Po nějaké době zase důvod napsat post na blog. Raději hned, v den návratu a navíc jsem to slíbil. A co že se to dělo ? S bandou fajn lidí jsme se vydali na východ Slovenska. Daleká cesta, kdybychom se rozhodli jet k moři je to asi stejně daleko. Nápad se zrodil v Martinově hlavě, který pravděpodobně na základě shlédnutého filmu o Vlčích horách vytvořil na facebooku událost a věci se pomalu začali hýbat.
http://www.selmy.cz/clanky/jak-jsem-pozoroval-zraneneho-vlka-v-bieszczadech/
Výsledkem bylo, že v pátek 1/7 po práci se nás schází první část bandy v Praze na Hlavním nádraží, abychom se vydali na cestu nočním rychlíkem do Humenného. Napřed se pokoušíme najít místo někde v kupé, kde bychom se mohli nad pivem více poznat, nicméně hledání kupé končí během zpět do lůžkového vozu a jsme rádi, že jsme kde jsme. Párty v lůžkovém kupé pro mě nemá moc dlouhé trvání. Pracovní vytížení mě žene do postele před půlnocí.
Na noc v lůžkovém voze vypínají klimatizaci, takže se probouzím ráno poblíž Popradu řádně ugrilovaný z nočního spánku na lůžku pod střechou. Kolem jedenácté po dvanácti hodinách cesty vlakem celá banda vystupuje na nádraží v Humenném. Až tady vidím zbytek bandy, která přistupovala v České Třebové a je nás úctyhodných 14 kousků. V takovémhle počtu jsem zatím snad nikde nebyl, na druhou stranu alespoň menší šance, že přijde ponorka. Chceme si dát oběd v hospodě U Švejka, ale kuchař má dovolenou takže skončíme na oběd v nádražce. Kulinářský zážitek se čekat nedá, ale jídlo je teplé a Šariš studený. Po obědě nás čeká autobusová anabáze do Medzilaborec a dále až do vesnice Palota, kde končí svět. Je kolem třetí hodiny a v dnešním plánu je jen cesta na Lukovský průsmyk, kde budeme nocovat. Nikam se tedy nespěchá, ale z nečinosti se mi kroutí nohy takže nakonec vyrážím napřed s Markétou a diskutujeme o všem možném. Kousek od průsmyku najdeme pramínek, kam se jdeme osvěžit a tam mohl výlet i skončit. Málem se mi podaří šlápnout na zmiji. Pravděpodobně moje hroší dupaní ji přinutí se odplazit. Fuj .. od teď už koukáme kam šlapeme. Pokračujeme po kolejích a procházíme železničním tunelem na Polskou stranu. Tam se povede Markétě mě opět vyděsit když zakřičí ve tmě v tunelu při nakopnutí žáby. Na druhé straně docházíme až k železničním přejezdu ve Starém Lupkově, kde se otáčíme zpět k hřebenu a po lesní cestě docházíme do průsmyku, kde čekáme na ostatní.
Den je ještě mladý, tak vyrážíme s částí bandy po hřebínku směrem k Laboreckému průsmyku. Cestou je jen tráva, bláto, a pěšina lesem a čáprčím ( zdravím Janču
Po asi půlhodince se obracíme a vracíme zpět do tábořiště v sedle. Den už se pomalu, ale jistě stal večerem, takže následují činnosti k zajištění přežití. Pro vodu dolů k pramínku, uvařit večeři, připravit si spaní, pověsit jídlo na stromy ať nedráždíme medvědy a rozdělat oheň. Z večera se stává úžasná letní noc. Objevují se první hvězdy a začínají kolovat první lahve kořalky a zábava se pozvolna rozbíhá. Poletující světlušky pozvolna odvádějí osazenstvo do spacáků, až se sešlost kolem půlnoci rozpouští. Někteří spí ve stanech, někteří si stelou venku.
