil, ale za to si pěkně povykládal s majitelem, který se neúspěšně na míle snažil přihlásit, tak snad to vyjde přísti rok. Dal mi pár tipů kam se obrátit, ale nepochodil jsem nikde. Za to jsem dostal po dotazu „Prosím vás sháním brzdový destičky, máte?“ odpověď Nemáme, ale tady máte nějaký obvazy, kdyby něco… Humor na cestě byl prostě všudy přítomný, a nějaký čas na splín, absolutně nepřicházel v úvahu. Po stoupání na sjezdovce mě už docela nesnesitelně bolí prsty na rukou, po poradě s otcem na telefonu, stříhám prstové rukavice a uvolňuji trošku tlak a aspoň nějak to řešení pomáhá. Další cesta je docela pruda honička s galuskářema po asfaltkách až znova na hraniční přechod v Malé Úpě. Kde se šupem dostáváme do vylidněné oblasti polské části Krkonoš a dlooooooouhým traverzováním, až to člověka skoro uspí.

 Ze spánku mě probrali lesníci, kteří zatarasili celou cestu při nakládání dřeva na kamion. To už je ale česká hranice, jenom kousíček a po krásné stezce si to ženu přes Žacléř směr Královecký Špičák, (pro mě jeden z nejkrásnějších úseků celých mil, naprosto nádherná příroda), kde mám docela velkou zdravotní krizi. Achilovky se hlásí velice, bolest jsem si způsobil přetěžováním. Protože mě bolela kolena, dost času jsem trávil jízdou ve stoje. ten enormní tlak způsobil, že mě sice přestali bolet kolena, ale začali se ozývat achilovky. Až do takového stádia, že jsem pořádně nemohl dál. Dávám si zde, zdravotní pauzu. Vytahuji obinadlo a vše stahuji. Valnou část cesty pokud je to možné jen sjíždím a nebo prostě jen tlačím kolo. Dost se tím zdržuji, ale krásná krajina mi umožňuje myslet i a užívat si okolí. 

Když se člověk totiž upne na jednu bolístku je to cesta do pekel a ve výsledovce se může velice snadno objevit DNF. Pomalu jsem se blížil Brumovským stěnám, po trati Brumovské Trilogie, často dost technickým a možná i trošku nebezpečným terénem se biju dál k Ádru, spadnou ze skály na kole, to by byl ale titulek pro bulvár typu novinky nebo idnes.cz. Potkávám se s kluky co jsou ze Šumperka, a obdivuji je jak jim to na slivovicu a cigárka, krásně jede. Asi dobrej HC oddíl. Po sjezdu do Chvalče, jsem v terénu kde to znám, přece příjezdovka do Ádrovskejch serpentin, trošku se hecuju, píšu bráchovi sms a dozvídám se, že se na mě vybodl. Tak nic trošku yklamanej, ale pořád v tempu si to zapluju do Tošováka na pořádný pivo a smažák.

Pan majitel je tak hodnej, že se můžu i ospršit, a soused od stolu mi nabízí přespání hned přes cestu. No ty bláho tolik štěstí, lidi jsou vážně báječní a né že ne. 

Nakonec usínám ještě i s Petrem, který k večeru měl stejný nápad zapadnout k Tošovákovi. Ranní sluníčko mě krásně probouzí na cestě kolem skalního města vytahuju svačinu co jsem dostal v Krkonoších od paní kuchařky a náramně se culím do krajiny. Tady bych klidně si dokázal představit jednou dožít.

Ráno je chladné, ale jasné a je mi zřejmé, že odpoledne bude zabíjácké parno. Snažím se co nejvíce kilometrů ujet dopoledne než, bude na obloze smrtelná žlutá koule v plné palbě. Tu palbu zažívám kolem druhé hodiny odpolední na polské straně hranic při přejezdu Polských Gor Stolových, asi jediná špatná zkušenost s lidma byla v Polsku.

Geopanorama

Když mi došla voda, tak za doplnění z kohoutku po mě chtěli asi sto korun, takže jsem je poslal do prdele a nakonec si vodu načepoval v nějaké sámošce. Fakt díky a nikdy více. Rychle pryč z Polska do Orlických hor. Na ty jsem se moc těšil, kdysi dávno jsme je přebíhal na dálkoplazecké akci. Cesta tam byla jednoduchá, až na první stoupání a neuvěřitelné horko, které atakovalo 35 stupňů ve stínu. Na Masarykově chatě jsem dal rychlé pivo a polívku, pokecal s klukama na kolech co jeli kolem, tímto vás zdravím a děkuji za následné smsky. Fakt mě to moc potěšilo a byl jsem rád, že jsem mohl i takhle inspirovat.  

Nespočetně krát jsme se zdravil s různýma dětskýma táborama a po sjezdu do Klášterce na Orlicí jsem byl i příjemně překvapený jak krásný holky tam mají co prodávají zmrzlinu a vaří gulášovou polívku. Při jídle jsem si i krásně pokecal s rodiči, omlouvám se zapoměl jsem jméno, ale věc se má tak, že jejich dcera závodila v AR či ultra, a tím pádem byla velká šance, že se známe. No zkrátka svět je malej. Vodní nádrž pastviny mě provokuje abych si do ni smočil unavené údy, ale já odolávám, protože čas je neúprosný a já se chci dostat do večera ještě někam za Rychlebky ke Králickému Sněžníku. 

