Na tuhle běžeckou společenskou událost jsem se přihlásil v předstihu, už někdy na jaře.
Může za to levnější startovné a naivní představa o tom, že mě toto pevné datum donutí trochu pravidelněji běhat.
No … moc pravidelně jsem neběhal.
Občas jsem utekl do lesů, to abych utekl všedním dnům, ale zas tolik jsem tomu nedal. Jen jsem se šoural a čuměl po lesní zvěři. Důchodce s nordic hůlkama by se mnou mohl držet krok a ještě by si v klidu popovídal.
Asi tak měsíc před startem mě trochu zachvátila panika a pocit zodpovědnosti.
Opravdu bych měl začít trénovat a brát to trochu vážněji!
A jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal.
Půjčil jsem si v knihovně knihu Běžkyně od Lizzy Hawker.
Nic nenabudí člověka ke běhu více, jako působivé vyprávění někoho o tom, kterak běhá dlouhé tratě.
Obzvlášť, když to čte v horké vaně a nohy má nahoře.
Asi tak dva týdny před startem jsem si začal připouštět, že teoretická průprava asi moc stačit nebude a začal jsem svůj strach uklidňovat přesvědčením, že to odběhnu hlavou.
„ZEN, vole!“, se stalo heslem mých dní. A brblal jsem si po celé dny: „Ommmmmm“ a spojoval prsty na rukou. Síla myšlenek mě přesvědčila, že to zvládnu v pohodě a v osobním rekordě.
Chacháá 🙂
 |
| zdroj fota: http://heyjenbriggs.com/mindbodyconnectionforrunners/ |
Naštěstí jsme si v tu dobu domů pořídili nový věšák na špinavé prádlo ve formě běžeckého pásu a tak jsem si před začátkem závodu asi pětkrát zaběhal na pásu.
Příprava na půlmaraton … splněno!
V den D bylo nádherně, sluníčko svítilo jako vzteklé a snažilo se končícího léta držet zuby nehty. Blanenské náměstí bylo zbavené toho hnusného paneláku, všude spousta usměvavých, ladných a hlavně připravených běžců. A já na sebe zkoušel všechny ty meditativní praktiky, hluboké dechy a „Všechno je jen v tvé hlavě, Neo„. Fungovalo to náramně, byl jsem klidný a zkoncentrovaný.
Rodinu jsem odložil na strategickém místě u dětského hřiště, to aby mi během dvou okruhů městem mohli mávat a povzbuzovat. V klidu jsem se mohl soustředit jen na sebe. Chudák jeden chlapec od vedle musel poslouchat motivační řeči své partnerky o tom, že pokud nedoběhne zavčasu, čekat na něj nebude …
Start … a nic. Stojíme, trochu popojdeme. Až po chvíli se rozbíháme.
Jako pokaždé totiž stojím na ocase běžeckého davu, to aby mě nedemotivovala ta masa předbíhajících chrtů. Spojuji ukazováčky s palci, v duchu zavírám oči … „Ommmmmmm„.
Otevírám oči a zjišťuji, že dva okruhy městem mám za sebou, už se na sebe netlačíme, každý kolem sebe má dostatek prostoru, vybíháme za město.
Silnice zvolna plyne jako pás na běžícím pásu, dech je klidný, nejsem poslední a je mi strašně dobře.
Nemám muziku, nemám hodinky, nemám energii zabalenou na cesty.
Minimalismus v praxi, dám to přeci pod dvě hodiny, nic nepotřebuju.
Strašně mě to baví a plácám se po ramenou za tu přípravu s otevřenou knihou v klíně.
Do palců s ukazováčky dostávám první křeč. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, není co doplňovat, předbíhám první mrtvolky chlemtající jonťáky jako spásnou živou vodu.
Ve stínu údolí, za poslední tovární halou, jsem si uvědomil, že jsem přestal zatahovat pupík a to rozhodilo mojí koncentraci. „Už nemůžeš, nebo co?„
Míjí mě první závodnící, kteří již běží zpět a já vím, že do vytoužené otočky je to ještě mraky světelných let. Míjí mě naspeedovaná sestřenka, která má namířeno ke svému osobnímu rekordu a mně dochází, že já ten svůj letos asi o hodně minu.
„Ommmmmmm …. uííííííííí„, otočka pod vysokou skálou u vstupu do jeskyně. Až později jsem si uvědomil, že jsem pozapomněl se kochat krásami Moravského krasu a že fascinovaně fixuji ten metr silnice před sebou.
Běžím zpět k městu, teď už je to z mírného kopce, dokonce i zrychluji.
Bude to dobré, bude to dobré, bude to dobré!
Není to dobré, není to dobré … vůbec to není dobré.
Vypli proud. Došla šťáva. Zadřel se motor. Umírám. Zástava srdce. Zastavil se svět.
Stehna mi obejmula neviditelná obr dlaň a zmáčkla.
V teniskách se mi vysypala imaginární zásoba pidištěrku, chodidla začala žhnout.
Silnice se táhne jako med, lepí a drží nohy v zajetí.
V transu dobíhám do města, přesvědčuji hlavu, že vzdát to je zbytečné, stejně do cíle musím dojít. Probíhám sprchou, která dělá duhovou mlhu. Voda jen zasyčí, ale neosvěží, v mžiku je pryč.
Motám se a zatracuji svoji knihomolskou a línou povahu.
Nadávám si a myslím na pivo.
Myslím na sprchu.
Myslím na postel.
Přebíhám po kruháču silnici, policisté ode mně drží auta v uctivé vzdálenosti, mírný kopeček, doteď nevím, jestli jsem ho náhodou nevyplazil po čtyřech.
Kolem stojící povzbuzovači si přečetli mé jméno na startovním čísle a povzbuzují mě nahlas jménem.
Mám z toho trochu halucinace a vidím svoji mámu lákající mě do své náruče.
A vono prd.
Zase mírný kopeček, kolena se podlamují, už nad tím nemám žádnou kontrolu, dopředu mě nese jenom to moje tiché „Ommmmmm„.
Cílová rovinka, už tam budu, už tam budu … už tam jsem.
 |
| Foto: Lidka Polišenská |
Medajle na krku, odstřihnutý čip z nohy, moje žena, můj syn, lavička, svělo na konci tunelu …
Už nikdy, blbej běh, co z toho mám, kašlu na to, nepoběžím nikam, budu doma sedět …
Sedíme u auta a čekáme na dobu až budu moci řídit. Kolem nás dobíhají další přeživší, pak zombie a nakonec mrtvolky. Tak moc vím, jak se asi cítí. Jste machři, vydržte, už jenom kousek.
Vidím kluka, kterému tečou po bílém triku dva vodopády červené říčky od bradavek.
Au, to musí být peklo.
Už ten svůj boj nevidím tak černě.
Osobák se nekonal, pod dvě hodiny jsem to nedal. A vlastně mi to vůbec nevadí … tak zase za rok děcka, jo? 😉