Ráno je o poznání méně poetické. Kolem páté ranní začíná pršet, část se nás přesunuje do stanů a zbytek do útulny. Bouda s plechovou střechou tak pro tři lidí na spaní jen tak tak. Jelikož jsem tam první rozvalím se na lavici a rozespalý negentlemansky ignoruju chuděru Ivču, která přijde později a krčí se v koutě. Z deště se postupně stává brutální průtrž mračen následovaná bouřkou. Ta trvá zhruba až do dvanácté hodiny. Deštěm se nikam nepohrneme, takže se nás nakonec tísní v chatce asi 10 opět koluje placatka a čas si krátíme různými hrami. No skoro jak na dětském táboře. Když přestalo konečně pršet vyrážíme na cestu k dnešnímu nocovišti v Balnici.
Upřímně cesta není až tak zajímavá. Je šedivo, do toho mrholí, pak fouká vítr a po včerejším tropickém dni ani památka. Dost bláta, vysoká tráva, mokro jen les je vcelku zajímavý. Má charakteristiku pralesa, ale tím spíš z něj není nic vidět. Nakonec se po obědě trhnu s Ivčou a dorážíme na Balnici kolem 17:30 – http://www.balnica.pl/index.php
Dorážíme na chatu u sporadicky fungující železniční tratě, kde žije majitel Wojcek s manželku z toho, že poskytuje turistům za velmi přátelskou cenu ubytování a občerstvení. Martin mu psal, že dorazí skupinka 14 čechů, takže malé místnosti obchodu dominuje chladnička s plechovkami piv vyskládanými ve všech regálech až na sklo. Ostatní doraží asi po hodince a pak nastává opět táborová klasika. Vaření, mohutná konzumace piva a všeobecné veselí. Můj večer končí, když má Niky nápad, že si dáme panáka a při objednání 4 poldeci ji majitel dá rovnou celou láhev zubrowky. Padám za vlast do spacáku na verandě chaty a ostatní pokračují už uvnitř, kde jsou ubytovaní.
Pondělní ráno pro mě začíná slušnou kocovinou. Po včerejším deštivém počasí není ani památky, obloha je modrá jako šmolka. Kolem osmé začíná kolem chaty hemžení, někteří z dalších nocležníků se chystají k odchodu, doráží skupina Poláků, kteří začínají chlastat hned od rána. Podle vzezření asi nějaká metalová kapela, která vyrazila na soustředění do přírody. Zbytek bandy kousek po kousku leze ze své skrýše vstříc denímu světlu a postupně se začínají objevovat první piva k léčení včerejších šrámů na játrech. Kolem 11 hodiny doráží skupinka 4 Slováků a také vlak plný turistů. Po odjezdu vlaku vycházíme po kolejích směrem kde se má nacházet bobří hráz. Jediné co tam nacházímeje ona skupina metalových Poláků, kteří vypadají, že dneska už se nikam nehnou a i sedět na místě jim způsobuje potíže.
Vracíme se na Balnici a zábava se začíná dostávat do obrátek. Když začínám mít obavy, že dneska už nikam nevyrazíme Martin zazvoní lžící na hrneček. Efekt je kupodivu takový, že se všichni ukázní sklopí pohled, poslušně nahazují batohy a spořádaně husím pochodem vyráží k cíli dnešní etapy. Cesta opět vede nejprve pralesem, kde narazím na skupinku 4 Slováků a v rámci cesty Česko – Slovenského přátelství pokračuji s nimi. Občas potkáváme zbytek naší bandy a předcházíme se nebo se necháváme předejít. Zábava při družném hovoru rozhodně nevázne a cesta příjemně utíká. Stoupáme první vrchol přes tisíc metrů – Strop a konečně se objevují výhledy.
Z vrcholu Rypy přes plantáže borůvek klesáme až k cíli cesty, Ruskému Sedlu, kde máme nocovat. Nechce se mi smířit s tím, že dnešní večer by proběhl v poklidu, vyběhnu tedy dolů po silnici do osady Roztoki Gorne, zjistit, jestli je tam penzion s hospodou v provozu. Nic co by se penzionu podobalo nepotkávám a na otázku pivo ? hospoda ? mi jeden z místních odpovídá, že Čisna osem kilometra. Takže vybíhám zpět sdělit smutnou novinu ostatním a pomalu se smiřuji s méně veselým večerem. U vodního zdroje se potkáváme s partičkou našich Slovenských známých, kteří mají o poznání radostnější noviny. Do penzionu volali a bude otevřený. Takže opět scházíme dolů a penzion nacházíme o jeden dům pod domem jehož majitel jeho existenci předtím zapřel. Pravda, že se musí řádně hledat, uvnitř nic hospodskému provozu nenasvědčuje, ale nakonec ve sklepě najdeme něco jako jídelnu, kde starší chlapík prodává Tyskie, pirohy a bigos.
