Sobota 25.2.2017
Po šesti týdnech mě konečně čekají další závody. Hurá! 🙂 Tolik jsme na ně s Augustýnkem natěšení, že se oba probouzíme už ve tři čtvrtě na šest. Vyrážíme na závěrečný díl série Winter Run, který hostí pražská Ladronka. I přes svítící sluníčko panuje poměrně chladné počasí. Aby ne, jsme přece na zimním běhu :-).
Před půl jednou stojím v koridoru a užívám si předstartovní atmosféru. Už je to zase tady :-). Od teďka opět téměř každý týden v čudu :-). Na výletech, za novými zážitky. „Zkontrolujte si všichni, jestli máte na botě přidělaný čip!“ „Já nemám boty.“ 😀 Do startu zbývají poslední desítky vteřin, když si navzájem přejeme hodně štěstí. Mám slzy v očích. Copak už jsem tak stará, že se pokaždé tolik dojímám? 🙂
Zpočátku se snažím držet nejrychlejších žen, brzy však začínám ztrácet. Nohy mám těžké, tuhé, bolavé. Já tušila, že na mně to týdenní řádění s kočárkem na vysočanské cyklostezce zanechá následky… Ale prožila jsem krásné jarní podvečery, které stály za to ❤️. Zatímco tam jsem létala, skoro se až vznášela, nyní mi to moc nejde :-(.
Napodobit moji loňskou fenomenální sezónu snů nebude snadné. Nejdůležitější je stejně ta radost ze života, kterou mi běhání přináší :-).
V posledních stovkách metrů udolávám běžce, co byl po celou dobu přede mnou. Bojuji až do konce.
Pod šestatřicet minut jsem to o kousek nestihla, takže odměna v podobě italské zmrzliny mě mine. Nicméně ono je dobře, že nejde vždy vše úplně po másle. Člověka to pak aspoň hezky nakopne ;-).
Sice jsem běžela zhruba o minutu pomaleji než loni v Olomouci, ale trať zde měřila o čtyři sta metrů víc, takže pomalejší než před rokem nejsem :-). Nakonec osmé místo v konkurenci, jaká se tady sešla, beru všemi deseti. Ostatně ani Zuzka Rusínová, jíž jsem favorizovala, na bednu nedosáhla.
