V sobotu ráno jsem vyrazil netradičně brzy na další pokračování jedinečného Lysacupu. Měli jsme totiž v plánu, že se zůčastní i Filda. Jelikož se jedná o poměrně náročnou etapu, tak jsem uznal, že by mohl jít jako chodec s určitým náskokem. Ovšem nemohl jsem ho vypustit jen tak samotného, takže jsem využil čiré náhody, že sestra s přítelem chtěli ten den také na Lysou horu a po žluté ze Šance to ještě nešli. Navíc chtěli jet asi o hodinku dříve než obvykle já. Čili v osm ráno jsme odjeli z Ostravy a o půl deváté již byli na místě. Docela rychle jsme se vypakovali z auta a vyšli. Šel jsem samozřejmě s nimi, pochodovým krokem a s dostatečnou časovou rezervou jsem si užíval pěší tůru. Bylo docela fajn, nemrzlo, ani nějak extremně nefoukalo, ale slunce se také neukázalo. Došli jsme až pod Čupel a tam jsme se rozdělili, já se samozřejmě lehkým výklusem vracel na start. Nechal jsem si klíče od auta, abych se mohl ještě převléci a napít a chvíli posedět v teple. Pak už jsem se naostro rozklusával a postupně potkával další členy oddílu a ostatní lysacupisty. Bylo velmi příjemné být tam tak brzy a mít více času na všechno a jaksi se dostat i do takové předstartovní pohodičky. Taky jsem byl klidný, proto, že rodinka už vlastně bude nahoře když doběhnu.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