Kolem deváté se nám snaží naznačit, že zavírá,ale přesto ho dvakrát přesvědčíme k pivnímu přídavku. Nakonec hvězdnou nocí postupně couráme zpět na Ruské sedlo. Hvězdná obloha je tu v noci opravdu úžasná. Je to oblast s velmi malým světelným smogem, můžete vidět tisíce hvězd. Pro někoho kdo zná velký vůz a mléčnou dráhu opravdu opravdu úžasný zážitek.
Ráno je na sedle poměrně ruch. Někdo doráží autem, několik dvojic na těžko jdoucích turistů a do toho se opět sbírá náš blěší cirkus. Překvapivě nám to trvá kratší dobu než předchozí dny, přesto vyrážíme asi o hodinku později než naši Slovenští přátelé. Nechce se mi tahat moc vody, beru jen půllitrovku s tím, že doplním po cestě a napiju se tady do foroty dokud do jde. Trasa začíná poměrně ostrým stoupáním, na kopečku vyřizuju pracovní maily a čekám na ostatní. Na louce potkáváme velkou skupinu sekáčů a úžasný až kýčovitý výhled.
Po společném focení na louce, která k tomu vyloženě vybízela vyrážím svižně vpřed s tím, že se pokusím dohnat Slovenské kamarády. Trasa pěkně odsýpá, stoupá na vrcholek Kruhliak kde sleduju červenou a valím stále dál. V protisměru potkávám docela dost lidí, přecházím další vrcholek a postupně začínám klesat a poměrně ostře. Ale jak jsem říkal trasa pěkně odsýpá, šlapu do toho jen mě překvapuje, že jsem ještě nikoho nedohnal. Otevírá se přede mnou výhled na protilehlý hřeben a nějaké vesnické domky.
Začínám být lehce nejistý, měli jsme jít přes sedla, ale tohle je opravdu nízko navíc si nejsem jistý jestli se Martin zmiňoval o nějaké vesnici. Pokračuju dál, postupně začínám mít problém se držet červené tak zapnu online mapy a čekám až se načte poloha. Modrý puntík na mapě se objevuje někde u vesnice v údolí, tak pomalu kráčím dál a čekám až se optimalizuje poloha. Nic se neděje jen ta tečka se s mým pohybem začíná také pohybovat. Děláš si ze mě pr*del ? Koukám okolo sebe na mapu, vesnice, silnice, řeka, protilehlý hřeben s holým návrším .. já jsem kus idiota. Takže jo, na Kruhliaku jsem špatně odbočil a mám asi 8 kilometrů z vesnice Smerek zpět na hlavní hřeben. No nic stávají se horší věci, takže koukám kudy dál, potlačit paniku a napravit chybu. Jak je situace, mám asi dvě deci vody, nikdo neví kde jsem, nemám na nikoho telefon a nepamatuju si kde spíme. Jak základní poučka na téma jak se nechovat v horách. Naštěstí je teprve poledne, je pěkný počasí a jsem relativně v civilizaci tak se s tím musím vypořádat. Vyrazím po silnici směrem do vesnice Wetlina, kde bych měl začít stoupat zpět na hřeben. Za chvíli mám štěstí a sama od sebe mi zastavuje poměrně sympatická Polka a nabízí svezení. Moc pokecat nestihneme a ušetřím otravný úsek po asfaltu. Loučíme se před vesnicí a já začínám stoupat na cca 4 kilometry vzdálený vrchol Jaworníku, který je o 500 mětrů výše. Vedro opravdu řádné, dopíjím vodu a žádný ani drobný potůček k doplnění. Z Javorníku lehký hřebínek a opět stoupák na vrchol Paportna. Cestou se dojím několika hrstmi borůvek abych odvrátil dehydrataci a posléze potkávám dva Poláky, kterých se ptám na vodu po cestě dál. Žádná není, tak mi odlévají dvě deci, ze svého. Hanba mě fackuje. Po asi třech hodinách stoupání z vesnice docházím zpět na hřeben na vrchol Rabia Skala. Tam mi dochází SMS od Niky, že ostatní jsou na sedle pod Ďurkovcem,což je převapivě po hřebenu zpět. Vyrážím tedy za nimi a potkávám i partičku Slovenských bratří, kterou jsem chtěl původně dohnat. Dozvídám se, že na sedle pod Ďurkovcem je i studánka, kterou tak zoufale potřebuju. Asi za deset minut se shledávám s ostatními. Nejprve vypiju půlku pramíniu včetně mrtvých slimáků a tlejícího listí, pak ještě solný roztok a pak až se dávám do hovoru s ostatními.
