Původně mě jen honila mlsná a říkal jsem si, že bych si šel zaběhnout nějaký běžecký závod. A protože v okolí se běží hezký půlmaraton v září v Liberci, řekl jsem si, že tam. Ušil jsem na sebe nejbrutálnější fyzický masakr poslední doby.
Samozřejmě, že jisté pochyby o vhodnosti tohoto závodu pro mne nastaly v momentě, kdy jsem si uvědomil, že slovo Ještěd označuje horu, navíc horu docela vysokou. Také jsem si vzpomněl, že o “skyrunningu” jsem nedávno četl vyprávění nějakého zkušeného běžce, jemuž se moc líbilo poskakování po hřebenech hor, mezi oblaky, kamzíky a bystřinami. To by se mi v zásadě asi líbilo, řekl jsem si, ale vrozená opatrnost vyhrála. Dám si ten závod nanečisto, podle navigace a měsíc před tím, než se skutečně poběží.
A tak jsem v sobotu přijel na parkoviště Liberec Central 3 a šel se podívat, kudy vede cesta. To, co mi ukazovala navigace, nebyla cesta, byla to tráva umlácená pod lanovkou od toho, jak z lanovky vypadávají turisté a jiné odpadky. Nicméně navigace byla dost jasná v tom, kudy běžet, to jsem ještě netušil, že je to naposledy na dlouhou dobu, co bude tak jasná. I vyrazil jsem.
Po asi tak dvou metrech jsem zjistil, že do kopce, jehož se při běhu kvůli jeho sklonu dotýkáte nosem, se běží značně špatně. Po pěti metrech jsem běžet přestal a pokusil jsem se jen tak vesele mávat lokty, jako že běžím, což jsem vzdal po dalších pěti metrech, když jsem si lokty definitivně obouchal o kopec.
Dalších dvěsta metrů jsem uběhl jen proto, že jsem začal přemýšlet, jak GPSka měří uběhnutou vzdálenost, jestli jako absolutní vzdálenost mezi body, nebo jestli započítává stoupání čili měří přeponu. Ono uběhnout dvěstě nebo pětset metrů je dost rozdíl.
Pak jsem ve svahu potkal turisty. Ti šli po cestě široké tři metry, vím to přesně, protože v záznamu trasy je to jediná rovinka. Turisté se podívali do stěny, z níž jsem se vynořil, pak na cestu, po které kráčejí a přeptali se mě, zda jdou dobře k Ještědu. Zdvihl jsem hlavu, nad námi byly mraky a v nich Ještěd a s převahou dobře informovaného jsem je ujistil, že jdou. A znovu jsem zamáchal lokty, aby to vypadalo, jako že běžím do svahu.
Nebudu to popisovat. Ještě pořád nemůžu, ještě pořád psychika milosrdně tenhle zážitek vytěsňuje. V nějakou dobu se mi ztratila lanovka, turisté i Liberec, pravděpodobně proto, že jsem běžel po hranici Polska, pekla nebo obojího. V tu dobu už jsem pochopil strategii tvorby cest při skyrunningu – cesta může jít jen do kopce nebo z kopce v případě, když by měla jít hned poté do kopce. Po rovině jít nemůže, leda by bylo potřeba překonat nevhodný terén jako je silnice, mrtvola nebo něco podobného.
V tu samou chvíli jsem taky pro pot přestal vidět na displej mobilu. Nikdy bych nevěřil, že je to možné, ale když z vás doslova chčije proudem, fakt si na dotykáči mobilu trasu nezazoomujete. A tak jsem zakufroval (sponzorem této sekce jsou Mapy.cz společnosti Seznam). To jsem poznal ihned, běžel jsem po rovině (viz poučka o tvorbě trasy). Vrátil jsem se a zabočil do nejprudšího kopce nahoru, což byla správná úvaha (viz poučka o tvorbě trasy), jenže skutečná trasa vedla kamzičí stezkou dolů. To jsem zjistil o deset minut a uběhnutých deset metrů později, takže jsem se pokorně vrátil a vlítnul na tu kamzičí stezku. Podle mapy z první republiky to byla naučná stezka, dokonce tam byly i dřevěné schody.
Tím jsem se naučil, že peklo není jen běžet nahoru, ale i dolů. Běžím (jo, z kopce to jde líp!) po totálně promočeném terénu, kde je mírně polehlá a tudíž naprosto smekavá tráva. Pro pot nevidím, brýle mám úplně mokré, oči mě pálí ze soli. Dřevěné schůdky byly v cajku před půlstoletím, dnes už nejsou nejpřehledněji vidět natož stabilní dle normy ČSN a navíc připomínají vodní kaskádu na Lipně jak architekturou, tak průtokem. Sešlapávat je nejde, dá se jen letět ozlomkrk dolů přesně jako kamzík s hořícím ocasem – v mém případě hlavně s rizikem, že na mokrém povrchu se sesmeknu, přerazím si kostrč o ty schody a ještě budu řešit problém, jak ve svahu pod Ještědem přistane vrtulník.
Až teď si uvědomuju, že jsem byl kousek pod vrcholem Ještědu, ale plánovači trasy zřejmě po pouhých čtyřech kilometrech běhu usoudili, že ještě není čas stanout na Ještědu. Chápu je, když máte kopec o výšce kilometru, je potřeba nechat lidi jej vyběhnout desetkrát, než tam naběhají ten půlmaraton.
