Sobota 25.2.2017
Po šesti týdnech mě konečně čekají další závody. Hurá! 
Tolik jsme na ně s Augustýnkem natěšení, že se oba probouzíme už ve tři čtvrtě na šest. Vyrážíme na závěrečný díl série Winter Run, který hostí pražská Ladronka. I přes svítící sluníčko panuje poměrně chladné počasí. Aby ne, jsme přece na zimním běhu :-).
Před půl jednou stojím v koridoru a užívám si předstartovní atmosféru. Už je to zase tady :-). Od teďka opět téměř každý týden v čudu :-). Na výletech, za novými zážitky. „Zkontrolujte si všichni, jestli máte na botě přidělaný čip!“ „Já nemám boty.“ 
Do startu zbývají poslední desítky vteřin, když si navzájem přejeme hodně štěstí. Mám slzy v očích. Copak už jsem tak stará, že se pokaždé tolik dojímám?
Zpočátku se snažím držet nejrychlejších žen, brzy však začínám ztrácet. Nohy mám těžké, tuhé, bolavé. Já tušila, že na mně to týdenní řádění s kočárkem na vysočanské cyklostezce zanechá následky… Ale prožila jsem krásné jarní podvečery, které stály za to 
. Zatímco tam jsem létala, skoro se až vznášela, nyní mi to moc nejde :-(.
Napodobit moji loňskou fenomenální sezónu snů nebude snadné. Nejdůležitější je stejně ta radost ze života, kterou mi běhání přináší :-).
V posledních stovkách metrů udolávám běžce, co byl po celou dobu přede mnou. Bojuji až do konce.
Pod šestatřicet minut jsem to o kousek nestihla, takže odměna v podobě italské zmrzliny mě mine. Nicméně ono je dobře, že nejde vždy vše úplně po másle. Člověka to pak aspoň hezky nakopne ;-).
Sice jsem běžela zhruba o minutu pomaleji než loni v Olomouci, ale trať zde měřila o čtyři sta metrů víc, takže pomalejší než před rokem nejsem :-). Nakonec osmé místo v konkurenci, jaká se tady sešla, beru všemi deseti. Ostatně ani Zuzka Rusínová, jíž jsem favorizovala, na bednu nedosáhla.