Krize je zažehnána, ale dozvídám se, že nejen já jsme špatně odbočil. Postrádáme ještě čtyři naše kamarády včetně Matina, vedoucího zájezdu. Po svačině vyrážíme dál po hřebeni s tím, že zbytek nás dojde až na nocovišti. Tady je hřeben úplně parádní, výhledy mě fakt baví a po stresu si zaše užívám horskou tůru.
Opět kýčovitý výhled z místa zvaného Jaraba skála, pak výstup na Čelo a pozvolna klesáme až na místo nocování Sedlo pod Čierťažou. Schází se tu poměrně dost lidí včetně starých známých. Mám toho dneska docela dost. Sedáme, vaříme a lížeme si rány. Ve skupince se postupně objevovali klasické problémy jako vazy v koleni, bolavé achilovky a puchýře, takže každý má dost starostí sám se sebou. Postupně doráží i zbloudilý zbytek naší bandy. Večer oheň pokec, ale žádná divočina, už není co pít Nakonec se část bandy sbírá a vyráží na noční výstup na Kremeněc. Oheň dohasíná, jdeme spát, stejně mám po dnešku výraz jak když mi uplavali hračky.
V noci se moc nevyspím, napřed mě probudí noční deštík a pak ranní bouřka, která naštěstí utíká do údolí. I tak vstávám kolem páté a čekám až se ostatní probudí. Nakonec na Kremeněc vyrážíme jen tři a zbytek to bere zkratkou do Sedlice. Je krásný den, skoro ideální k tomu nastoupat zase pár set metrů. Na Kremenec dorazíme poměrně brzy a potkáváme tam Jeroma..
Jerome je Francouz a na otázku odkud jde odpovídá z Francie. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že vyrazil před věma lety z domova, mezitím prošel Francii, Skandinávii, Baltské státy, Posko, Česko, Slovensko a teď míří na Ukrajinu a na Balkán. V nohách má 11000 kilometrů a prochodil patery boty. Respekt ! Pak už jen sestup do Nové Sedlice, nebo si to alespoň myslím. Konečně mám po několika dnech chození pocit, že jsou nohy rozchozené takže z kopce občas popobíhám až ke Stužické řece. Tam zjistím, že jsem uplně dobře nečetl mapu a je přede mnou ještě 250 výškových metrů na Temný vršok. Výstup opravdu temný a pak opět seběh až do Sedlice, kde narážím na bandu, kerá šla kratší trasu. Pak už to má rychlý spád. Pivo, oběd, klasická hospodská zábava a psychická příprava na úmornou cestu domů, při které noční autobus obráží půlku Slovenska než nás doveze v 5 ráno do Prahy.
Co na závěr ? Nikdy jsem v takové bandě na horách nebyl, potřeboval jsem tedy trochu sebezapření a přepnout do lazy modu, ale nevadilo. Občas je třeba si i odpočinout, trénovat se dá jindy. Díky moc všem za super společnost, Martinovi za organizaci zájezdu a věřím, že se zase někde, nejlépe v horách potkáme.