Mám jistou naději, že jsem taktiku plánovačí Ještědského skyrunningu odhalil. Běžím po dřevěné lávce, je tak rozflákaná, že se po ní nedá jít, jen běžet, ale to mi nevadí, je rovně. Kurvajs, pohled do mapy, jasně, bylo to špatně. Měl jsem běžet po té odbočce, která padala kolmo dolů a byla tam ještě rozflákanější lávka. Vracím se. Za chvíli je těžké poznat, jestli běžím cestou nebo korytem potoka. Je to dost jedno. Prolítnu na závěr kopřivama, což je fajn, trochu to rozproudí krev a navíc kopřivy dobře zpevňují terén.
Nevěřícně zírám na asfaltku. Tu do trasy podle mě prosadil starosta Liberce, aby návštěvníci viděli, že i Liberec zná asfalt. Po třista metrech (balada na nohy!) už i nejtupější běžecké hovado (jako já) chápe, že Liberec je s technologií asfaltu familiérní, dost bylo dema a navigace mě nesmlouvavě rve doleva na lesní svážnici kombinovanou s tankodromem. K písku, štěrku a vodě se v botách přidává mazlavé blátíčko a já se cítím jako na slatinných koupelích, až na ten smrad. Aha, to budu já.
Dopíjím třetinku vody. Bylo to naivní myslet si, že mi bude stačit třetinka, naštěstí je vody kolem dost. Fakt dost.
Cesta svážnicí se prudce obrací do véčka zpět dolů, tady by těžko takový ruský turista v tanku zabočoval, jak ostrý švenk to chce. Dobíhám na asfaltku asi třista metrů od bodu, kdy jsem z ní vybíhal na svážnici. Takový malý špílec planéra trasy, jak nahnat kilometr běhu a slušné převýšení. Chtělo by se mi konstatovat, že necítím nohy, ale to by byla lež. Mám naopak detailní přehled o každé jejich součásti a cítění není rozhodně problém.
Konečně navigace naznačuje, že úkol je jednoduchý. Vystoupat po modré značce na vrchol Ještědu (a tím se dostat za třetinu trasy). Kdyby mě mezi tím trasa nezavedla jen kousek nad parkoviště, z něhož jsem před hodinkou vybíhal, asi by mě to tak netrápilo. Vbíhám na značku, je to kamenitá cesta, ale proti tomu, čím jsem dosud běžel, je to vlastně pozvolný terén. Tu a tam dokonce s turistou. Ještě se snažím běžet, ale už toho fakt mám plné zuby. Fakt. Fakt.
Po době, jejíž délku umím poměřit jen s s vyplňováním daňového přiznání, mě pomaličku míjí vychrtlý běžec, jenž má v pase tolik, kolik já obvod stehna. Vybavuju si, že má na nohou Inovejty a povzbuzuje mě, že to dám. Nemám sílu mu odpovědět, že mám za sebou o pět kiláčků víc, protože pochybuju, že podobných magorů jako já by tu bylo víc a tedy že za sebou nemá kilák z parkoviště, ale těch pět.
Vyšlapávám nakonec až na Ještěd a dívám se na hodinky. Sedm a půl kilometru mi trvalo hodinu dvacet minut. Takový turistický tempo. Rozhodně nic, co byste si dali bez pár facek do běžeckého deníčku. Chce se mi se tu zhroutit, rozkopat frontu u stánku s nápojema nebo odstartovat s tou ještědskou rachejtlí domů. Ale je kosa, hroutit se nelze, nemám sebou love ani kerosin. Takže dolů po svých, je třeba končit, protože nestíhám harmonogram. Čtyři kilometry dolů už dám za 28 minut – to už je jiná, šupajdit dolů…
To je tak. Já jsem totiž slíbil, že ve dvě půjdeme na sraz s přáteli. Takže mám harmonogram spočítaný na minutu. Je hezké, že jsem si myslel, že za tři hodiny dám těch 22 kilometrů kolem Ještědu, jenže to bych už při nástupu nesměl mít hodinu sekeru.
 |
| Tady je profil trasy (bílou čárou je rychlost respektive pomalost běhu). Pokud v grafu dole vidíte jedinou rovinku, máte špatně nastavený monitor a nechte si ho vyměnit… 🙂 |
Vracím se, deset minut na sprchu, šest na oběd a jedeme za kamarády. Sedám si vedle nich na lavičku a probouzím se o dvě hodiny později.
Ponaučení? Je jich hromada, ale ještě teď se mi blbě sedí a všechny svaly se na mě klepou, takže nejsem schopen ze sebe ponaučení dostat. Byl to nejvíc náročný fyzický zážitek za poslední dobu, kdy opravdu snad každý sval dostal to své. Dva dny jsem z toho byl slušně našrot. Ještě pořád to neumím popsat.
Jediné, co vím jistě, že těch 22 km Ještěd Skyrunning půlmaraton, Kilpi Trail Running Cup 2016 v září nebudu považovat za dvouhodinový výběh a velmi výrazně zvážím, zda mám i na tu poloviční desetikilometrovou trasu (tu bych snad mohl za ty dvě hodinky mohl stihnout a existuje šance, že bych ji i uběhl celou). Už tak dost odrzle ji nazývají „trasa pro hobbíky“.
Mimochodem, když se podíváte na tu fotku, co má web KTRC v hlavičce, jsou tam lidi, kteří na rovné lesní cestě tančí a poskakují směrem k fotografovi. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, když jsem to viděl prvně. Vypadalo to tak … hipstersky, ano, hipstersky! Jenže už vím. Netančí. Neposkakují. Nejsou na rovné lesní cestě. Jsou ve srázu, letí z něj ozlomrk a hopsají, aby si nerozbili držku, haxny a ty špachtle v běhacích botách. Akorát to na fotce prostě tak nevypadá, on svah se dost zle fotí.
PS: Aj jsem si to nahrál na video. Teda kusy, kde jsem ještě zvládal. Udělám z toho instruktážní video „jak se koule drápe do svahu, lekce z adheze“