Vím, že mám před sebou dva šampióny, tak se snažím jet co to dá. Nakonec se mi daří dohnat Jardu, který ujel Tomovi. Leháme pod přístřešek, a těšíme se na další den, který bude mít třešničku na dortě v podobě finiše 500 mil, tedy poloviny trati. 

Ráno se budím, docela rozlámaný, a ze spacáku se mi moc nechce. Dostávám par povzbuzujících smsek, které mně znovu nakopávají a už si to ženu do tááááhléééého kopce kolem Králického Sněžníku. Jsem naprosto ohromený touhle krásnou cestou. Která ční nad dolinou Králik. 

Začíná foukat silný vítr, ale nějak to jde i když pomalu, průměrná rychlost padá někde k 6km/h. Po vystoupání do nejvyššího bodu jedu krásným sjezdem, jen si dávám bacha na milion kamenů, abych neprorazil duši. Jedu na bezdušácích a strašně si to pochvaluju. Až do doby sjezdu k chatě Návrší, Jeba jak prase, a po dalších 30 metrech zadní plášť v prdeli. Snažím se počkat jestli nezaúřaduje mlíko, ale prd. Dira je pčešně u ráfku, jediné místo, kde má bezdušák slabinu. Než nandám duši trvá mi to cca 20 minut. Nemám cit a sílu v rukou, takže mi to vůbec nejde a nadávám jak dlaždič, pak nadávám ještě více když mě předjiždí Petr, ujeli mi nervy a taky prsty a o ventilek si rozříznu ruku. No jak jsem měl celou dobu štěstí, tak během chvíle jsem chtěl vraždit. Dojíždím na paprsek objednávám si skvělé jídlo a už se s klukama, kteří tam už do sebe ládujou jídlo a pivo jen smějí. A jak jsou to ostřílení cyklisti, tak mě i předávají své zkušenosti a zážitky z jejich cest. Dojíme zaplatíme a už jsme zase na cestě, teď jedem ve dvojce s Jardou, který to tu zná ze svých čundrů, kolem chaty Paprsek, kde málem narušíme svatbu. Já zoufalý se snažím v hospodě vyhandlovat 29 duší, ale všichni u nás asi jezděj na šestadvácách, no co to jééé? Chlópnem rychlou kofolu od paní co je asi špatně placená a dává to náležitě najevo. Ale mě to náladu už zkazit nemůže, zase se směju a jdem si užít s Jarynem borůvčí, kde na turistu jen stěží narazíme. Po překonání posledních borůvčí a krásných sjezdů, už je finish 500 nadohled, v Branné mají nějaké slavnosti či hody, mě to však nechává klidným. Cítím finish a valím co to dá, dokonce ujíždím i celopéru a je to tam FINISH 500. Tak krásný CP jsem vůbec nečekal, je tu vše od milého slova, přes super jídlo a pití až po sprchu a fandící turisty. Potkávám se zde i s ostatními závodníky, no prostě pecka. Dobíjím mobily, odevzdávám GPS záznam, pro pořadatele a stále si užívám ten pocit být v půli závodu. Tak úžasného závodu, že si přeju aby to spíš byl jen start, protože od půlky už se vše jen zkracuje a ubíhá tak nějak rychleji. A o tom zase příště…

Jednotlivé etapy:

4 Etapa: http://connect.garmin.com/activity/540315328

5 Etapa: http://connect.garmin.com/activity/540315367

6 Etapa: http://connect.garmin.com/activity/540315412

7 Etapa: http://connect.garmin.com/activity/540315468

SMS se začalo horomadit opravdu velké množství a všem zase jednou moooooc dík opravdu to bylo skvěle si číst vaše zprávy!!!!

Pak jsem dostal pár dotazů emailem od Toma Vondráčka, tak tady jsou odpovědi Tome…

Strašně moc, přestal jsem to počítat po 20 pádech, mohlo jich být i více jak 50, ale jen asi 3 byly opravdu velké..

jen jednou, viz výše, jinak nic. Bezdušáky a kvalitni obutí mě podrželo.

dvě patky, kus řetězu, jednu duši

Voda byla jedna velká improvizace, když byla možnost doplňoval jsem. Tipovat jsem netipoval, protože jsem vlastně nikdy nevěděl kudy cesta vede 🙂 Lidi na trase byli úžasní, a moc rádi nám vodu poskytli, i když sem tam i oni sami měli nedostatek. Tablety jsem nepoužíval, jsem prase od přírody a jen tak něco mě nerozhodí, dával jsem si jen bacha abych nepil vodu někde kde se pasou krávy apod. Na vodu jsem měl čistě Camel na zádech, a bandasku na rámu, ve které jsem měl jen Ionťák, který mi tak často nedocházel jako voda.

Co jsem se díval do deníčku tak cca 8000 km od ledna 2014…

strašně moc, kdybych do toho počítal i kolo které se mi posralo těsně před závodem plus letenky což pro tebe je asi neaktuální, tak kolem 50 000 kč. Jinak cca 800kč/den.

Rozhodně CZ, máme nádhernou zem, myslel jsem že mě už u nás nemůže překvapit, ale to jsem se šeredně zmýlil. Slovensko bylo pro mě zase hodně exotické na východě, nečekal jsem tak velký rozdíl mezi západem a východem…

1000 % ano usínat při takovýchto západech slunce, se ti absolutně nemůže omrzet.